Mamánek, princezna a bohové. Jak se povedly tři nové české pohádky

V tuzemských kinech se před Vánocemi promítají tři filmové české pohádky, což je neobvyklé skóre, ale promyšlené načasování od producentů, neboť v adventním čase jistěže roste zájem diváků o čarovná vyprávění o boji dobra se zlem. Srovnáním tří snímků rozdílných vyprávěcích ambicí – Princ Mamánek usiluje být taškařicí, pokračování Princezny zakleté v čase výpravnou fantasy a Největší dar vesnickou idylou s mytologickými prvky – se lze dobrat jakés takés představy, v jaké kondici zdejší audiovizuální pohádka právě je. Co ji živí a co svazuje. Obzvlášť když novinky potvrzují limit, jenž u nás žánr trápí dlouhodobě, totiž potřebu autorů být za jakoukoli cenu vtipný.

Princ Mamánek

Režijní a producentský debut pořád ještě především herce Jana Budaře, k němuž si ovšem rovněž napsal scénář a složil hudbu. Příběh o šlechtici, který vyrostl a dospěl, aniž opustil brány královského zámku a poznal svět aspoň za humny, a který je k tomu najednou donucen nikoli z vlastního rozhodnutí a domů se smí vrátit až poté, co se utká s překážkami, jež ho na jeho pouti čekají. Vlastně je to vyprávění o hloupém Honzovi, rozvinuté o tvrzení, že totéž zápecnictví se nevyhýbá ani lépe postaveným společenským vrstvám. Ze tří pohádek promítaných v kině tato nejvíc sází na originální výtvarný styl a na humor, jednu z tradic české pohádky.

Ta ale zakládá taky její potíže, protože právě přes vtip a žoviální herectví známých herců, již se neustále přátelsky pošťuchují (tyto polohy retardující děj jim jdou uvěřitelněji než polohy civilní, jež by děj naopak měly posouvat), buduje nejednoznačný fikční svět, v němž nejsou jasná pravidla ani způsob vyprávění. Bez zřejmých motivací se v něm mísí a mění dějové linie, takže výsledkem je chaos a nepředvídatelný příběh, jenž je nejen pro děti nesrozumitelný – ověřeno na vlastním potomkovi, ale i na reakcích dalších dětí z navštívené projekce. Konkrétněji: například není jasné, proč královnu matku a smrt hraje táž herečka (znamená to, že smrt poznáváme s tváří té, která nám život dala?), není jasné, proč při setkání se smrtí se film stává surreálným (což je sice příjemný úkrok od nezávazné bodrosti, leč právě zmatečný), není jasné, proč Mamánek dostává úkoly od starého dubu nebo proč se do něj zamiluje děvečka v hospodě. Takových otázek je bezpočet.

Touha po logice filmového vyprávění je samozřejmě nárok zpochybnitelný a snadno vyvratitelný příklady mnohých děl, kde je po ní veta, ale divákovi to nebrání se bavit (příklady buďtež pohádka Třetí princ nebo bondovky). Teprve když celek nefunguje, je nudný nebo přehlcený, a když dynamika jeho vyprávění drhne, začne se v něm divák šťourat jako v porouchaném motoru a hledat, kde by šla mašina spravit, aby se rozjela. To je bohužel případ Prince Mamánka, snímku, jejž pozřely ambice stvořit pohádku, v níž bude všechno: klasické schéma i jeho moderní ironizace, vážná nota, láska, mýtus a především – jak je to slovo přiléhavé i coby zpochybnění – sranda.

Jak dopadla Princezna zakletá v čase 2? A Jak se povedl Největší dar? Celý text Lukáše Novosada si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.