Polsko-židovský spor a holokaust

Bude to šest let. V Bílém domě seděl Barack Obama a rozhodl se udělit vysoké státní ocenění – Prezidentskou medaili svobody – Janu Karskému, legendě polského odboje. Karski byl v té době už víc než deset let po smrti, v Bílém domě bylo přítomno několik Poláků. Mělo to být gesto přátelství, dostavil se šok.

Zaznělo tam, že Jan Karski „sloužil jako kurýr polského hnutí odporu v nejtěžších dnech druhé světové války. Předtím, než překročil nepřátelskou linii a byl propašován do varšavského ghetta a polského tábora smrti, se od bojovníků v odboji dozvěděl o masovém vraždění Židů. Šel tam, aby se o tom přesvědčil na vlastní oči. Potom přinesl tuto informaci prezidentovi Franklinu Rooseveltovi. Bylo to jedno z prvních svědectví o holokaustu a prosba, aby svět něco podnikl.“

Ehm, ehm… polský tábor smrti?

Tehdejší ministr zahraničních věcí Sikorski okamžitě reagoval, nazval to projevem ignorance a nekompetentnosti ze strany prezidenta Obamy, pobouřen byl polský premiér Tusk, polský velvyslanec, nesčetné množství dalších polských historiků a politiků. Obamův úřad se později omluvil.

Karski, to je příběh, který v něčem předstihne i Vrbu a Wetzlera. Byl odvážný na čepel nože, sehrál ústřední roli v příběhu, který vedl ke zveřejnění zprávy o masovém vyhlazování Židů na polských územích okupovaných Německem. V prosinci 1942 (!), rok a půl před útěkem Vrby a Wetzlera.

Karski, polské podzemí a vláda v exilu podnikli množství kroků na záchranu Židů, sám Karski se setkal nejen s Rooseveltem, ale i s Churchillovým ministrem zahraničních věcí Edenem či se slavným spisovatelem Koestlerem. Zkrátka: přestože Polsko za války neexistovalo, protože bylo okupováno Německem, polské státní orgány v exilu a polské podzemí toho dělaly pro Židy nejvíc ze všech.

Zvlášť dráždivé je, když o „polských“ koncentračních táborech píší a řeční německá média, jak se stalo v případě ZDF nebo Die Welt. Zadejte si ale do Googlu výraz „Polish death camps“ a „German death camps“ a budete na tom stejně jako Poláci v Bílém domě během Obamova proslovu.

I když žádné polské tábory smrti neexistovaly, mají téměř 15 milionů odkazů na internetu. Ty německé, skutečné, asi 6,5 milionu. A to Poláky dlouhodobě uráží, zneucťuje to památku jejich předků a obětí. Proto například trvají na názvu Auschwitz a ne Osvětim ve spojení s tamním koncentrákem. Žijeme v době wiki-politics, politici a novináři jsou nevzdělaní, Google a Wikipedie jim nahrazují studium, což neradno podceňovat. A proto celé měsíce připravovali zákonnou normu, která to měla vyjadřovat.

Novela zákona prošla i s paragrafem, jenž trestá nepravdivý výrok připisující „polskému národu nebo státu zodpovědnost nebo spoluzodpovědnost za nacistické zločiny“ do výšky tří let odnětí svobody.

A byl oheň na střeše.

Izraelská velvyslankyně protestovala, nový polský premiér Morawiecki telefonoval s izraelským premiérem Netanjahuem (přislíbil mu komisi), tématu se věnují všechna média v západním světě a namísto příběhu Jana Karského připomínají nedávné video skupinky polských nacistů, respektive pogrom a upálení polských Židů v Jedwabném, kterého se za války dopustili Poláci, podle všeho vedení nebo inspirovaní nacisty.

Stromy překryly les, obraz Poláků zas jednou utrpěl. Polsko dostává další facku, kterou si nezaslouží.

Není to v této otázce poprvé ani naposledy. Zřejmě nejsmutnějším příkladem byl ten, když se katolické řeholní sestry chtěly v dnešní Osvětimi modlit za zločiny Auschwitzu. Ne veřejně a demonstrativně, ale v tichosti, v klauzuře. Židům to překáželo tak zásadně, že nepomohla ani snaha Jana Pavla II., přesněji celý spor skončil kompromisem, na němž se podílel polský papež, a sestřičky si svůj klášter otevřely mimo prostory Auschwitzu; jejich kapli určitě mnozí Slováci navštívili.

Myšlenka, která měla spojovat, rozdělovala. Pro Poláky a katolíky nepochopitelně, dodejme.

Tento precedens a papežův rukopis měly stanovit, jak má vypadat polsko-židovský přístup k holokaustu. Židé trvají na tom, že se to nedá dělat společně, řeholní sestry ale ukázaly, že to lze dělat vedle sebe.

Proto je aktuální spor zbytečný a absolutně kontraproduktivní. Vždyť Kaczyńského strana a její elity mají cit pro historickou politiku, ve Varšavě nedávno otevřeli výborné židovské muzeum Polin (na návštěvu si vyhraďte minimálně půl dne), jež mapuje tisícileté společné dějiny Poláků a Židů, nic podobného nikde v Evropě a možná ani ve světě nenajdete. Polský film, knihy, diskuse, veřejná angažovanost… podobně filosemitská kultura je až za oceánem.

Polský a židovský národ toho spojuje hodně, smysl pro mesianismus (jindy misionismus), schopnost přinést největší oběť nebo stát na okraji útesu proti všem. Pro oba státy je důležitá jejich armáda, kultura a zvláštním způsobem vážná hudba.

Byly časy, kdy většina Židů z celého světa žila v Polsku, jeden rabín dokonce nazval Polsko novou Palestinou. Židé ale začali z východní Evropy utíkat dlouho před holokaustem, mimochodem, v době, kdy polský stát také neexistoval. Při založení Státu Izrael byla polština nejčastěji používaným jazykem v prvním Knesetu, dnes je polský pas stále populárnější mezi mladými Izraelci (pas EU). Polsko a Izrael toho pojí hodně.

To, co se děje, je proto křivda. Polský národ je velkou obětí války i holokaustu. Ale Poláci rozumějí Židům jako málokdo jiný, proto se tomu měli sami vyhnout.

Vyšlo poprvé v slovenském on-line deníku Postoj.sk