Ztrátové české investice
ÚHEL POHLEDU
ÚHEL POHLEDU: Úroková sazba není ničím jiným než vyjádřením časové hodnoty peněz. Kdo má peníze, může se rozhodnout odložit svou spotřebu do budoucna. Je ale příjemnější spotřebovávat dnes než v budoucnu. A proto jako odměnu za to, že se majitel peněz dobrovolně rozhodne spotřebovat své peníze později, požaduje úrok. Úrok je tedy odměnou za to, že peníze jejich majitel spotřebuje později.
Navíc v posledním století ceny soustavně mírně rostou. Již jsme si na ten jev zvykli a považujeme jej za normální, či dokonce i „žádoucí“. Říkáme mu inflace. Pokud bychom se rozhodli peníze nespotřebovat dnes a odložit jejich spotřebu do budoucna, jejich hodnota by se působením inflace snížila. I proto musí být odložení spotřeby spojeno s odměnou v podobě úroku, a to většího úroku, než kolik činí inflace. Pouze a jen tak má majitel peněz motivaci odložit svou spotřebu, a tedy své peníze někomu půjčit.
Odměnou za dlouhodobé držení peněz je úrok, procentuální vyjádření úroku se nazývá úroková sazba. Odměnou za dlouhodobé držení finančních investic (akcií, dluhopisů atd.) je výnos, procentuální vyjádření úroku se nazývá výnosová míra. Je to totéž jako úrok, jen se tomu říká jinak.
Je tedy absolutně jasné, logické, že držení peněz a finančních investic MUSÍ být spojeno s úroky a výnosy, a to většími, než kolik činí inflace. Jinak neexistuje motivace půjčovat peníze a investovat. Leda…
Leda že by státní úředník sedící v centrální bance administrativně rozhodl, že úroky a výnosy budou nižší než inflace, a předním výnosem vás donutil peníze držet a investovat za úroky a výnosy nižší, než kolik inflace činí. A právě v takové situaci je dnešní svět.
Peníze v hotovosti („hotovostí“ je zde míněno na bankovních účtech) držet musíme už jen třeba proto, že jimi platíme daně. Investovat musíme už jen proto, že stát mnoho lidí přiměl metodou cukru a biče investovat v penzijních fondech – a z nich je únik velmi složitý a v některých zemích zcela nemožný.
Protože státy chtěly ovládat ekonomiky celých zemí skrze takzvanou hospodářskou politiku a věřily, že se jim tím v podstatě podaří odstranit hospodářský cyklus, nastavily úředními výnosy úrokové a výnosové prostředí tak, že dnes neplatí ona logická, tržní, spontánní, fyzikálně jasná kauzalita, že úrokové a výnosové sazby musí překonat inflaci. A to není všechno.
Úředními výnosy státy také porušily jinou, fyzikálně jasnou kauzalitu: čím víc riskuji, tím chci za to větší odměnu. Neboli čím rizikovější investici podstupuji, tím vyšší riziko ztráty podstupuji, tím vyšší chci potenciální výnos. Ani to dnes již neplatí. Dříve tedy naprosto automaticky a logicky platilo: vyšší výnos – vědomí většího rizika. Dnes jsou rizika naprosto vědomě a cíleně státy maskována.
Tak například uměle státem organizované výkupy extrémně rizikových jihoevropských státních dluhopisů falešně navyšují jejich cenu a snižují jejich výnos na absurdně nízkou úroveň. Takže vysokému riziku je přiřazen velmi nízký výnos, který ani zdaleka nepřekonává inflaci. Vědomě je tam vytvářena iluze, že se jedná o málo rizikovou investici, což není pravda.
Před několika málo lety, kdy ještě existoval kapitalismus a tržní ekonomiky, by tento text nedával žádný smysl. Každá investice, každá půjčka a vklad by byly na finančním trhu spojeny s vyšší potenciální výnosovou mírou a úrokovou sazbou než inflace a současně podle výše potenciálních výnosů by každý automaticky věděl, jak je která investice riziková. Ne tak dnes. Stát se úředním výnosem vědomě a cíleně dopustil zrušení obou logických kauzalit, a to s cílem přimět obyvatelstvo investovat do pro něj nevýhodných investic.
Například jen tak, že obyvatelstvo je nuceno investovat do ztrátových penzijních fondů, lze udržet kvantum peněz v penzijních fondech, přimět tyto fondy nakupovat státní dluhopisy, tím udržet poptávku po státních dluhopisech a tím umožnit vládám zadlužovat obyvatelstvo.
Dnes jsme tedy v situaci, kdy nemůžeme spoléhat na normální tržní markery a kdysi logické vztahy na finančním trhu. Pokud dnes chceme zachránit svůj majetek, musíme SAMI aktivně analyzovat, která investice nese jaké riziko a nakolik její výnos chrání před inflací.
Že tato zběsilá situace hned tak neskončí, že zřejmé. Nový guvernér Aleš Michl opakovaně odmítá další růst úrokových sazeb s poukazem na to, že míč je teď na straně vlády, která musí tlačit na vyrovnávání veřejných financí. Ne že by nebyla pravda, že vláda musí tlačit na vyrovnání veřejných financí. Současně ale také guvernér dává jasně najevo, že drtivá většina investic i nadále zůstane pro Čechy ztrátová – výnosové míry budou nadále mnohem nižší, než by odpovídalo inflaci.