Chybí tu Havel, autor schopný napodobit a demaskovat frázi
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
Pamatujete na kampaň Přemluv bábu? I v Polsku měla svůj ekvivalent – kontroverzní heslo „Seber babičce občanku“ z voleb roku 2007. Tehdy byl svět ještě v pořádk ...
V pondělí by Václavu Havlovi bylo devadesát let. Inspirovalo to mnoho vzpomínkových textů a komentářů, taky si přisadím. Ne z pocitu povinnosti, myslím si ale, že jeden aspekt Havlova dědictví v nich (nebo aspoň v těch, jež jsem stihl přečíst) nebyl zdůrazněný dost.
Netroufám si odhadnout, co by VH říkal na dnešní stav světa (i když v některých případech to asi je možné se značnou mírou spolehlivosti odhadnout). Navíc. Jakého Havla máme na mysli, když si klademe otázku, co by VH dnes řekl na to či ono? Toho hypotetického Havla, který by se devadesátky dožil? Prezidenta Havla? Havla reprezentanta opozice vůči normalizačnímu režimu?
Navzdory téhle mlhavosti a nejistotě si přesto troufnu tvrdit, že by Havel s velkým zaujetím sledoval, jakým jazykem je dnes vedena veřejná debata. Věnoval přece jazyku až puntičkářskou pozornost, byl nadaný schopností identifikovat slovní prefabrikát. Ukázat, jak fráze koluje z úst do úst a zatěžuje atmosféru svou bezobsažností. Vidět v tomhle pajazyku to nejbytostnější vyjádření totalitního režimu, jeho přirozený způsob komunikace ve světě, kde je potřeba neustále mluvit a zároveň nic neříkat. Vytvářet jen jakýsi slovní beton, který zalehne realitu života.
S podobnou precizností ale dokázal zachytit a demaskovat řečové stereotypy dalších prostředí včetně toho vlastního. Ukázat způsob vyjadřování nejenom jako charakteristický rys nebo symptom toho či onoho, ale i jako jádro věci. Tuhle schopnost si udržel až do pozdního věku, jak dokládá jeho poslední hra Odcházení.
V posledních několika letech zažily západní společnosti explozi a jakousi demokratizaci žvástu. Exponenciální zvýšení rychlosti, jíž se fráze a slovní prefabrikáty šíří i jíž ztrácejí jakékoliv zdání obsahu. Nedá se už ani říci, že by to havlovské ptydepe bylo jaksi hierarchické, bylo jazykem politické moci, jakkoliv i ta se v tom ohledu činí. Spíš jako kdyby existovalo několik soupeřících a zároveň se navzájem ovlivňujících škol prefabrikovaného vyjádření, forem bezobsažnosti. Politická, akademická, různé formy oborových, různými způsoby ideologických, dalších. Nedávno se k nim přidal mocný a nivelizující pajazyk umělé inteligence. Ta mnohost forem slovního prefabrikátu, které ale mají všechny nakonec stejnou funkci, vyjadřují totéž a dávají vzniknout témuž, by, věřím, Havla fascinovala. A dokázal by ji nějak zpracovat, zesměšnit a vystihnout přitom její tíživost a ničivost.
Byl to, jak se často připomíná, autor absurdních dramat. A právě absurdní drama je v dnešních podmínkách zralé na velkolepý comeback, je jaksi konstruované na to, aby vyjevilo prázdnotu zející za množstvím slov. Václav Havel k tomu jako autor měl nadání a také to byl odvážný člověk. A podobný tvůrčí čin by dnes vyžadoval odvahu. Žádná z těch soupeřících frázovitostí by si ho neměla být schopna přivlastnit, musel by je antagonizovat všechny. Navíc měl Václav Havel ještě jednu vzácnou schopnost. Uměl pozorně poslouchat, co říkají druzí, jinak by to jejich vyjadřování nedokázal tak výstižně reprodukovat nebo karikovat. Takových dnes taky není moc.