Jak si Poláci dělali vlastní kulturu

KOMENTÁŘ

Jak si Poláci dělali vlastní kulturu
Vojensko-komunistický režim mohl rozmetat a potlačit politiku, odbory, mohl zatknout a internovat předáky a intelektuály, ale nemohlo se mu podařit zničit lidskou touhu či potřebu se vyjadřovat prostřednictvím umění, píše Jiří Peňás. Foto: Jiří Peňás
6
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Toto nebude komentář, nýbrž doporučení na výstavu, případně na výlet. Do Kutné Hory a do dějin, i když ne tak vzdálených. Na začátku června tam v GASKU (místo, kam se jezdí) otevírali přehlídku polského nezávislého umění bájných let osmdesátých (jmenuje se Necenzurováno), tedy oněch let, která pamětníci mají s Polskem spojená se zvláštní emocionální silou. Dalo by se říct, že celá osmdesátá léta člověk mohl myslet na Poláky s nadějí, strachem, možná i závistí… A říkat si, když tam to dobře dopadne, sesune se to třeba i u nás.

Ale to nikdo nevěděl a především na začátku těch osmdesátých to vypadalo dosti zoufale, ba možná i beznadějně. Po krátkém „karnevalu Solidarity“ přišla v prosinci 1981 tvrdá zima, polský komunistický režim vyhlásil výjimečný stav, který byl de facto vyhlášením války vlastní společnosti: a to bez ohledu na to, že tím možná předešel horší variantě, tedy sovětské intervenci. V každém případě nastala dramatická situace, kdy se společnost po krátkém otřesu začala bránit a reagovat vlastními prostředky. Významnou roli v tom hrála kultura a umění. To není fráze, jak by se mohlo zdát, to je právě realita těch let a té situace. Přirozený život společnosti byl potlačen a zmražený, ale ne přece do té míry, aby se společnost nemohla v nějaké podobě starat o sebe a svou duši.

 

Vojensko-komunistický režim mohl rozmetat a potlačit politiku, odbory, mohl zatknout a internovat předáky a intelektuály, ale nemohlo se mu podařit zničit lidskou touhu či potřebu se vyjadřovat prostřednictvím umění, byť by to bylo umění zahnané do bytů, zadních dvorků, do samoobslužných studií a ateliérů. Tehdy právě nastupuje éra audiokazet a videonahrávek, nemluvě o knižním samizdatu, který v průběhu let byl schopen konkurovat oficiálním nakladatelstvím. Dalo by se říct, že většina kultury, která v Polsku tehdy za něco stála, se více či méně otevřeně hlásila k opozici, takže na konci 80. let už režimu prakticky nezbylo než se s tím nějak smířit.

Na rozdíl od naší normalizace, když se podařilo „normalizovat“ i většinu umělecké obce (nejvíc byla postižena literatura, na jiné obory to tak drtivě nedolehlo), se polská umělecká scéna odvrátila od režimu téměř celá. Umělec, který se přidal k vládě, byl spíš výjimka a těšil se opovržení většiny společnosti. Ale umělecký provoz ve státních institucích a galeriích byl samozřejmě omezen a většina umělců hledala cesty, jak tvořit a existovat mimo. Vystavovalo se tedy ilegálně, v soukromých bytech a na dvorcích, populární byly tzv. kufrové výstavy, sestavené z exponátů, které se daly rychle sbalit do kufru. Významnou oporou a útočištěm byla ovšem církev, která nabízela své kostely a fary bez ohledu na to, je-li dílo náboženské nebo ne. Sám pamatuju, že na umění se v Polsku chodilo především do kostelů. Když jsem přijel za svými kamarády nebo se s někým seznámil, už člověka tahali do nějakého chrámu – na výstavu.

Výstava v GASKU se samozřejmě především soustředí na výtvarné umění či žánry mu nějak podobné: opomenuta nemůže být slavná Oranžová alternativa, jejíž akce měly formu happeningů, které se ale daly provozovat až v mnohem volnějším konci let osmdesátých. Výborná byla třeba akce, kdy se na výročí VŘSR převlékli za trpaslíky s červenými čepicemi a mlátili se navzájem pendreky. To byla policie absolutně bezradná.

Základ výstavy je ovšem sestaven z děl několika desítek polských výtvarníků: jsou tam samozřejmě významně i ženy. Škála výrazu, technik, tématu je široká, od děl řekněme depresivních a existencionalisticky pochmurných po dokumentární, ryze politická, až k čiré abstrakci, symbolu až ke konceptualismu. Častý je humor, ovšem polsky černý, časté jsou ovšem i motivy náboženské a národní. Jsou to dokumenty doby, ale také suverénní díla umělecká, která by snesla i jiný kontext. Ten je ale daný a nelze ho od artefaktů odmyslet. Nebo lze, a pak se jim neporozumí. Třeba obraz umělce Zbyluta Grzywacze (krásné jméno) s názvem Pomocz roku 1982. Je pečlivě, řeklo by se hyperrealisticky, namalován, na stole jsou dva otlučené hrnce a špinavý hadr, vedle nich krabice s potravinami, káva, čaj, šunka v konzervě, asi nějaké sladkosti. Jsou to potraviny v pestrých a lákavých „západních“ obalech, naproti tomu ty východní omlácené hrnce jsou pustá bída. Pamětník jako já musí být zasažen silným zážitkem déjà vu. Mladší vidí nějaké zátiší s potravinami a hrnci. Tak to ale chodí. Víc v Kutné Hoře. Výstava končí 17. září.

 

×

Podobné články