Copak Jirous, ale Milan Knížák, to je pravý vůdce undergroundu, na toho nikdo nemá, ten je nad všema a přede všema, slyšel jsem někdy v polovině osmdesátých let od jednoho informovanějšího znalce poměrů v neoficiálních kruzích, do nichž bych rád pronikl. „Ty neznáš Knížáka?“ podivil se, ale když jsem se pak ptal, co vlastně ten Knížák dělá, nebyl ten znalec, nyní kolega v Echu, moc schopen odpovědět: „No, dělá vlastně všechno, ale nedá se to moc popsat, jen se před ním každej třese, protože Knížák je hlavně – Knížák.“
To bylo vlastně docela výstižné. Knížák byl vždycky hlavně Knížák, nejsilnější šestnácterák na pasece, jak o něm pak, v devadesátých letech, to jsme byli v jedné redakci, mluvila kunsthistorička Věra Jirousová, která ho velmi dobře poznala, z dobré i z té horší stránky.
Je jisté, že „kapitola Knížák“ bude v pomyslných dějinách české kultury a společnosti obsáhlá, dramatická i zábavná, plná heroických i trapných činů, paradoxů i tajemných míst a otazníků. K jejímu sepsání by měl být povolán vedle kunsthistorika také psycholog a možná okultista – a hlavně člověk s citem pro zákruty lidské duše a charakteru.
Bude se v ní psát o postavě v mnoha ohledech obdivuhodné a fascinující a současně rozporuplné, protikladné, ješitné a někdy i mstivé. Bude o člověku, kterého – vedle jím proklamované a dlouho i žité osobní svobody – ovládala též touha po moci a vlivu, jíž v některých ohledech podřídil své chování a konání. Také o odvaze a radikalismu, s nímž narušoval vžité konvence, ale který nebyl prost projevů osobních záští a vedl k osamělosti a izolaci, kdy se zdálo, že jediné, co z nonkonformisty zbylo, je poněkud výstřednější ohoz, zbytek copu a náušnice v uchu.
Na začátku oné kapitoly přitom bude velkolepá postava pozoruhodného solitéra, jenž brzy vybočil z řady a rozhodl se vědomě pro cestu, v níž není místo pro kompromisy. I v relativně příhodném klimatu druhé půle šedesátých let Knížákovy akce čněly nad tím, co se považovalo v Československu za přípustné. Umění pro něj bylo srážkou se společností, jejím neustálým atakem, konfliktem, provokací. „Nevím, co je umění,“ řekl v jednom tehdy neotištěném interview z roku 1967, „a je mi to jedno. Chci používat jen ty prostředky, které jsou v dané situaci nejmaximálnější, a nezajímá mě, lze-li je zařadit mezi umělecké, nebo ne.“ Důležitá pro něho byla „intenzita ohlasu projevující se reakcí v každodenních situacích“. Umění, jež ani nemusí být uměním, má především působit, překvapovat, nově organizovat život. Samozřejmě že v tom bylo mnoho módní a dobové rétoriky, ale Knížák podle těchto principů aspoň nějakou dobu žil. Jeho komuna v pražském ateliéru na Novém Světě a pak v Krásnu u Mariánských Lázní by mohla dnešním alternativcům sloužit jako ukázka, co to znamená jít nadoraz. Jeho neúnavná a neohrožená činnost (tvrdí, že byl šestsetkrát zadržen VB, a v tomto punktu není důvod mu nevěřit) expandovala do mnoha směrů.
Knížákova „hudební“ skupina Aktual byla skutečně asi tím nejradikálnějším, co v prostředí českého hudebního undergroundu vzniklo, a Knížák měl pravdu, když o konkurenčních Plastic People říkal, že ve srovnání s jeho Aktualem šlo o „kavárenskou skupinu“ (jako první ten výrok užil teoretik Jindřich Chalupecký). Byl jedním z prvních, kdo tady věděl, co je to akční umění, happening, provokace, performance, event, total art, jak se tomu všemu říkalo. Prahl po novinkách a navazoval kontakty se zahraničím, tedy se Západem. Brzy se jeho jméno skutečně začalo objevovat v zahraničních publikacích podobně zaměřených hnutí, stal se „ředitelem východní sekce“ skupiny Fluxus, jednoho z posledních výhonků velké epochy avantgardy (významnou členkou byla třeba Yoko Ono). Pro její západní členy bylo jistě velmi zajímavé, že se někdo za železnou oponou snaží o podobné věci, a v rámci solidarity ho rádi adoptovali mezi sebe.
Nikdo soudný tedy nemůže Knížákovi upřít jeho základní roli v prostředí českého neoficiálního umění, byť to bylo prostředí velmi úzké a izolované. Svou povahou, rázností, schopností formulovat a vytyčovat programy, stejně jako jistou snivostí a entuziasmem, byl rozeným vůdcem, charismatickou postavou, na niž ti, kdo ho zažili, myslí s respektem, ba s úctou. Před listopadem 1989 byl v kruzích neoficiálního umění pojmem, jeho jméno se stávalo legendou. Lid sice o něm nikdy neslyšel, i když ho trochu „znal“, neboť policejní „dokument“ Atentát na kulturu, který vznikl jako příprava na proces s Plastiky, k zesílení účinku použil ukázky z „tvorby“ Aktualu. Ale ti, kdo se tzv. zajímali (nebylo jich moc), měli o konkrétním obsahu a činnosti Milana Knížáka, podobně jako ten můj informátor, představy spíše mlhavé, což ovšem dále napomáhalo jeho kultu.
V krajině české nezávislé kultury mu mohl „konkurovat“ jen o čtyři roky mladší Ivan Jirous řečený Magor. Byla mezi nimi řada spojnic. Oba pocházeli z maloměst: Knížák se narodil roku 1940 v Plzni, dětství strávil v blízkých Blovicích, mládí prožil v Mariánských Lázních. O čtyři roky mladší Jirous byl z Humpolce. Oba byli z učitelských rodin, jejich otcové byli ředitelé škol. Oba odešli do Prahy studovat umění, ale ani jeden studiu moc nedal, o to více se zajímali o vše, co se v umění děje. Oba měli velmi dlouhé vlasy a permanentní problémy s policií. Oba toužili vést kapelu, což se jim jeden čas i podařilo, aniž by uměli na něco hrát. Oba platili za lídry a tvůrce programů, k čemuž měli přirozenou autoritu. U obou byla výrazná touha exhibovat, u Magora doslovná. Později se ovšem jejich životy radikálně odlišily. Knížák se stal úřední institucí, Magor asi nejznámějším českým básníkem. Jirous ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození v roce 1975 o Knížákovi napsal: „Ačkoli vždy proklamoval téměř anonymitu uměleckého tvoření, ve skutečnosti vždy zůstal individualistou, vůdčí, byť fascinující osobností, vysoce přečnívající své okolí. Ostatní členy skupiny používá jako hudební nástroje, na něž hrál on sám silou svého ducha a své vůle, kterou dokázal nesporně obdivuhodným způsobem přenášet na své společníky.“ V Pravdivém příběhu Plastic People (1980–1981) Magor o Knížákovi pokračoval: „V té době byl trestně stíhán na svobodě podle paragrafu 122 (poškozování zájmů republiky v zahraničí) kvůli vydání své knížky Zeremonien v cizině. Dost jsem se v té věci angažoval, aby bylo stíhání zastaveno, sháněl jsem znalecké posudky atd. (...) Po letech, když jsem se v kriminále dozvěděl, že Knížák jako jediný odvolal svůj podpis pod dopisem generálnímu prokurátorovi v mé kauze, složil jsem anglickou básničku. Milanu Knížákovi: Your famous Keep Together / is only for fine weather / But in the storm / You are a worm.“
Skutečností je, že Knížák nepatřil přímo k opozici, zachovával si od ní odstup – zčásti z pragmatických důvodů (od poloviny osmdesátých let ho režim už čas od času pustil na Západ), zčásti proto, že nedokázal být součástí žádného společenství, kde by nebyl „prvním“. O tom, že byl „nepřítelem státu“, respektive že ho komunistický režim za nepřítele považoval, však nemůže být sporu.
Brzy po listopadu byl takřka aklamací dosazen na post rektora Akademie výtvarných umění, již záhy začal měnit k obrazu svému: je dost těch, kteří to oceňovali, jsou i ti, kteří mají dost důvodů vidět věci opačně. Společnost si zvykala na zvláštního muže v taláru se špičatou čepicí a brzy se začala seznamovat s jeho svéráznými názory. Knížák vždy hojně publikoval, jeho texty měly šťávu, a když se braly za správnou a konkrétní věc (devastace Prahy, pokleslost estetického vkusu, škrtání výdajů na kulturu – ano, začátkem devadesátých let si Knížák myslel, že stát má kulturu mohutně podporovat), člověk mu odpouštěl i jeho obsese, jichž nebylo málo. Jeho podivná nevraživost vůči Václavu Havlovi budiž příkladem a právě zde by se psychologický rozbor měl čeho výrazného chytit. Jedno však bylo zřejmé: Knížák byl vždy více respektován jako vůdce, alfa samec a vizionář než jako umělec, jenž se může prokázat reálným uměleckým dílem. Samozřejmě, stále cosi produkoval, maloval, lepil, rozbíjel, skládal, lámal, navrhoval, ale tomu byla vždy věnována menší pozornost než tomu, co kolem sebe šířil a rozviřoval. On sám to tak sice neviděl, ale jeho dílo budilo rozpaky i u jeho příznivců a bylo vždy až třetí či čtvrtou věcí, která byla na Knížákovi zajímavá a cenná – i když pochlebovači a snobové se vždycky našli.
Knížák měl ale jednu věc nespornou. Byl vždy o své pravdě přesvědčený, nebyl ani trochu váhavý, neměl o sobě a svých názorech pochybnosti. To jeho názorům a postojům dávalo velkou přesvědčivost a sugestivitu. Pokud se jednalo o hodnocení práce jiných, byl spolehlivě přesný. Jeho ostré soudy se málokdy mýlily, správně pojmenovával manýry a pokleslosti respektovaných „umělců“ a nebral si servítky. Jeho vkus byl náročný a vybraný s jedinou výjimkou – a tou byl on sám. Tam spolehlivě selhával, což ovšem není u kriticky založených duchů nic výjimečného. Příkladem nejznámějším může být F. X. Šalda, který se žalostně mýlil ve věci vlastní tvorby (a tvorby své milované Růženy Svobodové, zcela průměrné prozaičky). Na rozdíl od Knížáka se ovšem Šalda nikdy nestal ředitelem velké instituce – a i ta profesura mu dlouho unikala.
Knížák se po listopadu stal reprezentantem politicko-kulturní elity, stál v čele institucí, jež řídil a zároveň používal k institucionalizaci své vlastní osoby, svého místa v českém umění, které by bez mocenského vlivu zdaleka nebylo tak jisté. S nadsázkou by se dalo říct, že stejně jako papež potřebuje Vatikán, tak Knížák potřeboval instituci, jako byla Národní galerie. Jenomže být papežem v umění je neudržitelná pozice, vždyť i houf kardinálů se mu dávno rozprchl. Na scéně zůstával pontifikus, který posílal na všechny strany zlostné encykliky, jež zajímaly stále menší stádo věřících. Nejvěrnější byly nakonec jeho loutky – a to doslova, protože Knížák byl mimo jiné znalcem a sběratelem loutek. To by mohlo v tom psychologickém rozboru také něco znamenat.
V posledních letech mu sil evidentně ubývalo, ale když o sobě dal vědět, bylo to vždy mocným zatroubením. Vždyť to byl taky nejsilnější šestnácterák na pasece.
00:07
