Dlužno ovšem podotknout, že spolu s tímto výročím, respektive s oním osamostatněním země o rok později, si připomínáme de facto předposlední dobré zprávy, které se s její moderní historii pojí. Tou poslední byly první a bohužel rovněž poslední svobodné prezidentské volby v červnu a červenci 1994. V nich zvítězil tehdy málo známý, zato dnes veleznámý Alexandr Lukašenko.
Foto: Shutterstock
1
Americký herec a ikona akčních filmů z 90. let Steven Seagal již ukončil téměř všechny své podnikatelské aktivity a projekty v Rusku. 73letý Seagal, který se v ...
Dnes, v den uveřejnění tohoto komentáře, tedy v neděli 27. července, přichází další (půl)kulaté výročí, které ale zůstane spíše stranou tuzemské pozornosti, třebaže bychom si ho připomínat měli naopak intenzivně a se vší vážností a zájmem. V tento den před pětatřiceti lety totiž Bělorusko vyhlásilo svrchovanost na Sovětském svazu, byl to počáteční akt jeho odtržení. Po pobaltských zemích, které s tímtéž přišly už na jaře 1990, se tak stalo další evropskou zemí drolící východní říši a usilující o obnovu své krátké meziválečné svébytnosti. Ale nešlo ještě o nezávislost, na tu se dostalo až o prázdninách v srpnu o rok později. V létě 1990 se skutečně jednalo o akt prohlášení běloruské svrchovanosti coby zásadní reakci na výsledky jarních voleb do Nejvyššího sovětu Běloruské sovětské socialistické republiky.
Dlužno ovšem podotknout, že spolu s tímto výročím, respektive s oním osamostatněním země o rok později, si připomínáme de facto předposlední dobré zprávy, které se s její moderní historií pojí. Tou poslední byly první a bohužel rovněž poslední svobodné prezidentské volby v červnu a červenci 1994. V nich zvítězil tehdy málo známý, zato dnes veleznámý Alexandr Lukašenko. Od té doby můžeme Bělorusko evidovat jako zemi, jež – přes dlouhodobé šikovné lavírování svého zdánlivě nesmrtelného prezidenta mezi Ruskem a Západem a přes občasné úspěchy v hokeji (včetně pořadatelství mistrovství světa) – neustále prohrává. Úsilí o svou nezávislost a samostatnost, o vlastní jazyk, o demokracii, o prosperující hospodářství. Úsilí o snahu vymanit se ze sovětského způsobu myšlení a organizování státu a společnosti.
Ostatně prohrou, třebaže jsme se nenaučili ji tak nazývat, jako by onoho smutného výsledku vlastně vůbec nebylo, skončily také velké protesty části běloruské společnosti po ohlášení výsledku prezidentských voleb na jaře 2020. Protesty tehdy, dlouho před ruskou invazí na Ukrajinu a dlouho po protestech v Gruzii, budily naděje západního světa, že se v Bělorusku pohnou ledy žádoucím demokratizačním směrem. Víra v takový výsledek byla, alespoň v Česku, dána také tím, že vzpomínka na sametovou revoluci v roce 1989 je pořád živá.
V české reakci na běloruské dění šlo, myslím, ale taky o něco jiného. Při všem vyjadřování sympatií vzpouře proti vylhanému volebnímu výsledku či nehledě na veškeré přidělování krátkodobých pobytových stipendií členům běloruské opozice hrálo svou roli rovněž první tuzemské proslovanské vzepětí po dlouhé době. Ne že by slovanství bylo podstatou oněch českých sympatií, to jistě ne. Ale přece jen jistou roli mělo jako prostředek porozumění kultuře, jež je skrze jazykovou blízkost zdánlivě bližší než jiná. Netvrdím, že je to vlastní i jiným národům z našeho regionu, ale českému určitě. Protože v naší reflexi hraje pořád roli dědictví národního obrození jako příběhu vítězství nad větší a diktující kulturou a jazykem.
Často si to neuvědomujeme: běloruština je jeden z nejvíce ohrožených slovanských jazyků, a to jazyk ohrožený nikoli jazykem vzdáleným (jako byla čeština od němčiny nebo slovenština od maďarštiny), nýbrž ruštinou, tedy jazykem blízkým a náležejícím do stejné jazykové skupiny. Přestože běloruštinu uvádí jako rodný jazyk více než padesát procent obyvatel Běloruska, v běžném projevu ji užívá ani ne čtvrtina. Je to sice pořád jazyk státní, ale není to jazyk médií ani školství. Od zmíněných protestů před pěti lety je to ovšem jazyk více než do té doby spojovaný s protivládní opozicí. Jeho současná prestiž je proto politická, nikoli všední. Sám jsem se naposledy ptal na jeho užívání servírky v polském Lublinu: když totiž zjistila, že jsem Čech, hrdě se hlásila ke svému běloruskému původu. Když jsem se ale zajímal, zda ovládá běloruštinu, smutně se omlouvala, že vůbec ne. To je situace, která byla v českém (městském) prostředí typická před dvěma sty lety. Což není tak dávno.
Slovenskému dokonce ještě před sto lety a ukrajinskému ještě před dvaceti lety. To, co Bělorusové zatím nezvládli, Ukrajinci dokázali po roce 2014 a po prvním napadení východu země z ruské strany. Svůj jazyk, jejž do té doby sami považovali za domácký, venkovský a nehodný vyšších projevů, v reakci na nespravedlivou agresi povýšili, začali ho používat a vyžadovat všude, zejména ve velkých centrech. Pro tento reflex bychom měli mít právě my Češi velké pochopení, protože je to nám dobře známý příběh. Jenže jak význam národních jazyků u nás (ale nejen u nás, v celé střední a západní Evropě) mizí, mizí také porozumění snahám jiných o jazykovou sebeidentifikaci. Přesto jazyk zůstává jako prostředek vyjádření blízkosti k druhým, proto ono slovanství jako pouto k běloruské revoluci, která nás upokojuje také svou vzdáleností, respektive tím, že po nás nechce nic jiného než pasivní emoce.
Na rozdíl od ukrajinských emigrantů, v jejichž případě po třech letech soužití už část společnosti slovanství jako žádoucí most naopak zpochybňuje, přestože zároveň se jím zaklíná ve vztahu k Rusku (kde většinou nebyla). Bělorusko dnes funguje jako štít proti ruské expanzi. Jakkoli pofiderní, protože na jeho území výměnou za udržení stávajícího režimu operuje ruská armáda a jsou tam rozmístěny ruské zbraně dlouhého doletu. Přesto musíme usilovat o to, Bělorusko neodříznout, nýbrž komunikovat s ním, protože naším cílem musí být udržení běloruské samostatnosti, i když nedemokratické. Je to jeden z paradoxů, které nám dnešní půlkulatý svátek vyhlášení běloruské svrchovanosti na Sovětském svazu připomíná.
00:01
