Polský ústavní soud – co se stalo, co předcházelo a co bude dál?
BOJUJÍCÍ DEMOKRACIE V PRAXI
BOJUJÍCÍ DEMOKRACIE V PRAXI
KOMENTÁŘ
Pamatujete na kampaň Přemluv bábu? I v Polsku měla svůj ekvivalent – kontroverzní heslo „Seber babičce občanku“ z voleb roku 2007. Tehdy byl svět ještě v pořádk ...
Záběry z Varšavy z minulého týdne obletěly svět. Těžkooděnci v sídle Ústavního soudu blokující vstup jeho předsedovi, prezident obracející vládní letadlo nad Atlantikem a následně prodírající se policejním kordonem do budovy. Dekádu pracně budovaný obraz země ekonomického zázraku a geopolitické prozíravosti se rozpadl během jednoho víkendu.
Onen obdivovaný vzestup Polska se odehrával navzdory nemilosrdnému vnitřnímu boji. Jsou to už tři roky od doby, kdy polský premiér Donald Tusk definoval „bojující demokracii“ jako proces nezbytné očisty státu po vládě „populistů“, tedy konzervativců z Práva a spravedlnosti (PiS), kteří většinu z ekonomického i geopolitického růstu země odpracovali, ačkoli zároveň posílili vnitřní konflikt a demontovali řadu pojistek proti zneužití systému. V tomto boji, jak tehdy Tusk prohlásil, není možné se „vždy přesně držet litery zákona“. Mimořádností situace „obnovy právního státu“ byly odůvodněné zásahy ve státních médiích či státním zastupitelství – velmi podobné tomu z posledních dnů.
Kroky na hraně či za hranou zákona měly být zpětně legalizovány poté, co liberálně-levicová koalice získá i post prezidenta ve volbách na jaře 2025. Plán nevyšel, protože nespokojenost společnosti s Tuskovým vládnutím se přetavila do výhry outsidera, kandidáta PiS Karola Nawrockého, člověka s malou politickou zkušeností, ale velkým elánem a tahem na branku. Tusk v Nawrockém našel rovnocenného soupeře, který nehodlal – na rozdíl od svého předchůdce Andrzeje Dudy – couvnout. Polská „extrémní kohabitace“ se už nyní zapsala do učebnic, například s ohledem na rekordní počet prezidentských vet.
Po roce, kdy se premiér Tusk zdál být poněkud zaskočený prohrou jeho kandidáta v prezidentských volbách, tak okolnosti dozrály k další etapě „obnovy právního státu“: prvním – a klíčovým – bodem na této cestě byl Ústavní soud.
Od pátečního večera už média docela dobře rekonstruovala průběh celé operace. Podle zpravodajského webu Zero měla krycí název KORT a policie a tajné služby o její realizaci věděly podstatně dříve než samotní vládní většinou nově zvolení soudci. Svědci akce novinářům popisovali policejní kolony, které v průběhu posledních 24 hodin před zásahem směřovaly do Varšavy, ačkoli podrobnosti plánu znaly údajně až do poslední chvíle pouze čtyři osoby.
Mozkem operace měl podle webu Interia být Maciej Berek, dosud ministr bez portfeje a Tuskova pravá ruka, jenž byl pro tento účel několik týdnů předtím zvolený Sejmem soudcem Ústavního soudu. V jednom okamžiku do budovy vstoupili zadním vchodem (od sousední budovy Úřadu vlády) příslušníci tajné služby a před budovou byli rozmístěni těžkooděnci, kteří měli bránit případným protestujícím. Převzali také kontrolu nad internetovými stránkami soudu, kde bylo publikováno rozhodnutí jedné z nově zvolených soudkyň, Anny Korwin-Piotrowské, v němž se vyhlašuje prozatímní předsedkyní soudu a suspenduje stávající vedení. Ministr spravedlnosti a generální prokurátor v jedné osobě, Waldemar Żurek, pak paralelně poslal Ústavnímu soudu žádost o zbavení imunity členů vedení soudu, aby mohl zahájit jejich trestní stíhání.
Klíčové bylo načasování. Operace začala přesně v okamžiku, kdy se letadlo s prezidentem Nawrockým mířící do Senegalu nacházelo nad Španělskem, čtyři hodiny cesty od Varšavy. Zároveň šlo o páteční večer začínajícího dušičkového víkendu, který je v Polsku jedním ze tří nejdůležitějších svátků v roce a pojí se s masovými cestami za příbuznými a na rodinné hroby.
Tento scénář jako z manuálu jihoamerických státních převratů nakonec nevyšel hlavně kvůli razantnímu jednání Nawrockého, jenž přikázal letadlo okamžitě otočit a po návratu do Varšavy se i přes fyzické pokusy o odpor prodral do budovy a dostal do ní i jednoho z členů vedení soudu. Navzdory svátečnímu víkendu před soud vyrazilo protestovat několik tisíc demonstrantů a hlavně lídři všech, jinak silně rozhádaných, stran opozice.
V posledních dnech se hodně psalo o genezi těchto dramatických událostí. Když bychom ji chtěli krátce shrnout, tak polský ústavní soud se nacházel v krizi dlouhodobě. U jejího zrodu byla porušení ústavy ze strany Tuskových liberálů, kteří se těsně před volbami v roce 2015 pokusili navolit dva nové soudce „do zásoby“, ještě před vypršením mandátu jejich předchůdců. Tato otevřená vrátka využili konzervativci po nástupu k moci a naopak převolili, stejně pochybným způsobem, svoje kandidáty. Tento dvojitý „prvotní hřích“ pak poznamenal následující vývoj. Polsko se dostalo do sporu s orgány Evropské unie, jež upozorňovaly na pochybnosti ohledně legality části soudců, a tedy i platnosti volby nového předsedy. Právnická obec se v Polsku rozpadla na radikální odpůrce a příznivce vlády, přičemž do Ústavního soudu pochopitelně putovali příslušníci toho druhého tábora, což nutně sráželo prestiž teoreticky nadstranické instituce. S ohledem na to, že konzervativci vládli osm let a ke zvolení nových soudců stačí většina v Sejmu, mohli sobě blízkými právníky postupně obsadit celou instituci.
V prosinci 2023 se k moci vrací Donald Tusk – s hesly „obnovy právního státu“ a „depolitizace justice“. Ono obnovování ovšem zahájil prohlášením, že Ústavní soud neexistuje, a tedy ani jeho případné rozsudky nejsou pro vládu závazné. Součástí tohoto ignorování existence ÚS bylo i to, že sněmovní většina odmítala volit nové soudce namísto těch, kterým končil mandát. Tím by totiž uznala, že soud přece jen existuje. K tomu se objevovaly i výhrůžky, že soudcům budou odebrány platy či vypnuta elektřina a topení.
Změna nastala až v okamžiku, kdy počet neobsazených míst dovoloval uvažovat o převzetí úplné kontroly nad institucí. Zde ovšem tyto snahy narazily na prezidenta, který soudce, hromadně zvolené v březnu letošního roku, nepřijal ke složení slibu. Argumentoval sérií porušení zákonných pravidel ze strany Sejmu, počínaje samozřejmě zmíněným otálením (podle zákona má volba nového soudce proběhnout před koncem funkčního období předchůdce). Odvolával se také na to, podobně jako prezident Petr Pavel v případě Filipa Turka, že akt přijetí soudcovského slibu není pouhá formalita a že v závažných případech dává prezidentovi právo kandidáta odmítnout. Většina právních expertů potvrdila pochybení na straně Sejmu, nicméně zároveň zdůrazňovala, že by neměla být konečnou překážkou pro jmenování.
Když se odpor prezidenta, i přestože vládu podpořila Benátská komise, poradní právní orgán Rady Evropy, nepodařilo zlomit, premiér Tusk začal směřovat ke konfrontaci. Varšavou se začaly šířit drby o nepřátelském převzetí Ústavního soudu a ministr financí poslal do Sejmu návrh rozpočtu na rok 2027, v němž kapitola Ústavní soud chyběla. Když Sejm zvolil jako dalšího soudce zmíněného Macieje Berka, pravou ruku premiéra a člověka, který ani nedokázal doložit, že splňuje zákonnou podmínku desetileté právnické praxe, bylo to už jasnou známkou, že se blíží zásah.
„Považuji Bogdana Święczkowského (dosavadního předsedu) za velmi špatného šéfa Ústavního soudu,“ napsal ještě během páteční noci známý profesor práva Marcin Matczak s tím, že však neexistují žádné právní důvody pro „pozastavení jeho činnosti“, jak to prý bylo nařízeno… „Násilné a bezprávní kroky, pokud k nim opravdu došlo, se nám ještě krutě vymstí.“
To, že jsou kroky Anny Korwin-Piotrowské minimálně „pochybné“, vyjádřily od té doby desítky ústavních právníků v čele s předsedy Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu, Advokátní komory, ale také Helsinský výbor pro lidská práva, nejváženější právnická neziskovka v zemi, jež v minulosti bojovala proti reformě justice z dílny konzervativců. Soudkyně stejně jako premiér (a někteří bývalí předsedové ÚS) naopak argumentovali „vyšší nutností“ odblokovat úřad. Nicméně polský internet zaplavily vtipy o podřízených, kteří v pondělí přijdou do práce a vyhlásí, že odvolávají své šéfy a zabírají jejich kanceláře. „Kdo řídí Ústavní soud?“ ptal se jednoho z právních expertů novinář. „Paní Korwin-Piotrowská“. „Proč?“ „Protože sedí vevnitř v budově, zatímco předseda v ní není,“ znělo zdůvodnění.
V neděli večer měl projev Donald Tusk. Přesně den poté, co poslal policii do akce, začal slovy: „Nesmíme používat násilí. Násilí nemůže být v Polsku zdrojem práva.“ Kdo čekal, že přišlo vystřízlivění a nějaký návrh, jak ze situace ven, byl zklamaný. Premiér vyhlásil, že cesta, kterou zvolil, je jediná správná a každý, kdo ji kritizuje, se staví do pozice společníka kriminálníků. Do projevu se mu vešla i Moskva a její vazby na opozici a hned vzápětí tweetoval o tom, že plánem opozice a „jejích“ soudců je vyvést zemi z EU.
Je jasné, co by se mělo stát v ideálním světě. Odborníci (a politici mimo dva hlavní tábory) už dlouho hovoří o nutnosti „resetu“. „Není už co opravovat, je potřeba začít od nuly,“ napsal v deníku Rzeczpospolita Piotr Szymaniak. Existují komplexní návrhy nového uspořádání Ústavního soudu, které ovšem asi nikdy nebudou uskutečněny: berou totiž (jakékoli) vládnoucí většině kontrolu nad jeho složením.
Polská společnost spory o justici dlouhodobě spíše ignoruje. Kromě složitosti problematiky k tomu přispívá i velmi nízká prestiž a důvěra v soudy. Většina veřejnosti je navíc otrávená z nekonečných politických šarvátek. Dá se předpokládat, že převládající pocit to bude i nyní, ačkoli první reakce ukazují, že akce vlády vzbudila větší nevoli, než se očekávalo. Těžkooděnce obsazující jednu z hlavních ústavních institucí přece jenom ještě v Polsku neměli. Za vlády konzervativců bylo kontroverzních změn mnoho, nicméně řešily se přes sněmovní většinu, nikoli pomocí hrubé síly.
Klíče k situaci nyní mají koaliční partneři Donalda Tuska – strana Polsko 2050 a lidovci. Ti se začali opatrně distancovat od útoku na soud a podpořili myšlenku ústavního resetu. K nim směřovaly četné apely opozice k uspořádání předčasných voleb či ustavení technické vlády. V neděli s jejich lídry jednal dlouze Karol Nawrocki.
Jejich rozhodnutí ale zřejmě více ovlivní další klíčový moment víkendu: Evropská komise ve svých vyjádřeních podepsala polské vládě bianco šek pro jakékoli kroky k nastolení „správného fungování Ústavního soudu“. Zdůraznila také, jaké je hlavní kritérium té „správnosti“: nastolení souladu rozhodování Ústavního soudu s judikaturou Soudního dvora EU. Navázala tím na vleklé spory s polským soudem, který opakovaně zpochybňoval Bruselem prosazovaný princip nadřazenosti evropského práva nad ústavami členských států. Jen těžko si lze představit, že v napjaté atmosféře před španělskými a francouzskými volbami by Komise dovolila padnout svému dalšímu blízkému spojenci.
Nahrává to taktice, kterou už před časem zvolil pro poslední rok své vlády Donald Tusk a kterou komentátor Robert Mazurek popsal slovy „už žádné kompromisy a dohody, jen totální válka s prezidentem“. Po Ústavním soudu zbývá k obsazení ještě vedení Nejvyššího soudu a především Polské národní banky, kde nás možná čekají podobné scény jako z minulého pátku.
Cílem Tuskovy taktiky je na jedné straně mobilizovat vlastní elektorát a na druhé natlačit ostatní koaliční partnery na společnou kandidátku, jež by díky rozdrobenosti pravicové opozice a vzhledem k volebnímu systému mohla Tuskovi přinést ve volbách příští rok většinu.
Cesta k tomu je ale dlouhá – a hlavně na ní hrozí, že v turbulentní mezinárodní situaci, s ruskou hrozbou za humny a se zhoršujícím se stavem veřejných financí se bude polská politická elita namísto těchto výzev zabývat sama sebou.