Národní koalice proti suchu znovu vznikne v pondělí a hned začne fungovat. Na boj proti suchu včetně nových přehrad chce vláda čtyři miliardy korun. Na podzim ...
Moderátor, mediální podnikatel a člen Rady České televize Luboš Xaver Veselý (vlastním jménem Lubomír Veselý) v červenci prožil velmi nepříjemnou chvíli. Svěřil se s tím publiku svého pořadu Deníček na YouTube kanálu své televize XTV, rozprávěl na to téma něco přes dvacet minut. Pan Veselý je dlouholetý fanoušek tvorby hudebníka a textaře Roberta Křesťana. Přispěl proto i do veřejné sbírky na natočení další desky Křesťanovy kapely Druhá tráva, jména donorů mají být vytištěna v bookletu alba. Po nějaké době se mu ozval manažer skupiny s tím, že Druhá tráva tam jeho jméno mít nechce a příspěvek mu vrátí. Důvodem zjevně byl způsob, jímž se Veselý angažuje ve veřejné debatě – XTV je jasně politicky profilované médium, velmi vstřícné vůči vládní koalici, jejíž reprezentanti se v jeho pořadech často objevují a dostávají prostor k převelice dlouhým monologům. Styl XTV navíc části publika (včetně mne) připadá dost dryáčnický.
Veselý tím odmítnutím byl dost zraněn, není divu, tzv. parasociální vztahy – například k oblíbené kapele – člověk často prožívá docela intenzivně. Taky by mě zkrušilo, kdyby mi třeba Bob Dylan oznámil, že si v žádném případě nepřeje být se mnou jakkoli spojován. Svou zkušenost Veselý ve videu popisuje posmutnělým hlasem, na začátku se svěřuje s pochybností, zda o věci vůbec mluvit. Ale rozmluví se. Vypráví taky, jaký dojem v něm ta situace vyvolala: „Říkal jsem si, že takhle nějak asi bylo lidem, kteří od Hitlera dostávali tu žlutou hvězdu… Ještě jsem se pár dnů předtím díval na Zlaté úhoře (film Karla Kachyni podle literární předlohy Oty Pavla o židovské rodině za protektorátu – pozn. OŠ). (...) Takhle to asi nějak bylo, když někoho označili: Ty nepatříš mezi normální lidi.“ Nepřekvapivě to vyvolalo větší počet pobouřených a někdy taky výsměšných reakcí.
Úspěšný a jistým způsobem vlivný člověk, oblíbený mezi vládnoucím establishmentem – na oslavu výročí XTV se dostavili dva bývalí prezidenti, premiér a nějací ti ministři – sám sebe vnímá jako Žida v době nacismu. Představuje si člověka ocejchovaného žlutou hvězdou, zbaveného práv, směřujícího do ghetta a pak pravděpodobně i na rampu vyhlazovacího tábora a říká mu v duchu: Vím, jak ti je, jsme na tom podobně. Bylo by tohle pochopení vzájemné? Kdyby měl někdo zavřený třeba v Terezíně dar nahlédnout do budoucnosti, prohlížel by si český dnešek a všiml si v něm Lubomíra Veselého, taky by k němu pocítil nával solidarity, protože by věděl, jak mu je? Cítil by se s ním spřízněný podobným údělem? Ovšemže je to srovnání až ohromujícím způsobem přepjaté a nevkusné. Ale dá se v něm najít i nějaká logika. Logika kýče v jeho velmi soudobé podobě. Veselý v tomto kontextu nepředstavuje ojedinělý výstřelek, spíš ho berme jako pars pro toto.
O kýči v české politice a vůbec veřejném životě se poslední dobou mluví často, také v souvislosti s tím, jakým způsobem se stoupenci prezidenta o Petru Pavlovi vyjadřují, jak ho vnímají a vytvářejí jeho veřejný obraz. Jistě na tom něco je, forma té kýčovitosti je ale svým způsobem tradiční, možná trochu retro. Dají se v ní najít podobnosti s „tatíčkovským“ uctíváním T. G. Masaryka nebo s tím, jak byli v devadesátých letech někdy vnímáni Václav Havel a Václav Klaus (nevyplývá z toho nutně, že Pavel je proto osobností stejného formátu). Ten nejrozšířenější a v jistém smyslu definiční kýč dneška ale vypadá jinak. Podobně jako jiné jevy, jež umocnil nástup moderních technologií, je decentralizovaný. Ne kult osobnosti, ale mnoho malinkých kultů mnoha osobností, které mohou někdy působit synergicky, proměňovat společnost i její politiku.
Kýč jako estetická kategorie je poněkud ošidný pojem. Hodně lidí (opět včetně mne) by na otázku po jeho definici odpovědělo podobně jako ten americký senátor, když po něm ve čtyřicátých letech chtěli, aby definoval pornografii: Přesně ji definovat neumím, ale když ji vidím, tak ji poznám. Asi se dá říct, že kýč zplošťuje a vyvolává jakési náhražkové a velice mělké city. Milan Kundera jako jeho základní atribut popisuje prožitek, jejž v publiku vyvolává. Tu známou „druhou slzu“ dojetí nad svou schopností se dojmout. Pro kýčovitě prožívajícího je tedy setkání s uměleckým dílem, přírodní scenerií, nějakou životní situací, druhým člověkem a podobně příležitost ne k rozhovoru, vystoupení ze sebe, ale k pohledu na sebe. Odhalí mu ale jen to, co chce sám vidět a co mu přinese nějaké uspokojení. Ve veřejné debatě je velmi často užívaným nástrojem k dosažení takové náhražkové satisfakce odkazování na holocaust a další nacistické zločiny, případně časy nejhoršího komunistického teroru.
O zločinech vražedných totalit dvacátého století se při oficiálních příležitostech často říká, že nesmějí být zapomenuty. A zdá se, že se to daří. K dobám nacismu a komunismu se vrací mnoho filmů, článků v médiích a literárních děl. Když člověk do vyhledávání v Databázi knih podle názvu zadá výraz „z Osvětimi“, vyjede mu množství titulů (Fotograf z Osvětimi, Lékárník z Osvětimi, Krejčí z Osvětimi, Účetní z Osvětimi a tak dále a tak podobně). Některé z nich jsou jistě hodnotné, jiné spíš konjunkturální, třeba až parazitické vůči velkému tématu, po němž se chtějí vyšplhat ke zdánlivé relevanci. Nakonec i to, že ve veřejné debatě i běžných hovorech na aktuální témata tak často zaznívají odkazy na nedávné dějiny, by mělo dokládat, že jsme na ně nezapomněli. Většina lidí přinejmenším ví, že existovalo něco jako holocaust a že to byla strašná věc, z morálního hlediska naprosto jednoznačná, zlá. Bez toho obecného povědomí by vytahování holocaustu při probírání nevýznamných životních křivd a různých osobních dojmů nemělo smysl. Zároveň je ale tohle nadužívání odkazů ke strašlivým událostem dřívějška nástrojem rozmlžování paměti, zapomínání, nivelizace. Kdyby někdo chtěl získat povědomí o historii z aktuální české veřejné debaty, mohl by dojít k závěru, že nejcharakterističtějším rysem komunismu byla překotná výstavba cyklostezek. Pro nacisty pak byl typický odpor vůči imigrantům z dalekých krajů, kteří se ve velkých počtech snažili dostat do třetí říše a užívat si tamního tolerantního systému a štědrých sociálních výhod.
Divadlo hrdinství a mučednictví
Zlí duchové minulosti mohou ožít a vrátit se, k tomuhle kusu světa patří, vzešli z něho. Vyjádřila se v nich také nějaká destruktivní a zběsilá potence člověka vůbec, jež nezmizela s kapitulací Hitlerova Německa či pádem Berlínské zdi. Nejsou to navíc tak úplně duchové, možná spíš na nějakou dobu jakžtakž hibernované organismy, připravené probudit se, třeba v nějaké zmutované podobě. Je potřeba tuhle možnost vnímat a být vůči ní ostražití, třeba i za cenu toho, že někdy člověk uslyší jen trávu růst. Inflační užívání odkazů k nacismu a komunismu ale to úsilí zabránit nějaké formě jejich návratu spíš podrývá. V nejhorších případech z nich dělá jen součásti kýčovitého tyátru, rozehrávaného lidmi, kteří si chtějí připadat jako hrdinové nebo oběti. Když se začátkem léta v Brně konal sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, proběhla i protestní demonstrace, vystoupili na ní Miloš Zeman, Jindřich Rajchl, Kateřina Konečná a další. Mezi účastníky bylo i pár lidí oblečených do koncentráčnických mundúrů, tak tak obepínajících jejich zjevně nepodvyživená těla. Celé to pořádala iniciativa nazvaná Obrana národa 2. Dát si do jména pro takový spolek přímý odkaz na významnou organizaci protinacistického odboje, označit sebe samé za dnešní obdobu jejích hrdinných členů je kýč jak bič. A taky drzost, z níž skoro tuhne krev.
To kýčovité divadlo hrdinství a mučednictví se ale neomezuje na stoupence různých politických krajností. Jeho rozmach akcelerovaly i některé myšlenkové trendy posledních let. Většinou se rozmohly v prostředí soudobých pokrokářů, velmi ochotně je ale přijali i lidé, kteří k nim nepatří, nebo se dokonce považují za jejich ideové protivníky. Patří k nim to, čemu se anglicky říká „concept creep“, tedy rozšiřování a rozmlžování významu některých pojmů (například násilí), aby se staly skoro nedefinovatelnými a dalo se jimi označit vskutku ledacos. S tím souběžně přišlo i v mnoha ohledech jistě pochopitelné a oprávněné vyzdvihování významu obětí. Vznikla tak situace, kdy být považován za oběť se stalo jaksi žádoucím – třeba i z hlediska společenského statusu. A ten status se díky rozvolněnému a značně pružnému vymezení pojmů stal i snáze dosažitelným. Asi není divu, že v takové situaci se někteří lidé toho statusu snaží dosáhnout využitím velice kreativní argumentace. Aktivně vyhledávají příležitost se jako oběť cítit, třeba i na úkor těch, kdo byli něčím postiženi skutečně vážně. Napomáhá tomu i vnímání pocitů jednotlivce jako nadřazených faktickému stavu věcí (cítíš-li se být obětí útoku, jsi obětí útoku). Téhle logice nakonec odpovídají i slova Lubomíra Veselého – cítil se jako Žid v době nacismu (respektive si to o sobě myslí), a proto i zažil něco podobného jako oni. Konkrétní okolnosti těch zážitků – na jedné straně bezpráví, pronásledování a perspektiva konce ve vyhlazovacím táboře a na straně druhé citová újma z toho, že o něčí podporu nestála jeho oblíbená kapela – se najednou nemusejí zdát tak důležité.
Kýčovité prožívání, to dojaté slzení nad vlastní ctností, nebo nad historicky ojedinělou velikostí křivd a vůbec krutostí údělu, jejž člověk dnes musí snášet, je jistě v mnohém narcistní. Mytický Narcis se zamiloval do vlastního odrazu na hladině jezírka. Lidé, kteří se zamilovali do představy sebe jako hrdinů statečně vzdorujících ničivé totalitě, jako obětí čelících tomu nejhoršímu nebo ojedinělých hledačů pravdy uprostřed lží zblblého stáda a podobně, jsou taky zamilovaní do nějakého svého odrazu. Podoby, již si pro sebe vysnili, nebo třeba persony, již pro sebe vytvořili v on-line světě. Proto na ně nemusejí moc působit argumenty opřené primárně o nějakou fakticitu (Ne, pane, nemůžete mít ani tušení, jaké to bylo, když si někdo za nacistů musel připnout žlutou hvězdu.) Mluví sice třeba o nacismu, ale jejich skutečným tématem je vnímání sebe. A kýčovitě prožívající člověk se nenechá připravit o rozkoš ze svých „druhých slz“, nedovolí, aby někdo nezvaný čeřil hladinu jezírka, na níž se tak krásně odráží jeho tvář.
00:01
