Reakce na Echo Poradu – sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně
ARÉNA NÁZORŮ
Reaguji na díl pořadu Echo Porada věnovaný sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Myslím, že v českém prostředí stále existují dva extrémy. Na jedné straně emotivní odmítání jakékoli debaty o sudetských Němcích, na straně druhé snaha celou problematiku zjednodušit do podoby smířlivého evropského příběhu bez historických souvislostí a bez pochopení tehdejší mentality společnosti.
V salonu Echa zazněl jeden zásadní argument, který bývá dnes často marginalizován nebo záměrně odsouván do pozadí – totiž aktivní podíl významné části německé menšiny žijící na území tehdejšího Československa na rozbití republiky a její masivní příklon k Adolfu Hitlerovi. Bez této historické zkušenosti nelze pochopit atmosféru roku 1945 ani následná rozhodnutí vítězných mocností.
Současná debata o excesech při odsunu navíc často sklouzává k implicitnímu kladení rovnítka mezi vinu nacistického Německa a poválečné násilí na české straně. Jenže zde existuje zásadní rozdíl. Na české či moravské straně šlo o excesy jednotlivců nebo lokálních skupin, které byly i tehdejším právním řádem považovány za nepřípustné. Naproti tomu nacistické Německo vybudovalo institucionální systém násilí přímo na úrovni státu. Norimberské zákony a celá rasová doktrína Třetí říše byly založeny na systematické diskriminaci, deportacích a fyzické likvidaci Židů, Romů, Slovanů a dalších skupin považovaných za „méněcenné“. Mezi chaotickým poválečným násilím a státem organizovanou genocidní politikou proto nelze vést jednoduchou morální symetrii.
Stejně tak bývá odsun redukován na osobu Edvarda Beneše a jeho dekrety, jako by šlo o izolované rozhodnutí československé reprezentace. Tím se ale opomíjí fakt, že transfer německého obyvatelstva byl výsledkem rozhodnutí vítězných mocností po druhé světové válce. Bez jejich souhlasu by v poválečné Evropě rozdělené do okupačních zón k ničemu podobnému dojít nemohlo.
To samozřejmě neznamená, že by se jednotlivé zločiny nebo bezpráví spojené s odsunem měly relativizovat nebo omlouvat. Historii ale nelze vykládat způsobem, který zcela stírá rozdíl mezi agresorem a poraženým státem, jenž předtím prošel okupací, terorem a likvidací vlastních elit. Současně platí důležitá zásada, že historii lze soudit pouze historií – tedy v kontextu tehdejší zkušenosti, mentality, emocí i tehdejších pravidel mezinárodní politiky, nikoli pouze optikou dnešních morálních a společenských standardů.
Poněkud ironicky pak působí, když část dnešních komentátorů a zastánců „historického porozumění“ v případě války na Ukrajině bez větších problémů vysvětluje i některé problematické či právně sporné kroky Ukrajinců jako logickou reakci na ruskou agresi a brutalitu války, zatímco u poválečného Československa náhle jakýkoli historický, psychologický či bezpečnostní kontext odmítá brát v úvahu. Právě zde je velmi dobře vidět, jak snadno se do interpretace dějin promítá dvojí metr podle toho, ke kterému konfliktu máme emocionálně nebo politicky blíž.
Zajímavé mi na celé věci připadá i samotné Brno jako místo konání. Město, které bylo historicky výrazně německé, dnes svou minulost často připomíná spíše opatrně a selektivně. Přitom právě schopnost otevřeně mluvit o komplikované historii bez nacionalistických emocí i bez sebezapření je známkou sebevědomé společnosti.
Určitou historickou ironii navíc nese i plánovaná akce „Brno u jednoho stolu“, která proběhne na Moravském náměstí, které během okupace neslo název Adolf-Hitler-Platz a kde stával monumentální Německý dům – významné centrum tehdejšího německého nacionalistického života v Brně. I takové symbolické vrstvy historie by podle mého názoru měly v podobných debatách zaznívat.
V debatě mi místy chybělo hlubší zamyšlení nad tím, jak rychle se historická paměť mění. Generace, které měly osobní zkušenost s válkou, okupací nebo odsunem, postupně mizí. Dnešní debata je proto často vedena lidmi, kteří mají k tématu už jen zprostředkovaný vztah – a někdy sklouzává buď k moralizování, nebo naopak k čistě symbolické politice usmíření.
Velmi oceňuji, že se Echo tomuto tématu věnuje bez hysterického tónu, který je v českém veřejném prostoru kolem česko-německých témat stále poměrně běžný.
