Strach a mat v Íránu

ÚHEL POHLEDU: Po promítání skvělého íránského filmu Stíny Teheránu jsme se šli s ženou projít a na promenádě za karlovarským hotelem Thermal jsme narazili na skupinku jeho tvůrců. Pochválili jsme jim jejich dílo a chvíli jsme si povídali, než jsem se zeptal, zde se mohou nyní vrátit do Íránu a zda tam budou vzhledem k filmu v bezpečí. Náš hovor v ten moment skončil: „Nezlobte se, nerozumíme, neumíme anglicky.“

Tohle „neporozumění“ při náhodném setkání na Karlovarské filmovém festivalu mi připomnělo pár let starý pokus o rozhovor s tehdejší velkou nadějí íránského šachu. Psal se rok 2020 a na pražském turnaji Masters hrál i šestnáctiletý velmistr Alireza Firúdža, světová juniorská jednička. Domlouval jsem přes jeho otce rozhovor s ním pro Lidové noviny. Vypadalo to nadějně, než jsem sdělil, že bych se chtěl ptát nejen na šachy, ale i na život v Íránu, odkud oba dva krátce předtím emigrovali do Francie. V ten moment byla žádost o rozhovor odmítnuta.

Pravděpodobnou příčinu těchto okamžitých odmítnutí mi vysvětlil až polský reportér Ryszard Kapuscinski v knize Šáhinšáh. Je jím obrovský strach, snaha neohrozit vlastní život či životy blízkých neuváženou komunikací s neznámou osobou na byť jen trochu politické či společenské téma. Hovor o šachové partii či filmu je v pořádku, ale jakákoli poznámka o politické či společenské situaci v Íránu již nikoli. Tenhle strach v Íráncích nevypěstovali ajatolláhové a jejich islamistický režim, ale již před nimi režim šáha Pahlavího a jeho tajné policie Savak.

Přesvědčivě to přibližuje úplně banální situace čekání na autobusové zastávce. „Mám si prý všimnout chlapíka, jenž stojí blízko tří hovořících mužů a má ucho nastražené na jejich stranu. Ten muž byl ze Savaku, míval na této zastávce službu, odposlouchával lidi, kteří si při čekání na autobus vyprávěli o všem možném. Lidé mohli hovořit jen o lhostejných věcech, ale i u běžných věcí bylo třeba vybírat takový námět, aby v něm policie nemohla shledat sebemenší narážku. Savak byl na všechny narážky citlivý,“ popisuje Kapuscinski. „Jednou v poledním žáru přišel na zastávku starší muž s nemocným srdcem a postěžoval si, že je dusno a nedá se dýchat. „Opravdu“, navázal na jeho slova službu konající příslušník Savaku, přistoupil k příchozímu a řekl s povzdechem: „Je to pořád horší, lidé se dusí, není tu dobrý vzduch“. Máte pravdu, přitakal bezelstně naivní stařík a chytil se za srdce: „Takový těžký vzduch a takové dusno“. Savakovci ztvrdly rysy a suše povídá: „Však my vám vrátíme sílu!“ A nato bez dalšího slova muže zatkl a odvedl.“

V knize popisovaná brutalita Savaku je v řadě ohledů horší než nejhorší metody komunistické Státní bezpečnosti v padesátých letech. Například umučení takových povídavých cestujících na rozžhaveném železném stole, říkalo se mu pánev, ke kterému nebožáka přivázali a stůl stále více a více rozpalovali. Není divu, že se pak všichni báli mluvit s kýmkoli neznámým a že revoluce v roce 1979, která znamenala konec šáha a Savaku a nástup Chomejního a jeho Revolučních brigád, byla přijata většinou Íránců jako úlevné osvobození.

Kapuscinského kniha nabízí širší vhled do Íránu než jen popis brutality Savaku, vysvětlující tamní všudypřítomný strach. Ukazuje, že kromě premiéra Muhammada Mosaddeka na počátku padesátých let neměl Írán jiného vlivného politika, který by usiloval o demokratičtější a svobodnější zemi. „Mosaddek byl liberál a demokrat, věřil v instituce jako parlament a svobodný tisk a skličoval ho stav závislosti, v jakém byla jeho vlast,“ píše Kapucinski. Tento jediný politik „západních“ hodnot byl nicméně svržen operací amerických a britských služeb, které místo něj nainstalovaly zpět nekompetentního šáha Pahlavího.

Odpověď na otázku, proč se tak stalo, je jednoduchá – ropa. Dosud z íránské ropy dostávala tato země jen 5 % z jejích prodejů, zbytek inkasovala britská těžební společnost. Mosaddek prosadil v parlamentu zákon o znárodnění ropy, největší majetek Íránu se opravdu zase stal jeho majetkem. Následně ale události nabraly rychlý spád. „Musíme se vcítit do tehdejší atmosféry, protože svět se od těch dob hodně změnil. Odvážit se podobného kroku v oněch letech bylo hodně, ale opravdu hodně riskantní. Psychologický efekt byl stejný – šok, strach, hněv, pobouření. Představte si – v jakémsi Íránu se jakýsi starý advokát a jistě nevypočitatelný demagog vrhl na Anglo-Iranian, jeden ze „sloupů“ našeho impéria. Neuvěřitelné, a hlavně neodpustitelné,“ píše Kapucinski a pak s pomocí knih The Invisible Government (Londýn 1965) amerických reportérů Davida Wiseho a Thomase B. Rossa a Iran: la révolution au nom de Dieu (Paříž 1979) francouzských reportérů Claire Briérové a Pierreho Blancheta vykresluje, jak ta operace CIA a MI6 probíhala.

Islamistická revoluce v roce 1979 tudíž nebyla jen revolucí proti zkorumpovanému a brutálnímu šáhovu režimu, ale též proti západním mocnostem (jmenovitě proti USA a Velké Británii). Pro naprostou většinu Íránců se jednalo o osvobozující povstání, kdy si brali vládu ve své zemi do svých rukou. To se ostatně potvrdilo hned o rok později, kdy byl Írán napaden sousedním Irákem, podporovaným téměř všemi klíčovými mocnostmi tehdejšího světa (USA, SSSR, Francie, Británie, Čína, Saudská Arábie). Irán byl sice ještě v chaosu revoluce, ale za svoji zemi se postavila nejen armáda ale i statisíce dobrovolníků. Írán útok díky tomu zastavil a postupně zatlačil irácké vojáky zpět.

Ani v nejmenším zde neobhajuji ajatolláhskou diktaturu, která šáhův režim nahradila. Jen konstatuji, že pro většinu Íránců to byla, přinejmenším zpočátku, změna k lepšímu, byť samozřejmě ne pro všechny. Jednou ze skupin, která byla postižena od samého počátku, byli šachisté. Přestože podle jedné z legend šachy vznikly právě v Persii a jsou krásnou a logickou hrou s jasnými pravidly, ajatolláh Chomejní šachy zakázal, minimálně na profesionální úrovni, a tak šachovým mistrům nezbylo než emigrovat ze země. Vzpomínám na íránského šachového mistra Alího Habibiho, který jako pětadvacetiletý uprchl z Íránu do Německa a pak si na živobytí vydělával kočovným šachovým životem po Evropě. Potkávali jsme se s Alím každý rok na šachovém turnaji v Lichtenštejnsku, kde na turnaji Triesen Open nejen hrával, ale prodával tam i šachové knihy.

V kanceláři mi visí velký obraz s šachovou tematikou, mám ho jako památku na velmistra Vlastimila Horta, ale připomíná mi i perský původ šachů a jejich zákaz ajatolláhem Chomejním. Jeho autorem je akademický malíř a šachista Ahmed Zakaría, který stejně jako Alí Habibi emigroval z Íránu do Německa. V průběhu let, jak režim slábnul a radikální zákazy se obrušovaly, byly sice šachy v Íránu znovu povoleny, ale přesto stále mají profesionální šachisté zřetelné důvody k obavám, často i k emigraci. V úvodu zmíněný velmistr Alireza Firúdža opustil Írán kvůli zákazu hrát na turnajích proti izraelským šachistům.

Posuňme se v čase do současného íránského válečného konfliktu. K úvahám o jeho možném vyústění si vezměme na pomoc další důležitou knihu, a sice Moc geografie od známého politického geografa Tima Marshalla. „Geografické podmínky jsou klíčovým faktorem. Rozhodnutí, která lidi činí, nelze nikdy oddělit od jejich fyzického kontextu. Začátkem příběhu každé země je její poloha ve vztahu k jejím sousedům, námořním cestám a přírodním zdrojům,“ píše autor v úvodu této knihy, jejíž celá jedna kapitola je věnována Íránu.

Právě geografie spolu s historií napovídají, jak aktuální konflikt pravděpodobně skončí a jaké karty má Írán v ruce. Rozlehlost jeho území a jeho hornatost totiž představují významný argument, který USA a Izraeli zabrání v pozemní invazi do Teheránu. Druhým klíčovým aspektem je úzký Hormuzský průliv, kudy je dopravována pětina celosvětové těžby ropy. Írán je zjevně schopen průliv blokovat, a to jak vojensky (útoky dronů na ropné tankery), tak ekonomicky (kvůli válečnému riziku odmítají pojišťovny pojišťovat plavidla pro cestu Hormuzským průlivem).

Naproti tomu USA a Izrael mohou použít jinou geografickou „páku“, a sice malý ostrůvek Charg, přes který prochází 94 % íránského ropného exportu a příjmy z jejího prodeje přestavují téměř polovinu íránského státního rozpočtu. Kvůli sankcím míří většina ropy do Číny, a ostrůvek Charg je tak geografickou „pákou“ nejen na Írán, ale i na Čínu. Obsazení Chargu by bylo pro Teherán ekonomickou pohromou, odřízlo by ho od peněz, bez nichž se válka dlouho vést nedá.

Zásadní otázka zní, zda Írán stále disponuje balistickými raketami a schopen je odpalovat. Pokud ano, má i nadále „v rukávu“ nejen možnost zablokovat Hormuz, ale také útočit na ropné vrty a rafinérie ropu zpracovávající v Saudské Arábii, Spojených arabských emirátech a v další okolních zemích. V takovém případě by se Američané zřejmě k obsazení Chargu neodhodlali.

Šach-mat („šáh-mát“) znamená v perštině král-je-mrtev. Íránské vedení bylo v uplynulých týdnech dekapitováno, mnoho íránských vůdců bylo zabito, ale to neznamená, že ajatolláhský režim dostal mat. Šachová partie na perské šachovnici stále probíhá a pokud jde o budoucího vládce a budoucí režim v Íránu, téměř jisté jsou tři body. Za prvé, Írán žádnou pozemní operací nebude dobyt; irácký scénář je zde nereálný. Za druhé, šáh se jako panovník do Íránu rozhodně nevrátí. A za třetí, demokracie a svoboda se íránským režimem rovněž nestanou. Nejpravděpodobnějším scénářem je, že v Íránu dál povládnou ajatolláhové a jejich revoluční gardy, byť vojensky výrazně oslabené a od vyrobení jaderné zbraně časově významně vzdálené.