Pochopitelně nejdůležitější světovou událostí, která zasáhla už i život u nás, jsou letecké a raketové útoky USA a Izraele na Írán. Mají pomoci svrhnout krutý ...
Mnichovská disputace ministra zahraničí Petra Macinky byla přetřesena ze všech stran a úhlů, vyjádřil se k ní a postoj zaujal kdekdo. To tady už činit nebudeme, ale přesto si nenecháme ujít možnost dát najevo svůj sklon ve všem vidět nějakou podobnost s něčím, co už tady bylo. Ne že by takové hledání analogií bylo vždy výstižné a přesné, ale k čemu jinému by vlastně historie byla než k nějakým příměrům a podobnostem?
Nuže, jde o účast Čechů na basilejském koncilu na začátku roku 1433. Tam šlo zhruba o to, že po letech marných pokusů vypořádat se se vzbouřeným husitskými Čechy silou dospěly špičky katolické Evropy k tomu, že to budou muset s těmi českými kacíři zkusit jinak, diplomaticky, formou učeného hádání. A tak obdrželi čeští vzbouřenci roku 1432 pozvání na koncil, který se právě scházel v Basileji.
Takový koncil bylo něco podobného, jako jsou dnes špičková setkání typu Davos nebo Mnichovská bezpečnostní konference: sjedou se tam špičky světa, intelektuální celebrity, pohlaváři, byznysmeni, mocní i bezmocní, pisálci, píaristi, povětrné ženy, podvodníci a šarlatáni, prostě všichni, kdo něco znamenají. Ve středověku to nebylo jiné: jen se tam mluvilo latinsky, což byla tehdejší lingua franca, a také se tam sloužily mše a celé to mělo poněkud ceremoniálnější charakter. Též to trvalo déle, celé měsíce i roky. A občas se tam i něco vyřešilo (papežské schisma) a upeklo (mistr Jan Hus v Kostnici).
A tak tedy byli Češi pozváni do Basileje, kde se jim mělo dostat slyšení. Čechové se domnívali, že to znamená konečně uznání správnosti jejich věci. Předpokládali, že své nauky před učeným světem velmi snadno obhájí, protože přece mají pravdu! Už patnáct let za ni bojovali, celou zemi převrátili vzhůru nohama, několik křižáckých výprav porazili, naposled u Domažlic. Pravda vítězí!, takže si vůbec nelámali hlavy s tím, že by se měli nějak připravovat, promýšlet argumenty, pilovat rétoriku. Měli přece pravdu, Bůh byl na jejich straně, Ježíš stojí při nich, oni stáli proti celému (západnímu, katolickému) světu, především papeži a církvi, která se přece nalézala v těžkém hřiechu, proti kterému oni vytáhli do boje. Domnívali se, že jakmile přednesou svou pravdu, autority světa se před ní musejí sklonit, uznají ji, snad se i omluví za to příkoří a napraví.
Jenže dopadlo to poněkud jinak. Čechy byly dlouhotrvajícími spory a válkou vyčerpané a poničené. V úpadku byla především pražská univerzita a s ní tak i intelektuální život. Klášterní knihovny byly buď nahonem odvezeny prchajícími mnichy do ciziny, nebo lehly popelem – i s těmi mnichy. Univerzitní výměna a cirkulace ustala, schopnost disputovat na vysoké úrovni silně poklesla, latinu neměli čeští heretici kde a s kým pilovat. Chyběli mistři teologie a profesoři filozofie, kteří by měli mezinárodní renomé a uměli na exkluzivních fórech sebevědomě a přitom jaksi elegantně vystupovat. To však Čechům nijak neubíralo sebevědomí a jistoty, že přece nejde o formu, ale o to jádro, o tu pravdu, kterou drží oni a která když se vysloví, musí ji přece uznat každý. A kdo ji neuzná, je pokrytec a bude dál v bludu a hřiechu a propadne peklu.
Bohužel, tak to tehdy nefungovalo. Česká delegace do Basileje dorazila, byla slyšena, mohla svobodně disputovat, ale dojem neudělala. Byla argumentačně slabá, nepřesvědčivá, v rafinovaných disputacích selhávala. Koncilová smetánka, všichni ti preláti, univerzitní profesoři a učenci, se dívali na Čechy jako na nevycválené barbary, kteří se neumějí slušně chovat a říkají něco, co dejme tomu i oni nějak vědí, ale nechtějí to poslouchat špatnou latinou a mravokárným patosem. Měli možná méně „pravdy“, ale byli mnohem sofistikovanější, rafinovanější a také úskočnější. Byli to pokrytci: věděli, že církev a celá západní pozdně středověká společnost je v těžké krizi, ale nechtěli to poslouchat od otrhanců ze země, která se stala postrachem okolí a která místo toho, aby se oddávala příjemné dekadenci, zvolila pro nějaké apokalyptické vidiny boj proti všem. To jim opravdu neimponovalo.
Tím tu nechceme říci, že současné Čechy jsou ve stejné situaci jako na začátku 15. století, ale přece jenom se patrně cyklicky opakuje pocit, že u nás se jaksi rodí pravda přirozeněji než jinde. Tato česká záliba ve vzdorovitosti a v představě, že naše pravdy jsou přímější a procítěnější, se často spojuje s jejich přímočarou, ba neomalenou artikulací všem navzdory. Je to český úděl, který nakonec rozhodnou nějaké Lipany. Tam si to Češi museli vyřídit mezi sebou a Evropa si na chvíli oddechla.
00:07
