Spolu jsme byli sami. Unikátní svědectví o unikátním čase od Čížka a Matějčkové

Covidová pandemie reálně skončila napadením Ukrajiny Ruskem, pak už nebyla mediálně zajímavá, lidé měli jiné problémy. V rozhovoru pro Echo24 to uvedl fotograf Michal Čížek, který právě vydal knihu Spolu sami, kde na fotografiích dokumentuje období pandemie. Jeho snímky doprovází eseje filosofky a autorky Týdeníku Echo Terezy Matějčkové, ve kterých reflektuje klíčové okamžiky této doby. Velkoformátová publikace na 156 stranách propojuje obraz a myšlení. Koupit si ji můžete zde.

Fotografka a kurátorka Štěpánka Stein, jež se podílela na koncepci knihy, ji popisuje jako „silný černobílý dokument doby covidu, syrové, civilní fotografie inspirované estetikou Roberta Franka, které zachycují atmosféru každodennosti v čase nejistoty“. Čížek v rozhovoru popisuje, čím byla podle něj pandemická doba specifická jak lidsky, tak profesně a proč společnost podle jeho názoru covid dostatečně nereflektuje.

Mohl bys na začátek knihu stručně uvést? V čem je originální?

Ta knížka je podle mě originální svou celistvostí. Mnoho mých kolegů fotilo v té době především v nemocnicích. Mou snahou bylo ale zachytit covidové období co nejrozmanitěji, z různých úhlů pohledu, v různých prostředích. Důležitou součástí knihy jsou samozřejmě texty kolegyně Terezy Matějčkové, které jsou skvělé. Myslím, že kniha nakonec je důležitou reflexí covidové doby.

Zmiňuješ, že jsi materiál sbíral delší dobu právě s myšlenkou na publikaci knihy. Jak se vůbec tenhle nápad zrodil?

Vzpomínám si na první lockdown, který – byť nebyl zas tak dlouhý – byl pro všechny dost velkým překvapením. Na jeho konci mi bylo jasné, že tím covid nekončí a že se na podzim bude řešit to samé, ne-li v horší variantě. V tu chvíli jsem dostal poprvé nápad, že by bylo dobré ten vývoj sledovat, protože šlo o něco tak bezprecedentního a jedinečného, co stojí za to fotit. Na jaře následujícího roku jsem si pak postupně fotky procházel a selektoval, abych si uvědomil, co mi třeba chybí. O rok později, v únoru 2022 Rusko napadlo Ukrajinu a bylo jasné, že téma covid mediálně skončilo, přestalo lidi zajímat a společnost začala řešit úplně jiné problémy. V té době jsem si už byl jistý, že tu knížku udělám. O formě jsem ale příliš nepřemýšlel. Čekal jsem, kdy přijde vhodná doba pro její vydání. Ale ta vlastně v tomhle případě není nikdy.

Co tě nakonec přimělo ji publikovat právě nyní?

Asi moje rodina. Měl jsem kulaté narozeniny a oni si mě dobírali, že bych už konečně měl nějakou knihu fotek udělat. Rozhodl jsem se tedy, že vydáním knihy dokončím právě tuto etapu mého života, už třeba proto, že to covidové období skončilo. To je vždy pro fotografa důležité vědět, protože pokud na nějakém projektu pracuje, tak si neustále říká, co mu chybí, že by měl ještě něco dofotit, aby to bylo co nejpestřejší, nejzajímavější, celistvé. Už bylo jasné, že nic dalšího nevyfotím. Že už je hotovo. Ale také musím říct, že dost lidí mě od toho tématu odrazovalo. Že covid nikoho nezajímá, lidé chtějí zapomenout. Tak jsem si to trochu prosadil i navzdory jejich názoru.

V čem byla covidová doba pro tvou profesi specifická? Jak jsi jako fotograf vnímal, že se toho tolik neděje, co by se dalo fotit, ulice jsou prázdné a tak dále?

Profesně šlo o specifickou dobu tím, že věci, které člověk fotí v běžné praxi, najednou nefotil, protože se nic nedělo. A to, co fotil, bylo vlastně všechno o covidu. Člověk měl najednou mnohem víc času nad věcmi přemýšlet, nejenom profesně. Také se veřejný prostor dost zklidnil a já jako fotograf se mohl snadněji soustředit na pro mě důležité, ale v té době nepříliš pro novináře atraktivní momenty, situace. Určitě díky té volnosti spousta fotek z té doby mohla vzniknout. A pak bych zmínil ještě jednu rovinu. Když má člověk rodinu, tak si musel dávat obrovský pozor nejenom na sebe, ale aby tu nemoc nepřitáhl domů. Platilo to hlavně na začátku, ale ostražitost byla na místě.

Když se na fotky v knize dívám, tak na mě působí jako celá škála emocí, od veselých přes melancholické, některé působí bolestivě. Bylo cílem zachytit celou paletu pocitů, které v nás pandemie vyvolávala?

Přesně, jak říkáš. Když se člověk zpětně o té době s někým baví, tak lidé mají na covidovou dobu různé vzpomínky. Někdo na ni vzpomíná v dobrém, protože mohl strávit hodně času s rodinou, neměl problémy týkající se vlastního podnikání, mohl pracovat z domova a byl to pro něj vlastně relax a odpočinek. I když každý pak taky přizná, že čím déle to trvalo, tím více mu to lezlo na mozek. Pro mě a moji rodinu to bylo vlastně hezké období, byli jsme s dětmi, venčili jsme psa, takže jsme se dostali i ven během prvního lockdownu. Mohl jsem dělat svojí práci, nebyl jsem otrokem toho, že musím fotit fotbal nebo nějakou konkrétní akci. Zároveň ale rozumím tomu, že pro člověka, který má rodinu s dvěma malými dětmi a bydlí v bytě 2+1, to žádná sláva nebyla. Také dost lidí, kteří měli svůj byznys závislý na setkáváni lidí, tak trpěli, nevydělávali peníze a také jich mnoho zkrachovalo.

A pak tu samozřejmě bylo množství obětí, respektive lidí, kteří o někoho během pandemie přišli…

Přesně tak. Covidovou dobu je určitě dobré vidět v širší perspektivě. Nebyla to jenom čistá deprese, i když to bylo těžké. Vzpomínám si, jak na začátku probíhaly takové ty vládní PR akce, které měly ukázat, jak má vláda situaci pod kontrolou. V knize je třeba fotka člověka v ochranném oděvu a s dezinfekčním přístrojem ve školce, který po čtyřech minutách přestal fungovat. Anebo fotka z dezinfikování oken kobek na pražské náplavce. Dnes jsou to úsměvné historky. Během prvních dvou tří měsíců byl strach obrovský. Ale s postupem času už to lidé nemohli vydržet a země musela taky nějak fungovat. Lidé ztratili ostražitost, a proto také během druhého lockdownu tolik lidí umřelo.

Zmiňuješ fotku ze školky. Je nějaká fotka, k níž máš silnou vazbu, třeba v tobě vyvolává nějakou specifickou emoci, nebo si při pohledu na ni vzpomeneš na ten moment, kdy jsi ji fotil?

Když člověk fotí, tak by měl vědět, co a proč fotí, a co tou fotkou chce sdělit, jaké v lidech vyvolat emoce. Nejde o nahodilost. Potom během jejich editování a postprodukci se snaží ten efekt umocnit. Ale kdybych měl jmenovat, asi nejnáročnější bylo focení v nemocnicích, kdy opravdu zdravotnický personál byl na limitu jak po stránce fyzické, tak především psychické. Ta smrt byla v té době cítit všude. A pak určitě na Staroměstském náměstí, kde byly nakreslené kříže za oběti covidu. Lidé to potřebovali nějakým způsobem ukončit a rozloučit se se svými blízkými, kteří na covid umřeli. A najít dostatečný odstup pro mě jako fotografa, abych našel hranice jejich prostoru, bylo mentálně náročné. A když se těch fotografů sejde v jeden moment mnohem víc, tak musí člověk odejít, protože si najednou přijde jako hyena.

Už jsme zmínily, že fotky jsou doplněny o eseje filosofky Terezy Matějčkové. Jak její texty s fotkami interagují?

Já jsem oslovil Terezu dva roky nazpátek s tím, že bych tuto knihu chtěl vydat a jestli by k fotkám něco nenapsala. Moje představa byla, že v knize bude jedna esej o dvanácti nebo čtrnácti stránkách. Ale Tereza pak přišla s tím, že si vybere několik témat, která se covidu týkají, a o každém napíše. To mi rozbouralo původní představu, jak by měla být kniha poskládaná. Já jsem o její texty stál, takže jsem si řekl, že to nějak vymyslím. A myslím, že jsme se s tím nakonec poradili. Tereza si našla různé symboly covidové doby, jako byla třeba Tečka, ta aplikace, kde si člověk evidoval očkování a testování, Rouška nebo Očkování a řekla si, jak by to mohlo jít chronologicky za sebou. A já věděl, že fotografie musí být poskládané chronologicky. Proto je kniha rozdělená na čtyři oddíly, začátek – první lockdown, uvolnění, další lockdown a uvolněni, které končí fotografií demonstrace proti Putinovi. V každé kapitole jsou pak jedna, respektive dvě eseje Terezy k daným tématům.

V jedné z prvních odpovědí jsi zmínil, že covid skončil válkou na Ukrajině. Vaše kniha je jedním z prvních podobných pokusů tu dobu reflektovat. Přijde ti, že se pandemie reflektuje ve společnosti dostatečně?

Letos vyšla kniha Jáchyma Topola Peklo neexistuje, beletrie odehrávající se na pozadí covidu, vznikl dokumentární film Víta Klusáka Velké nic, anebo komedie Poberta, komedie z roku 2026 režiséra Ondřeje Hudečka, jejíž děj je zasazen do doby pandemie. Je to ale hrozně málo. Vznikly nějaké knihy, to by asi nejlépe popsala Tereza, které tu dobu nějak popisují. Hned po skončení pandemie také vznikla kniha, která je chronologií covidu, což nevím, koho zajímá, možná nějakého historika, který po tom sáhne, když bude chtít něco vědět. Ale celosvětově fotografických knih moc není, respektive skoro žádné. Pak jsem teda viděl knihu, kterou fotil jeden dokumentarista, ale jde o jeho intimní příběh, jak strávil on lockdown doma. Takových knížek asi pak bude víc. Reflexe ale podle mě není dostatečná, měla by být intenzivnější. Společnost sice byla rozdělená už před pandemií, ale byl to právě covid, který fenomén polarizace společnosti akceleroval. My teď jedeme na tomhle principu dál a dál, politika je na něm postavená. Lidi by měli dokázat se o věcech – včetně covidu – normálně bavit.

Kniha se jmenuje Spolu sami. Co přesně reflektuje?

My jsme nad názvem s Terezou strávili hodně času. Mě původně napadlo něco jiného, protože v době druhého lockdownu se vláda vymýšlela různá nesmyslná a protichůdná opatření jako, kdo může kdy do jakého obchodu, jako v knihách Franze Kafky. Já jsem přišel s tím, že by se to mohlo jmenovat Popis jednoho zápasu (nejstarší povídka napsaná Franzem Kafkou – pozn. red.), ale to jsme nakonec zavrhli. Musím přiznat, že s tím názvem to bylo komplikované, protože nechceš mít v názvu knihy slovo pandemie nebo covid. S názvem SPOLU SAMI nakonec přišla Tereza a myslím, že funguje. Vystihuje to, že jsme všichni spolu prožili intenzivní období, ale každý ve své intimitě a osamělosti.