O příčinách a následcích

KOMENTÁŘ

O příčinách a následcích
Na jednom z předchozích sjezdů sudetských Němců. Bavorský premiér Markus Söder je uprostřed. Zcela vpravo Bernd Posselt. Foto: Petr Podaný
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V Brně se má koncem května konat sjezd Sudetoněmeckého krajanského družení, stala se z toho vítaná záminka zopakovat si debatu, která v téhle zemi probíhá cyklicky už od revoluce. Teď se do ní rozhodli vstoupit poslanci vládní koalice výzvou, aby od pořádání sjezdu bylo upuštěno. Rozedíraly by se tak staré rány, přispívalo by se tak k rozdělení společnosti a podobně.

 

Záměr prezentoval předseda sněmovny Tomio Okamura, jehož snaha spojovat a rozdělovat je už dlouhé roky zjevná, usilovná a každodenní, je v tom vzorem i pro ostatní reprezentanty svojí nepřiznané koalice, zvláště pan Rajchl v tom ohledu přímo vyniká. Pokud jim ale dělá takové starosti relativizace nacistických zločinů a vůbec historický revizionismus, vůči nimž se návrh usnesení vymezuje, měla by jim větší starosti dělat v řadách novodobých národovců oblíbená AfD než krajanské sdružení, jež v Německu nemá velkou politickou váhu.

Na té debatě je pozoruhodné také to, jak moc se za ta desetiletí nezměnila. A to i co se týče jazyka. Zase znějí osvědčené floskule typu „přepisování výsledků druhé světové války“, podobně či identicky formulované přepjaté strašení, že za kritikou či pouhým připomínáním ukrutností, které se staly během poválečného vyhánění Němců, je záměr postavit chování Čechů a Němců za války a po ní na roveň, vykreslit Čechy jako ekvivalent nacistů.

Zapomíná se při tom prý na to, že poválečné dění bylo jen následkem krvavých zločinů spáchaných Němci za protektorátu. Je to argument, na který se svým způsobem nedá nic namítnout – ano, nebýt nástupu nacismu, okupace, poprav a vyvražďování, nucených prací, nebylo by ani odsunu. Zároveň je ale tenhle výklad událostí v něčem velmi reduktivní, a to způsobem, který přesahuje spory o jedno období českých a německých dějin. Dotýká se nějak i způsobu, jímž vnímáme nejenom Čechy a Němce, ale člověka vůbec, zvláště pak sebe.

V základu západní civilizace je představa člověka jako bytosti nadané svobodnou vůlí. Bez ní by nedávala pražádný smysl třeba ani demokracie. A vyplývá z ní také to, že lidské jednání nikdy není čistým následkem, nutnou a nevyhnutelnou reakcí na nějakou příčinu. Samozřejmě že lidské jednání výrazně ovlivňují okolnosti, zvlášť tak krajní jako zkušenost nacistického řádění. Ale za svoje skutky je nakonec zodpovědný každý sám. Tvrdit opak znamená upírat člověku zásadní atribut lidství, platí to pro jednotlivce i lidské kolektivy.

Zkušenost generací, které v téhle zemi tak či onak postihla druhá světová válka, je pro současníka velmi těžko představitelná. Někdo se v těch letech zachoval jako hrdina, někdo zbaběle, někdy sobecky, někdo jako světec, někdo ve válečné situaci našel pouvoir podlehnout tomu nejhoršímu. Spousta lidí se v proudu dějin snažila především neutopit a někdy jimi ten proud smýkl na nečekanou stranu.

Byla to doba hrozných zkoušek a jistě by bylo od současníků přezíravé a pyšné dělat s odstupem desetiletí nějaké žebříčky národů podle toho, jak v nich v našich očích obstály. Vnímat viny předků jako kontrastní pozadí k vlastním ctnostem a ignorovat, že minulost – Faulknerovými slovy – není mrtvá, a vlastně to ani není minulost. Stejně tak je ale alibistické dát si část té krvavé historie jaksi do závorky jako následky, na něž se běžným způsobem chápaná odpovědnost nevztahuje.

Člověk je smýkaný proudem dějin a zároveň ho v nějaké míře spoluvytváří a směruje. Může být lákavé sám sebe z cyklu provinění (jistě různě velikých), zločinů, odplaty vyřadit s poukazem na nějakou kauzalitu, nutnost následku vyvolaného příčinou.

I dnes, kdy jde ve srovnání se čtyřicátými lety o tak nesrovnatelně míň, člověk neustále a z různých stran slyší: Ale oni si začali! Oni jsou horší! Třeba začali. Třeba jsou. Pokud si ale na základě toho pro sebe vytváří nějaké univerzální alibi, platí za to dost velkou cenu. Fakticky se dehumanizuje, odpírá sám sobě základní atribut lidství. Pořád mě překvapuje, kolika lidem to připadá jako dobrý obchod.

×

Podobné články