Média veřejné služby, veřejné statky a stín komunálního socialismu

ÚHEL POHLEDU Debata o médiích veřejné služby je ve své podstatě debatou o mnohem hlubší otázce: jakou roli má stát a společnost hrát při zajišťování podmínek pro fungující demokratický prostor? V tomto smyslu není nijak výjimečná – je součástí mnohem starší a širší diskuze o povaze veřejných statků, o hranici mezi tím, co má zajišťovat kolektiv, a tím, co má vznikat svobodně na trhu. My dinosauři jsme tomu kdysi říkali spor levice versus pravice.

Když veřejné dusí soukromé

Tyto abstraktní otázky však dostávají velmi konkrétní podobu, jakmile se podíváme na čísla. Rozpočet Českého rozhlasu, tedy objem vybraných rozhlasových poplatků, ve svém součtu převyšuje zhruba o půl miliardy celý segment komerční rozhlasové reklamy – jinými slovy, překračuje dohromady rozpočty všech soukromých rozhlasových stanic v České republice. Nejde tedy o marginálního hráče doplňujícího tržní prostředí tam, kde trh selhává. Jde o dominantní finanční sílu, která trh samotný přesahuje a svým způsobem deformuje a možná i likviduje.

Chléb a hry na komunální úrovni

Stejnou logiku lze pozorovat i na úrovni měst a obcí. Radnice po celé zemi pravidelně, teď před volbami zvláště, pořádají velkolepé akce – koncerty s hvězdami první velikosti, festivaly a kulturní události – zdánlivě zadarmo, financované z obecních rozpočtů, tedy z peněz daňových poplatníků. Efekt je na první pohled lákavý: lidé se baví, starosta se usmívá na pódiu, spokojenost je všeobecná.

Jenže za touto idylou se skrývá vážný problém. A nemluvím teď jen o tom, že je méně peněz na kanalizaci, chodníky, svoz odpadu nebo lékařskou či lékárenskou pohotovost. V takovém městě prakticky nikdo nemá šanci uspořádat srovnatelnou kulturní akci na komerční bázi. Soukromý pořadatel nemůže konkurovat něčemu, co je „zadarmo". Výsledkem je, že komerční nabídka se smršťuje na okrajové projekty a menšinové žánry – a i ty živoří. Lidé si totiž rychle zvyknou, že kultura, zábava a veřejný prostor jsou samozřejmě bezplatné. Ochota platit za kvalitní obsah nebo zážitek postupně mizí.

Komunální socialismus jako systémový problém

Tento jev lze bez nadsázky pojmenovat jako komunální socialismus – systém, v němž veřejné financování nevstupuje na trh tam, kde trh selhává, ale naopak tam, kde by trh fungovat mohl a chtěl. Místo aby stát nebo obec vyplňovaly mezery, které soukromá iniciativa nedokáže pokrýt, obsazují prostor, který by jinak přirozeně zaplnili soukromí podnikatelé, pořadatelé a tvůrci.

Důsledky jsou paradoxní. Veřejné peníze, které mají sloužit obecnému blahu, ve skutečnosti likvidují podmínky pro vznik živé, různorodé a ekonomicky udržitelné kulturní scény. Vytvářejí závislost místo samostatnosti, pasivitu místo iniciativy a iluzi hojnosti místo skutečné plurality.

Strach z nového

Chci ale psát i o něčem ještě starším a hlubším než o číslech a rozpočtech. O strachu z nového. Odpor málokdy vychází jen z iracionality. Velmi často za ním stojí reálné obavy lidí, kteří cítí, že nová věc ohrozí jejich živobytí, identitu nebo postavení. A historie nám dává příklady znovu a znovu.

Když se v 19. století začaly stavět železnice, angličtí majitelé dostavníkových linek platili novináře, aby psali, že rychlá jízda způsobuje u cestujících šílenství. Lékaři varovali, že lidské tělo není stavěno na rychlost přes 30 kilometrů za hodinu. Rolníci rozbíjeli koleje. Železnice přišla stejně.

Když Edison a Westinghouse elektrizovali města, plynárenské společnosti financovaly kampaně o smrtelném nebezpečí elektrického proudu. Pouliční osvětlení plynem bylo přece osvědčené, spolehlivé a bezpečné. Proč měnit něco, co funguje? Elektrické světlo přišlo stejně.

Když nastoupilo kino, divadelní herci prohlašovali, že jde o pouťovou atrakci bez budoucnosti. Když přišlo rádio, novináři psali, že nikdo nebude poslouchat něco, co nemůže držet v ruce. Když nastoupila televize, rozhlas truchlil nad koncem kultury. Když přišel internet, televize truchlila zase. A teď jsme tady my.

Lineární vysílání – tedy to, kdy vám někdo jiný určí, co budete sledovat a kdy – se stává technologicky stejnou minulostí jako koněspřežka nebo telefonní budka. Ne proto, že by bylo špatné. Ale proto, že svět se pohnul jinam.

Lidé pod čtyřicet z velké části Českou televizi ani Český rozhlas lineárně nesledují. Obsah, pokud vůbec, konzumují na vyžádání, ve svém čase, na svém zařízení. A téhle skupině lidí za deset let nebude čtyřicet – bude jí padesát. Přitom právě ona bude tvořit páteř daňových poplatníků, kteří celý systém platí. Systém, jehož podobu přitom prakticky nepoužívají.

Hodnota veřejné služby či síla hlasu

Je ale třeba položit si ještě jednu nepříjemnou otázku, která se v celé debatě vytrvale přehlíží. Proč by měla být instituce média veřejné služby hodna zvláštní, nebo dokonce ústavní ochrany, institucionálních záruk a privilegovaného financování, zatímco jiným veřejným službám – záchranné službě, psychiatrické péči, domovům pro seniory, knihovnám, základnímu školství – se takového zacházení zpravidla nedostává? A přece jsou to služby, na nichž závisí životy konkrétních lidí, a ne jen diskutabilní kvalita veřejné debaty.

Instituce, nebo hodnota?

A přitom je to právě tady, kde se celá debata nejvíce míjí s podstatou věci. Ptáme se, zda máme chránit Českou televizi nebo Český rozhlas jako instituce – jako budovy, jako rozpočty, jako pracovní místa, jako zavedené struktury. Ale správná otázka zní jinak: existují hodnoty, které trh skutečně není schopen zajistit, a pokud ano, jak je zajistit co nejefektivněji a nejpřehledněji? Mediální veřejná služba přece není hodna zvláštní ochrany jen proto, že existuje. Je hodna podpory jen tehdy a jen v té míře, v níž plní něco, co soukromý trh plnit neumí nebo nechce – ať už jde o zpravodajství z míst, která nejsou komerčně zajímavá, o menšinové jazyky, o archivaci kulturní paměti nebo o vzdělávací obsah bez tlaku na sledovanost. Jakmile ale instituce přeroste svůj mandát a začne soutěžit s trhem tam, kde trh funguje, přestává být nástrojem veřejné služby a stává se nástrojem něčeho jiného. A já jsem přesvědčen, že v České republice je mediální prostředí natolik svobodné a pluralitní, že ohrožení těchto hodnot nehrozí zvenčí – hrozí jedině tehdy, pokud sami přestaneme rozlišovat mezi hodnotou, kterou chceme chránit, a institucí, která si tu ochranu přivlastnila.

Kdo skutečně brání svobodu?

Největší ironií celého příběhu je, že většina těch, kdo nejvášnivěji brání současný model, je přesvědčena, že bojuje za svobodu a nezávislost médií. Stejně jako majitelé koněspřežek byli přesvědčeni, že bojují za spolehlivou dopravu. Měli pravdu v tom, co chtěli chránit. Mýlili se v tom, jak to chtěli udělat.

Skutečná nezávislost médií nemůže spočívat v neschopnosti systém reformovat. Nezávislost, která se chrání tím, že znemožní jakoukoli debatu o financování, organizaci nebo mandátu, není nezávislost – je to nenahraditelnost. A domnělá nenahraditelnost bez odpovědnosti je v demokratickém systému vždy nebezpečná, ať ji uplatňuje kdokoliv.

Kapitulace před momentem

V letech 2009/2010 jsem byl předsedou poslaneckého klubu ODS (čítal tehdy, pro info, 81 poslanců) a předsedou volebního, tedy mediálního výboru. V roce 2009 jsem měl v ODS na starosti téma kultura a média v projektu Vize 2020 a o rok později pak stejné téma ve volebním programu ODS.

Tehdy v těchto dokumentech ODS nebylo jen zrušení koncesionářských poplatků, jak je dnes hojně citováno. Tehdy tam bylo, a dobře si to pamatuji, neboť jsem to tam psal já, že: Veřejná podpora v oblasti kultury a médií bude směřovat na konkrétní projekty a aktivity plnící veřejnou službu. Stát nebude brát ohled na právní formu jejího poskytovatele, bude ale důsledně trvat na absolutní transparentnosti každé koruny vydané z veřejných prostředků. Technologický rozvoj umožní také plně liberalizované prostředí elektronických médií. Nedotknutelnost svobody projevu musí jít ruku v ruce se zodpovědností za vyřčené slovo.  

Nevím, jak tahle debata o médiích veřejné služby dopadne. Ale vím jedno. Dnešní změna postoje ODS není pokrok. To je kapitulace před tlakem momentu. Z mého pohledu je to chyba, historická chyba. Jedna z nich..

Autor je bývalý předseda poslaneckého klubu ODS. Nyní provozovatel AOD platformy RádioVY.