Čas dluhů, čas slibů

Dvacet dva dnů po volbách dostal Andrej Babiš od prezidenta republiky pověření, aby sestavil novou vládu. To sice není akt vyplývající z ústavy, jde o zvykový procesní krok, který získal symbolický význam. Pro posouzení toho, jak se sestavování nové vlády vyvíjí, se stačí ohlédnout, jak se to dařilo před čtyřmi lety.

Ta doba byla poznamenána doznívající panikou z pandemie čínského viru a vážným zdravotním stavem prezidenta Miloše Zemana. Oba tyto momenty odváděly pozornost od podstatného, nicméně současné povolební vyjednávání proti tomu vypadá jako selanka, hladký řez nabroušeným nožem kostkou zachlazeného másla.

Zatím jedinou větší bouří je útok progresivistických a levicových médií, který nakonec zřejmě zhatí ambice Filipa Turka na post ministra zahraničí. V zásadě to bude jediná hra předtím, než bude jmenována nová koaliční vláda ANO s SPD a Motoristy. Andrej Babiš bude celou hru hrát se stejnou chladnokrevností jako doposud a lze si docela dobře představit, že ten, kdo dostane černého Petra a zařízne Turkovo angažmá ve vládě, bude prezident Petr Pavel.

Nic víc z této partie, v níž Pražský hrad dostává příležitost k hvězdným momentům, nezůstane. Ambice Hradu jsou nepochybně větší, chtěli by vidět koalici v jiném formátu, třeba za účasti Starostů, ale to se nestane. Dokonce lze předpokládat, že nově se formující vládní většina uštědří Starostům ještě další lekci, když jim natruc nezvolí do vedení sněmovny jejich předsedu Víta Rakušana, který by sice tak moc chtěl, ale šanci dostane spíš jen uvnitř starostovského hnutí ne tolik preferovaná Věra Kovářová.

Jaká nakonec bude nová vláda Andreje Babiše, se pozná nejen z personálního složení kabinetu, ale především z programového prohlášení. Babišova rétorika je zatím odhodlaná, místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček slibuje, že vzniká středopravá, konzervativní vláda se sociální kontrolkou. Uvidíme. Petr Fiala také sliboval, ale z jeho slibů nakonec zůstala jen líbivá potěmkinovská fasáda. Jeho vláda se ve světle reálných činů ukázala jen jako udržovací, nekonfliktní, vyčkávací, švejkovsky pasivní, plná vzletných slov a moralistních apelů a také bez výrazné české stopy, když se nedokázala vzepřít současnému socialistickému, přerozdělovacímu evropskému establishmentu svázanému klimatickou a woke ideologií.

Evropa ztrácí půdu pod nohama, pro nás životně důležité Německo se řítí do velkého ekonomického průšvihu a osud Evropské unie je stále v rukou pomatenců, kteří si neuvědomili, že život/svět jde jiným směrem a je třeba se vrátit tam, kde Evropa byla silná a vlivná. Podmínky a příležitosti zde jsou. Tak se nechme se zatajeným dechem překvapit.