RECENZE FILMU ODYSSEA
12
KOMENTÁŘ
Filmová Odyssea dál válcuje kina, vyjádřili se k ní snad už všichni, takže už se ohlasy lze probírat a komentovat je. U některých to skutečně má smysl, protože ...
00:04
00:03
00:02
00:01
7. 8.
7. 8.
7. 8.
7. 8.
7. 8.
7. 8.
Na film Odyssea režiséra Christophera Nolana mělo mnoho a mnoho lidí velmi silný názor ještě předtím, než vůbec vstoupil do kin. Na sociálních sítích i jinde se o něm vedly značně intenzivní spory, jejich tón udal Elon Musk, když Nolana v tweetu kvůli obsazení dvou epizodních rolí označil za „zrádce západní civilizace“. Tímto způsobem nastartovaný „diskurz“ místy dosahoval až mozek rozežírající míry stupidity.
Odyssea se promítá od minulého týdne, prakticky všechny ty nedávné sebevědomé a příkré soudy tím ztratily relevanci, s Nolanovým filmem se totiž zdaleka míjejí – například poselství filmu, o němž se předpokládalo, že bude trapným způsobem „woke“, není „woke“ ani trochu. Moralizující odsudky vystřídaly někdy až extatické recenze. I ty jsou ovšem – aspoň podle mě – často přepálené. Stručně řečeno: Odyssea je velmi nolanovský film – výrazně se v něm projevují charakteristické přednosti i limity a slabiny jeho tvůrce.
Christopher Nolan je jeden z nemnoha režisérů, jejichž jméno dnes do kina dokáže přitáhnout davy. Zároveň to je tvůrce pro dnešek netypický. Začal u malých nezávislých snímků, dnes točí nákladné a realizačně náročné velkoprodukce. V jeho tvorbě se ale dá najít zřetelná kontinuita témat i způsobu vyprávění, pohledu na svět – jistým způsobem jsou všechny jeho filmy velice osobní, jakkoli nabízejí atrakce hollywoodského spektáklu. Nolan je zdatný konstruktér, dokáže vytvořit film s enormně komplikovanou strukturou, v němž se přeskakuje mezi realitou a několika vrstvami snu (Počátek), kde čas běží více směry a postavy se jím pohybují podobně jako v prostoru (Tenet), kde se souběžně ukazují tři děje, z nichž každý je v reálném čase jinak dlouhý (Dunkerk). Umí toho dosáhnout vtahujícím způsobem, nedaří se mu ale vymanit svoje filmy ze stavu jakési chladné a nepříliš múzické perfekce, prodchnout dílo něčím přesahujícím prosté obrazové či slovní sdělení (třeba i v něčem působivé). V jeho filmech je přitom znát silná ambice cosi vyjádřit, často se ale vyčerpá sdělením formulovaným velmi polopatisticky a vysloveným tak nahlas, až to duní.
Odyssea je první film, v němž Nolan adaptuje literární fikci, začal tedy docela zostra. Na způsobu, jímž je Homérova předloha vystavěná, ovšem je něco nolanovského. Vyprávěna je nelineárně, o jejím protagonistovi se v úvodních zpěvech jen mluví, část příběhu je popsána vzpomínajícím Odysseem a podobně. Do světa Homérem vykresleného mýtu také celkem organicky zapadají některá režisérova oblíbená témata: plynutí času, neodstranitelná tragičnost života člověka – jež souvisí také s jeho puzením k destrukci a smrti –, rozkladný účinek lži, střet lidské vůle s nadlidskou silou osudu. A při tom všem je Odyssea taky velkolepý dobrodružný příběh, jehož kinematografické zpracování slibuje velkou podívanou.
Ve vztahu k filmovému umění je Nolan sympatický „zpátečník“. Bojuje za udržení projekce v kině jako způsobu vnímání filmu. Snaží se využívat digitální triky jen v nejmenší nutné míře, dává přednost jaksi analogovým postupům. Upřednostňuje natáčení na filmový materiál před digitálním záznamem. Odyssea byla natočena na 70mm film speciálně upravenou kamerou IMAX. To všechno není jenom nějaký staromilský kapric, Nolanův snímek skutečně vypadá jinak, než je divák soudobé kinematografie zvyklý. Naplno demonstruje rozdíl mezi tím, jak digitální záznam a klasický film zachycují ten nejzákladnější prvek filmového obrazu – světlo.
Způsobem, jímž je Odyssea vyprávěná, zároveň Nolan a jeho spolupracovníci nenadbíhají očekáváním publika uvyklého soudobé konvenci „epické“ podívané. Kamera (Hoyte van Hoytema) se drží blízko postavám, ve filmu prakticky chybějí velké celky, v nichž je možné pořádně ukázat všechny ty miliony, které to dílo stálo. V akčních sekvencích se drží perspektivy jednotlivce vrženého do nějakého chaotického dění, zpřítomňuje jeho momentální prožitek, často se ho snaží umocnit gradující nervní hudbou (Ludwig Göransson). A v některých scénách se autorům daří prodchnout film naléhavostí bezprostředně prožívaného okamžiku. Odyssea pak na plátně přestává být příběhem vyprávěným s odstupem tisíciletí, ale odvíjejícím se právě teď. Sekvence v jeskyni kyklopa Polyféma má blízko k hororu, scény s čarodějkou Kirké jsou podány velmi invenčním a také zneklidňujícím způsobem, zdařilý je, myslím, i způsob, jímž autoři pojali setkání Odyssea a jeho mužů s písní Sirén. Ve chvílích, kdy má film zprostředkovat emoce vycházející z hlubších vrstev prožívání, než je reakce na momentální dění, ztrácí Nolanovo vyprávění na působivosti.
Homérova Odyssea, jak se v debatách a sporech před uvedením filmu až únavně často připomínalo, je základní dílo evropské literatury. Ne proto, že je tak stará, ale protože je tak živá, protože přesahuje dobu svého vzniku. Předjímá způsob, jímž vyprávějí staletí po jejím vzniku – zmíněným nelineárním podáním, rozporností hlavní postavy, jejíž heroismus neodpovídá vždy tradičním představám maskulinního bijce. A také tím, že vykresluje něco univerzálního, dobově nepodmíněného. Obraz ve světě ztraceného člověka, jenž nepřestává toužit po jediném: vrátit se domů, a to jak v konkrétním, tak i duchovním smyslu. Odmítá proto i možnost přijmout božskou nesmrtelnost, úděl, jehož součástí by bylo zapomenout.
Adaptovat literární předlohu do celovečerního filmu, byť nadstandardně dlouhého (skoro tři hodiny), většinou vyžaduje dost zásadním způsobem redukovat její děj a obsah vůbec. Tahle redukce pak může vyžadovat četné změny v těch částech, jež ve filmu zůstaly. Navíc adaptace nemůže být otrocká napodobenina, film literaturu ani kopírovat nemůže. Pokud o Odysseji mluvíme jako o nadčasovém díle, které promlouvá ke čtenářům různých dob včetně současné, dalo se čekat, že Nolan se pokusí postihnout způsob, jímž dnes promlouvá k němu.
Jeho filmová Odyssea se proto od té Homérovy nutně liší. Leccos v ní chybí, leccos je jinak, ty změny, myslím, nejsou samoúčelné, vyplývají z nějakého dialogu s Homérovým dílem. Problematické je ale někdy jejich provedení. Homérova i Nolanova Odyssea je příběh o návratu. V Nolanově podání je ale ten návrat domů, návrat do nějaké hlubiny bezpečí místa, kde vládne řád, v němž má člověk své místo, nemožný. Odysseus (Matt Damon) se po deseti letech války a dalších deseti letech dramatického putování může vrátit na Ithaku. Nemůže se ale vrátit k tomu, kým byl, než domov opustil. Je válkou a vším, co následovalo, poznamenaný, zatížený vinou. Nejenom proto, že toho hodně zažil a viděl, že kolem něho a kvůli němu umírali lidé. Ale i proto, že svými činy výrazně přispěl k úpadku světa, přiblížil jeho konec. Jeho chytrost, lstivost a schopnost využívat klam posilovaly rozmáhající se zlo. V tom ohledu se Nolanův Odysseus podobá protagonistovi předcházejícího režisérova snímku Oppenheimer, „otci“ atomové bomby. V okamžiku prohlédnutí si uvědomí, že je nositelem zkázy.
Vrací se na Ithaku, kde ho čekají věrná statečná manželka Penelope (Anne Hathawayová) a syn Telemachos (Tom Holland). V jeho domovině v nepřítomnosti krále vládne chaos, někdejší řád se snaží uzurpovat početní nápadníci, nejvýraznější mezi nimi je proradný Antinoos (Robert Pattinson). Ale původní řád nelze obnovit z důvodů přesahujících Ithaku, celý známý svět spěje k zániku. Ne proto, že je ohrožený zvnějšku, rozložil se zevnitř. Protože se odvrátil od hodnot a tradic, na nichž spočíval, od Diova zákona, jehož popřením ve filmu je i způsob, jakým Odysseus přinesl své straně vítězství v trojské válce. Použil k tomu rouhavé lži.
Ten výklad ovlivňuje celý film, také tím, že z Homérova příběhu odstraňuje prvky, které by tomu vidění neodpovídaly či do děje vnášely jiná témata a akcenty, nebo že přetváří některé postavy. Třeba z nymfy Kalypso (Charlize Theronová) se ve filmu stává spíš terapeutka než věznitelka. Svoje sdělení ale, bohužel, vyjadřuje velmi těžkopádně. V debatách před premiérou se mnozí dopředu nespokojení diváci ohrazovali proti tomu, že Nolanovy postavy mluví současným jazykem. To by samo o sobě nemusel být problém, horší je, že dialogy znějí neživotně a strojeně, jsou přetížené potřebou vysvětlovat a informovat. Část filmu, jež popisuje dění na Ithace v době Odysseovy nepřítomnosti, působí staticky. Věci se spíš slovně explikují, místo aby byly skutečně dramatizovány, třeba přerod Telemacha z nedospělého mladíka ve skutečného následníka trůnu je spíš konstatovaný, než že by byl ve filmu vidět. Závěrečnou Odysseovu bitku s nápadníky sice mnozí kolegové popisují v superlativech, na mě ale působila velice únavně. Ve finále, kde by děj i podání tématu měly nějak vrcholit, dojde na klopotné výklady jako z hodin občanské nauky, šermuje se termínem civilizace, který má blíž k dnešnímu diskurzu než k Homérovi, postavy Odyssey popisují svoje časy jako dobu bronzovou. Z filmu čouhá snaha vyjádřit se k dnešku, ukázat svět před tzv. kolapsem doby bronzové jako analogický tomu současnému – jako kdyby naši současníci rozebírali dnešek, jen si pro tu příležitost oblékli dobové kostýmy. Pohledu jednadvacátého století odpovídá i značná redukce významu bohů, reprezentuje je jen Athéna (Zendaya), jež s Odysseem občas promlouvá (je ale možné, že v reálu to je jen jeho imaginární kamarádka).
Na Nolanově interpretaci, která je na poměry dnešního Hollywoodu až překvapivě konzervativní, není nic špatného. Nolan jako by ji podával s paradoxní kombinací rozvleklosti a zběžnosti, jeho film jako celek zápasí s epizodickým charakterem předlohy, zběžně se v něm mihne množství postav, jež autoři nedokážou prohloubit, taky by pro to těžko hledali prostor. Především ale Nolan pro Odysseu nenašel odpovídající jazyk, byl v obtížné situaci tvůrce založeného velmi nelyricky, jenž se přesto snaží adaptovat a interpretovat báseň. Je mu vzdálený způsob, jímž báseň vyjevuje svou vnitřní pravdu. Projevil velkou snahu a často i invenci, natočil film, který se nedá odmítnout mávnutím ruky. Tu absenci, vzniklou z jisté nekompatibility mezi předlohou a tvůrcem adaptace, se mu ale nepodařilo úplně vykrýt.
