Je na to spolehnutí každé Vánoce už dvě desetiletí: veřejnoprávní televize vyrobí na svátky narození Páně několik nových filmů, které jsou v programu označeny jako pohádky. Tím si zajistí svůj obvykle nejúspěšnější program za celý rok, na jehož průměrnou sledovanost dva a půl milionu diváků nedosáhne ani finále StarDance a kterou překoná pouze sportovní přenos, když hraje česká hokejová reprezentace finále mistrovství světa.
No a pak je jasné, že přijde dav a rozčílí se, že je nová produkce pitomá a nedá se se starými pohádkami srovnat.
Přitom je to prosté: lidé chtějí něco jiného, než co dostávají, protože si neuvědomují, co dostávají a proč, takže se míjí očekávání diváctva a tvůrců. Jinými slovy: přestaňme nad novinkami brečet, je to trapné. Prostě se na ně nedívejme, najděme si jiný rodinný štědrovečerní rituál (například by se slušelo zajít do kostela) a nové pohádky se do pár let točit přestanou. Tedy pokud tento problém nevyřeší nová vláda tím, že změní financování České televize a na nové pohádky nebudou peníze (což bude znamenat, že se budeme čílit, kde že je pohádka, na kterou jsme se těšili).
Jak tedy k vánočním pohádkám přistupovat? Co je to za zboží? Především ne pohádky. Uvědomme si, že vánoční „pohádka“ je rodinné kino, film pro všechny generace od staříčků, kteří vyrostli s televizí (nebo dokonce znali svět ještě bez ní), po prcky s nejnovějšími chytrými telefony, kteří se jinak běžně dívají na pouze vteřinové filmy na sociálních sítích (reelsy). Film pro všechny proto nutně musí být průměrný, aby uspokojil všechny aspoň trochu, přesněji aby nikoho nepopuzoval a zároveň nevadilo, že chvíli nedáváme pozor.
Za další: nesledujeme mytické vyprávění o rovnováze světa. Výsledný tovar je spíše kostýmní inscenace, která má rytmem dialogů a vyprávění blíže k divadelní než filmové inscenaci. Sledujeme vlastně normalizační kulisové studiové pohádky (lidově zvané papundeklové), ale už bez papundeklu. Natáčení v exteriéru díky vývoji techniky zlevnilo, reálná příroda vypadá lépe než studiová, pořídit kulisy by dneska možná bylo dražší než točit venku. Ale jinak je ta výprava podobná: všimněme si výbavy sednic, kostýmů babiček atd. Rovněž to, jak spolu postavy rozmlouvají, má blíže k chování na menších šlechtických panstvích než na císařských dvorech (vzpomeňme na kteroukoli zámeckou prohlídku, již jsme kdy absolvovali).
Dojímání se nad tím, že dříve pohádky byly lepší, je falešné. Zaprvé se vysílá jenom zlomek natočeného. Jenom to, co si diváci žádají. (Příklad zapomenutého díla: Kdo ještě dnes zná třeba pohádku Jak se Franta naučil bát – čili variaci na Nebojsu s Ladislavem Trojanem v hlavní roli? Film z roku 1959.) Zadruhé nejvýše hodnotíme snímky, které vznikaly ve filmových studiích na Barrandově, byly vyvíjeny dlouho, se silným dramaturgickým týmem, stály velké množství peněz, což je na nich vidět. Pro televizní vysílání tyto snímky byly od Barrandova koupeny. (Takže nelze srovnat Prince a Večernici s letošním Největším zázrakem.)
Poslední věc je možná nejdůležitější: vánoční „pohádka“ se stala normou, očekáváme od ní, že vznikne a že nás pobaví (toto sloveso je důležité). Už nepřemýšlíme nad tím, čím má pohádka být. Existovaly vedle sebe dva pohádkové proudy: komický a vážný až drsný. Ten se úplně přestal točit. V první půli devadesátých let měly premiéru na Štědrý den dva filmy režiséra Ludvíka Ráži: O Janovi a podivuhodném příteli (1990) a Sedmero krkavců (1993). Svedeme si představit, že toto bychom dneska chtěli vidět v televizi na Štědrý den? Nikoli, dávno vyhrála ta zábavná linka neboli snaha pořídit nové S čerty nejsou žerty, Tři veterány, Lotranda a Zubejdu... To se jednou za deset let povede (trefil se tak dvakrát Anděl Páně, jehož druhý díl je dokonalý produkt, nikoli umění – ale je skvělé, že toho je někdo schopen, což je případ i tvůrců dílka Princezna zakletá v čase, které umně vyzobává trendy z jiných filmů).
Zároveň se nemylme: také nové pohádky odrážejí náš svět a komentují ho a také jejich produkční zázemí se mění. Nejdříve vznikala jedna nová vánoční pohádka, štědrovečerní. Pak přibyly do trojice na další dva vánoční dny. Nakonec se před pár lety přidala ještě skvělá nová služba: pohádka pro neslyšící. Takže vznikaly jeden čas čtyři nové pohádkové filmy ročně. Nyní už jsou jenom tři – dvě normální a jedna pro neslyšící. V posledku se také jede napůl se slovenskou veřejnoprávní televizí: dvě nové pohádky vznikají v koprodukci, jednu chystají Slováci za menší české účasti (to je letošní hodobožový Největší zázrak), jednu chystají Češi za menší slovenské účasti (to je letošní štědrovečerní Záhada strašidelného zámku).
Řeklo by se, že v souladu s dobovými móresy sílí v dílech ženské postavy (obě letošní princezny: jedna je hlavička, druhá navíc i bojovnice) a mužové klidně zastávají dříve výhradně ženské práce (princeznin milý pekař v Největším zázraku). Jenže stačí si projet právě ty papundekly, aby bylo zjevné, kolik toho ženské zastaly v televizních pohádkách už před padesáti lety. V souladu s dobovou náladou se ovšem logicky objevují nová témata. Vždyť není náhoda, že v éře sílící ruské agrese a obav o mírovou budoucnost Evropy, kdy se neustále uvažuje nad tím, že po generacích, které na vojsko dlabaly, je potřebí posílit šiky, je jedním z pobočných témat obou letošních filmů tristní stav domácích královských armád.
A nakonec i inspirace světovým i českým filmem a literaturou se snadno najde: copak popletený čaroděj Alexandera Bárty neevokuje výrazem, pohybem i výtvarně Gluma, jak jej ve filmové verzi Pána prstenů ztvárnil Andy Serkis? Copak fór s královským rodičem proměněným čarodějem v ptáka neevokuje Arabelu? Copak princezna vynálezkyně nás nevrací k pohádkám Josefa Lady? Můžeme nad výslednými kousky ohrnovat nos, kritizovat je, mohou se nám nelíbit – a všechno to bude v pořádku. Leč nevznikají ve vzduchoprázdnu, nýbrž mají svůj bohatý kontext, který je dobré mít na paměti, až zase budeme napřesrok honem honem už po pěti minutách nové pohádky psát na socky, jaká je to zase krávovina.
00:01
