Šéf ČEZ Distribuce Zmelík: Síť naráží na limity kvůli papírovým projektům, scénář Nizozemí zatím nehrozí

České distribuční síti zatím nehrozí scénář, který dnes řeší Nizozemsko, kde už v některých regionech není možné připojovat nové projekty. Přesto se i v Česku objevují oblasti s nedostatkem kapacity a distributoři už některé žádosti odmítají. „Velká část kapacity je dnes blokována spíše administrativně než fyzicky,“ říká v rozhovoru pro Echo24 generální ředitel ČEZ Distribuce Martin Zmelík. Vysvětluje také, proč podle něj kolem bateriových úložišť vzniká investiční euforie, jaké limity má rozvoj fotovoltaiky i proč podle něj legislativa nedokáže držet krok s tempem technologických změn.

Jak se dnes díváte na českou distribuční soustavu? Dlouhá léta byla považována za velmi robustní, dnes ale stále častěji zaznívá, že naráží na své limity. Jsme svědky přirozeného důsledku energetické transformace? Jde v současnosti o nejslabší článek?

Česká distribuce rozhodně není nejslabším článkem energetické soustavy. Když se podíváte na ukazatele SAIDI (System Average Interruption Duration Index – pozn.red.) a SAIFI (System Average Interruption Frequency Index – pozn.red.), tedy základní parametry kvality dodávek elektřiny měřené počtem jejich výpadků a jejich průměrnou délkou, jsou v evropském kontextu velmi dobré.

To, čeho jsme dnes svědky, je spíše určitá daň za probíhající transformaci energetiky a přechod k decentralizovanému modelu. Do sítě vstupuje stále více nových prvků a jejich komplexita výrazně roste. Nejde o to, že bychom tento vývoj podcenili, naopak se na něj připravujeme dlouhodobě. Přeměnit síť na infrastrukturu, která zvládne obsloužit náročnějšího a aktivnějšího zákazníka, decentralizovanou energetiku a zároveň zachová současnou úroveň kvality dodávek, vyžaduje rozsáhlé technologické investice, které dále vyžadují řádově 5-10 let na přípravu, plánování i samotnou realizaci.

Transformaci navíc urychlily dva významné faktory. Prvním byla válka na Ukrajině. Pro mnoho zákazníků už nešlo jen o vlastní výrobu elektřiny, ale také o pocit větší energetické soběstačnosti a nezávislosti. Druhým faktorem byly dotační programy, které výrazně zvýšily zájem investorů. Výsledkem je, že distribuční síť čelí enormnímu množství žádostí. Nejprve přišla vlna fotovoltaik, následovaly větrné elektrárny a od loňského září zažíváme masivní nástup samostatně stojících bateriových úložišť, která legislativa nově uznala jako samostatný energetický prvek.

Současný systém připojování je přitom nastaven tak, že investorovi stačí přístup k pozemku. Nemusí mít ani stavební povolení, ani dokončenou projektovou přípravu. Přijde k distributorovi, požádá o kapacitu a pokud je k dispozici, získá ji. Právě v tomto ale vidíme určitý problém. Distribuční síť je totiž do značné míry vyprodaná „papírově“.

Znamená to, že pro investory je dnes dostupnost kapacity jedním z klíčových faktorů?

Ano. V řadě případů dnes platí, že kdo nezíská kapacitu, nemá projekt. V důsledku obrovského zájmu se kapacita distribuční soustavy stala sama o sobě velmi cennou komoditou. Máme oblasti na hladinách velmi vysokého a vysokého napětí, kde už je pravděpodobnost zamítnutí nové žádosti o připojení poměrně velká. Typicky jde například o některé oblasti kolem Prahy nebo Mladé Boleslavi. V těchto lokalitách už nemusí být problém pouze s připojením obnovitelného zdroje, obtížné může být také připojení nové průmyslové zóny nebo rozsáhlého developerského projektu.

Pokud se tedy ptáte, zda je dnes kapacita sítě kritickým parametrem při rozhodování investorů, pak ano. Kapacita se stala jednou z klíčových podmínek realizace investic. Zároveň si ale nemyslíme, že je to důsledek nedostatečných investic ze strany distributorů. Právě naopak, máme za sebou rekordní investiční období. V páté regulační periodě jsme zvýšili roční investice z přibližně 12 miliard korun na téměř 20 miliard korun. Klíčovým problémem je něco jiného, jak jsem již zmínil. Vidíme, že značná část kapacity je rezervována, ale není vůbec jisté, zda se všechny projekty, které mají podepsané smlouvy a rezervované připojení, skutečně zrealizují.

Vedle rekordních investičních rozpočtů sledujeme ještě jeden trend. Výrazně roste podíl takzvaných vyvolaných investic, tedy investic, které vznikají na základě konkrétních požadavků zákazníků na připojení. Dle energetického zákona je to tak, že když nás zákazník požádá o připojení, musíme ho připojit. Ale pokud se na to podívám čistě pragmaticky, tyto investice samy o sobě příliš nepřispívají k obnově a rozvoji celé soustavy. Je to podobné, jako kdybyste k dálnici připojovali další a další příjezdové silnice, aniž byste rozšiřovali samotnou dálnici. Právě tyto investice jdou za distributorem. V kombinaci s vysokou inflací posledních let a prudkým nárůstem počtu žádostí nám tak reálně klesá objem prostředků, které můžeme použít na systematickou obnovu a rozvoj distribuční sítě.

Jak z této komplikované situace ven?

Jedním z důležitých kroků je nový tarifní systém, který oznámil Energetický regulační úřad. Od něj si slibujeme především spravedlivější nakládání s rezervovanou kapacitou na hladinách velmi vysokého a vysokého napětí. Současný systém je už přežitý. V praxi umožňuje rezervovat si velkou kapacitu, aniž by ji zákazník skutečně využíval. Představte si to jako pronájem louky. Dnes v podstatě platíte jen za část, kterou skutečně používáte, ale nikoliv za celý prostor, který blokujete ostatním. Podobně fungují i některé rezervace kapacity v síti.

Máme například zákazníky, kteří mají rezervováno 50 MW, ale jejich skutečný odběr nebo výroba se pohybuje kolem pěti až šesti megawattů. Současný systém je nijak nemotivuje k optimalizaci. Nová tarifní struktura by to měla změnit. Pokud bude fungovat podle očekávání, mohlo by se uvolnit až 3,3 GW kapacity, která je dnes vybudovaná, ale fakticky blokovaná. To je mimořádně důležitý údaj. Znamená to, že problém není vždy v tom, že by kapacita fyzicky neexistovala. Z investičního pohledu představuje těchto 3,3 GW hodnotu přibližně 35 miliard korun. Jinými slovy kapacitu, kterou bychom jinak museli budovat za cenu téměř dvou ročních investičních rozpočtů. Navíc nejde jen o přínos pro distributory. Podle propočtů Energetického regulačního úřadu by měl nový systém přinést pozitivní dopad přibližně pro 65 procent dotčených zákazníků.

Cílem tedy není vybrat více peněz, ale nastavit systém spravedlivěji?

Určitě. Jak zaznělo už při představování návrhu, nová tarifní struktura nemá do systému přinést více peněz, ale má je především vybírat spravedlivěji. Teoreticky by se sice mohlo zdát, že zákazníci, kteří si dnes drží velké rezervované kapacity, budou platit více. Ale právě u nich očekáváme, že začnou své rezervace optimalizovat.

Další novinkou je, že do systému vstoupí i výrobny elektřiny, které se budou podílet na úhradě některých regulovaných poplatků za využívání distribuční soustavy. To je důležitý moment, který je třeba zmínit. Současně ale platí, že případné dodatečné výnosy z nové tarifní struktury budou z velké části kompenzovat přechodná opatření a výjimky, které Energetický regulační úřad zavedl pro některé skupiny zákazníků. Týká se to například lokálních distribučních soustav, bateriových úložišť nebo zákazníků se sezónními odběry. Rozumím, že u tak zásadní změny trhu je určitá přechodná doba potřebná. Pokud však má systém dlouhodobě fungovat, bude podle mého názoru nutné tyto výjimky postupně omezovat.

A pokud by nový tarifní systém nezafungoval podle očekávání?

Nemyslím si, že je to otázka typu zafunguje, nebo nezafunguje. Systém je ale založen na ekonomické motivaci. Logika říká, že zákazníci začnou své rezervované kapacity optimalizovat. Samozřejmě nelze očekávat, že se 1. ledna zavede nový systém a druhý den se nám uvolní 3 GW kapacity. Smysl bude možné vyhodnotit až po určité době, řekněme po půl roce nebo roce od zavedení. Musíme počítat s přechodným obdobím, s existujícími výjimkami i s tím, že část zákazníků bude postupovat opatrně. Někteří mohou mít vlastní rozvojové plány a rozhodnou se raději platit vyšší náklady za rezervaci kapacity, než aby riskovali, že ji v budoucnu nezískají zpět.

Proto je velmi obtížné odhadnout, kolik kapacity se skutečně uvolní. My ale na tomto opatření nestavíme celou budoucnost distribuční soustavy. Vnímáme ho jako významnou příležitost, jak efektivněji využít již existující infrastrukturu a snížit náklady na připojování nových zákazníků. Současně ale nový tarifní systém nepovažujeme za jediné řešení. V budoucnu bude podle nás potřeba navázat i dalšími změnami pravidel připojování a efektivnější správou rezervované kapacity. Co se systému připojování týče, dnes se investor na nákladech na připojení podílí zhruba z dvaceti procent, zatímco zbytek se rozpočítává mezi ostatní účastníky distribuční soustavy. Myslím si, že by stálo za debatu, zda by se v některých případech investoři neměli na těchto nákladech podílet větší měrou.

Pro úspěch nového tarifního systému bude každopádně zásadní komunikace. Jen v první vlně se změna dotkne přibližně 15 tisíc našich zákazníků. Všechny chceme aktivně oslovit a vysvětlit jim, jaké výhody jim optimalizace rezervované kapacity může přinést. Jde převážně o velké průmyslové podniky a zákazníky na vysokém a velmi vysokém napětí. Jejich provoz dobře známe a jsme s nimi dlouhodobě v kontaktu. Pokud k tomu distributoři přistoupí podobně jako my, věřím, že systém bude úspěšný. Matematika je v tomto směru poměrně neúprosná. Riziko selhání vidím především ve dvou oblastech. První je případná nedůvěra zákazníků, kteří si raději ponechají rezervovanou kapacitu bez ohledu na vyšší náklady. Druhou jsou právě zmíněné výjimky. Pokud mají být skutečně dočasné, musí být časově omezené, jinak se očekávaný efekt nikdy plně neprojeví.

I kdyby systém zafungoval podle očekávání, budou potřeba další investice do distribuční soustavy?

Jednoznačně ano. Již jsem hovořil o těch takzvaných vyvolaných investicích, tedy těmi, které jsou vyžádané konkrétními zákazníky. Protože máme regulátorem stanovený celkový objem investic, znamená to, že se postupně snižuje podíl prostředků, které můžeme využít na obnovu a systematický rozvoj sítě. Přitom ale potřebujeme dělat několik věcí současně: musíme obnovovat stárnoucí zařízení, rozšiřovat síť, posilovat vedení, připojovat nové lokality a zároveň zavádět nové technologie.

Typickým příkladem jsou chytré elektroměry. V současnosti máme nainstalováno přibližně 480 tisíc kusů, do konce roku jich bude více než 600 tisíc a v polovině příštího roku se budeme blížit hranici 800 tisíc. To je samo o sobě mimořádně významný investiční projekt. Vedle prostředků, které máme k dispozici v rámci regulace, proto intenzivně hledáme i další zdroje financování. Významnou roli v tomto hrají evropské dotační programy. Nespoléháme na to, že všechny problémy vyřeší legislativa nebo regulatorní prostředí, ale aktivně hledáme možnosti, jak financování distribuční soustavy zlevnit a současně podpořit její modernizaci. Každoročně takto získáváme prostředky v řádu miliard korun, které nám pomáhají financovat rozvoj distribuční soustavy a zároveň podporují cíle spojené s decentralizovanou energetikou a energetickou transformací.

Když dnes investujete do sítě, stavíte ji především pro budoucnost?

Ano, ale není to proces, který by začal teprve v posledních letech. Když jsem do distribuce nastupoval v roce 2018, už tehdy běžely různé projekty. Bylo zřejmé, že decentralizace energetiky přijde. Nevěděli jsme přesně, v jakém rozsahu, ale věděli jsme, že se síť bude muset zásadně proměnit. Dříve byla distribuční soustava postavena především na jednosměrném toku energie, dnes musíme pracovat s úplně jinými provozními podmínkami. Řešíme například výrazně větší výkyvy napětí nebo potřebu obousměrných toků elektřiny.

To vyžaduje rozsáhlé investice do dálkového řízení, automatizace, digitalizace, standardizace a posilování sítě. Jde o dlouhodobý proces, který probíhá řadu let a rozhodně nekončí. V současnosti pracujeme s technologickou vizí zhruba do roku 2035 a dále. V energetice totiž musíte plánovat v horizontu pěti až deseti let. Naším cílem je zvládat stále složitější síť s co nejvyšší mírou automatizace a vzdáleného řízení. Zároveň chceme zachovat nebo ještě zvyšovat komfort zákazníků. Typickým příkladem může práce pod napětím: dnes dokážeme řadu činností provádět za plného provozu, aniž by si zákazník všiml jakéhokoli omezení. V minulosti by podobný zásah znamenal přerušení dodávek elektřiny pro celou oblast.

Není to zároveň reakce na společnost, která už prakticky nepřipouští výpadky elektřiny?

Do určité míry ano. Každý výpadek dnes znamená ekonomické škody a zákazníci očekávají vysokou kvalitu služeb. Na druhou stranu si nemyslím, že jde pouze o otázku rostoucích nároků společnosti – je to především důsledek toho, že jsme se dlouhodobě snažili kvalitu dodávek zvyšovat. Zákazníci si na tento standard zvykli a považují ho za samozřejmost. Dobře to bylo vidět například během povodní na Moravě. Přestože šlo o mimořádnou situaci, podařilo se velmi rychle obnovit dodávky elektřiny i v oblastech, kde voda stále ještě zaplavovala okolí. Ve většině případů byli zákazníci během několika desítek hodin či dnů znovu připojeni a současně jsme zvládli zajistit provoz tak, aby bez komplikací proběhly i volby.

Právě takový standard dnes zákazníci očekávají. Proto nemůžeme fungovat stylem, že nám padesát let stojí sloupy a vedení, a tím je vše vyřešeno. Musíme průběžně sledovat technologické trendy, vyhodnocovat jejich přínosy a promítat je do dlouhodobých plánů. Kvůli tomu jsme během posledních let výrazně proměnili i samotnou firmu. Dnes máme přibližně 300 až 400 zaměstnanců zaměřených na IT, data a digitální technologie. Budoucnost distribuce bude stále více založena na práci s daty, modelování a prediktivním řízení. Zkušenost lidí zůstane důležitá, ale chceme ji doplnit o rozhodování založené na datech. Díky tomu můžeme síť obnovovat podle skutečného technického stavu zařízení, nikoli jen podle formálních účetních parametrů.

Jsou dnes data o provozu sítě cennější než další kilometr vedení?

V dnešní době bych asi měl odpovědět, že ano, ve skutečnosti je to ale trochu složitější. Dostali jsme se do situace, kdy máme obrovské množství dat, ta nám ale samotná nestačí. Klíčové je vybudovat schopnost rozpoznat, která z nich jsou skutečně důležitá, jak je správně vyhodnocovat a jak na jejich základě přijímat rozhodnutí. Změna není jen technologická, ale i kulturní. Organizace, která třicet let fungovala určitým způsobem, se musí naučit rozhodovat jinak. To rozhodně není proces na jeden rok, jde o dlouhodobou evoluci.

Už dnes ale vidíme řadu oblastí, kde nám data významně pomáhají. Ať už jde o řízení sítě, práci s výpadky, rychlost připojování zákazníků nebo plánování investic a technologických změn. Data se stala přirozenou součástí fungování distribuční společnosti. Přesto si myslím, že jejich potenciál zdaleka není vyčerpán. To ale není jen otázka ČEZ Distribuce, platí to pro celý sektor. Klíčové bude naučit se efektivně integrovat datovou analytiku do běžného rozhodování.

Když se z energetické firmy postupně stává technologická společnost, přináší to i nová bezpečnostní rizika?

Jednoznačně ano. V našem případě je bezpečnost absolutním základem fungování firmy, protože provozujeme kritickou infrastrukturu. Téma tak prostupuje všemi oblastmi našeho podnikání. Vedle bezpečnosti a spolehlivosti dodávek a práce v terénu výrazně narůstá význam kybernetické bezpečnosti. Stále více prvků v síti je řízeno na dálku, chytré elektroměry například fungují prostřednictvím datových SIM karet. Pokud jich budete mít 800 tisíc, provozujete de facto rozsáhlý digitální ekosystém, který musí splňovat velmi přísné bezpečnostní standardy. Proto dnes každá nová technologie prochází nejen technickým posouzením, ale také důkladným hodnocením z pohledu fyzické i kybernetické bezpečnosti. Stalo se to samozřejmou součástí všech projektů.

Zmiňoval jste práci pod napětím. Existuje bod, kdy už další investice do snižování odstávek přestanou dávat ekonomický smysl?

Práce pod napětím je jen jednou z částí celé problematiky. Je nutné rozlišovat mezi plánovanými odstávkami a neplánovanými výpadky způsobenými poruchami nebo kalamitami. Plánované odstávky často souvisejí s připojováním nových zákazníků nebo s údržbou sítě a zcela se jim vyhnout nelze. Pokud jde o poruchy a kalamity, tam je vždy prostor ke zlepšování. Každá mimořádná událost nás něco naučí a pomáhá nám lépe koordinovat další postupy. Přesto si troufnu říct, že dnes dokážeme ve více než 90 procentech případů obnovit dodávku elektřiny do 24 hodin, pokud nejde o mimořádně rozsáhlou událost typu povodní na Moravě, které jsem zmiňoval. Tam, kde stále vidím významný prostor pro další investice, je digitalizace a automatizace na hladině vysokého napětí. Postupně instalujeme dálkově řízené prvky, které umožňují nejen sledovat stav zařízení, ale také automaticky přepínat mezi jednotlivými okruhy. To výrazně zkracuje dobu obnovy dodávek a zvyšuje odolnost celé soustavy.

Přesto i jako kritická infrastruktura narážíte na velmi dlouhé povolovací procesy.

Označení kritické infrastruktury samo o sobě neznamená, že se všechny projekty automaticky schvalují ve zrychleném režimu. Nejde totiž jen o stavební povolení, velkou část času zabírá majetkoprávní vypořádání. Pokud chcete postavit nové vedení, musíte jednat s každým vlastníkem pozemku, přes který má trasa vést, přičemž právě to bývá často nejsložitější část celého procesu. Navíc jako veřejná služba nechceme automaticky sahat k vyvlastňování, ale snažíme se hledat dohodu. Výsledkem ale zpravidla je, že příprava velkých liniových staveb trvá velmi dlouho. Na druhou stranu platí, že bez rozšiřování distribuční soustavy nebude možné podporovat další rozvoj průmyslu, bydlení ani nových energetických projektů. Proto bychom určitě uvítali efektivnější režim pro přípravu klíčové infrastruktury.

Co bych ale rád zmínil: jednou z oblastí, na které jsme se v posledních letech hodně zaměřili, je zkracování lhůt pro připojení nových odběrných míst a realizaci přeložek na nízkém napětí. Dříve se tyto procesy běžně pohybovaly v průměru přes jeden rok. Dnes jsme se dostali na zhruba 180 dní a v jednodušších případech, které nevyžadují úpravy sítě, dokážeme žádost vyřídit do 30 dnů. Právě to je podle mě něco, co zákazník reálně pozná. Současně se snažíme zjednodušovat komunikaci a celkovou zákaznickou zkušenost. Distribuce elektřiny je velmi robustní, regulované prostředí, které je obklopené řadou zákonů, vyhlášek a technických pravidel, což z pohledu zákazníka často působí složitě a nepřehledně. Samozřejmě platí, že jednotlivé technologické investice přinášejí konkrétní benefity. Chytré elektroměry dávají zákazníkům lepší přehled o spotřebě a větší možnosti řízení. Investice do sítě zvyšují spolehlivost dodávek nebo vytvářejí nové kapacity pro připojování dalších odběrů a zdrojů.

Kdybyste měl neomezený rozpočet, kam by dnes směřovaly hlavní investice?

Na prvním místě by bylo posílení kapacit na velmi vysokém napětí. Právě průchodnost těchto linek je dnes jedním z hlavních limitů dalšího rozvoje. Zároveň jde o mimořádně nákladné projekty s dlouhou přípravou. Od zahájení přípravy po realizaci se běžně bavíme o sedmi až deseti letech, a to ještě v těch rychlejších případech. Druhou prioritou by byla standardizace sítí vysokého napětí. V některých oblastech stále fungují starší napěťové hladiny, například 35 kV, zatímco standardem je dnes 22 kV. Sjednocení sítě by přineslo nižší náklady jak pro distributora, tak pro zákazníky při novém připojování. Další oblastí jsou právě chytré elektroměry a související digitalizace. A konečně dálkově řízené prvky pro správu sítě, které významně zvyšují flexibilitu a odolnost provozu. To jsou čtyři hlavní oblasti, kam bych investoval nejraději.

Jak daleko je Česká republika od situace, kterou dnes zažívá Nizozemsko, kde už v některých regionech není možné nové projekty připojovat?

Nemyslím si, že bychom byli takovému scénáři v blízké budoucnosti bezprostředně blízko. Velká část kapacity je dnes blokována spíše administrativně než fyzicky. Důležitým momentem bude letošní podzim, kdy investoři budou muset doplnit nové smlouvy o nevratné kauce. Pokud někdo drží rezervaci pouze spekulativně, výrazně mu to zvýší náklady. Na hladinách velmi vysokého a vysokého napětí skutečně existují oblasti, kde je situace napjatá a některé žádosti již dnes zamítáme. Současně ale připravujeme rozvojové investice, které mají kapacitu postupně navyšovat.

Pokud budou pokračovat změny v pravidlech připojování a optimalizace rezervací, věřím, že se situace stabilizuje a stane se pro investory předvídatelnější. Na nízkém napětí jsme zatím schopni plnit roli veřejné služby. Samozřejmě ne vždy v termínech, které by si zákazníci přáli, ale neexistují oblasti, kde bychom nebyli schopni připojit nový rodinný dům nebo běžnou fotovoltaiku pro vlastní spotřebu.

Mnoho lidí si pořizuje fotovoltaiku kvůli větší energetické soběstačnosti. Nevzniká ale paradox, že zároveň zůstávají závislí na distribuční síti?

Určitá míra paradoxu v tom skutečně je. My zákazníkům umožňujeme dosáhnout vyšší energetické soběstačnosti pro vlastní spotřebu, zároveň ale platí, že distribuční síť má své fyzické limity – zejména pokud jde o přetoky elektřiny do soustavy. Nejde o to, že bychom zákazníkům nechtěli vyhovět, často jednoduše narážíme na technické možnosti sítě. Očekávání trhu i množství nových projektů v posledních letech předběhly tempo, jakým lze infrastrukturu fyzicky rozvíjet.

Nevzniká dnes kolem bateriových úložišť podobná investiční euforie, jakou jsme před několika lety viděli u fotovoltaiky?

Jednoznačně vzniká, stačí se podívat na čísla. Evidujeme více než deset tisíc žádostí o připojení bateriových úložišť. Celková kapacita těchto projektů dosahuje přibližně 440 GWh a rezervovaný příkon 214 GW. To je zhruba sedmnáctkrát více, než činí maximální zatížení celé České republiky. To samo o sobě odpovídá na otázku, zda kolem akumulace panuje investiční euforie. Zároveň je ale vidět, jak velký je rozdíl mezi rezervacemi a skutečně realizovanými projekty. Od loňského září jsme do distribuční soustavy připojili bateriová úložiště o výkonu přibližně 13 MW.