Počítám, že i dnes se na přednáškách studenti politologie učí nejběžnější definici moderního státu, kterou formuloval před více než sto lety Max Weber. Stát definuje monopol na používání legitimního násilí na svém území. Jedním ze zdrojů „naší nynější krize“ je, že právě toto oficiálně nikým nezpochybňované dogma je ve skutečnosti už delší dobu iluzí.
Incidenty jako právě probíhající nepokoje v Belfastu nebo o několik dnů dříve násilné „oslavy“ vítězství týmu Paris Saint Germain ve fotbalové Lize mistrů spojuje nejen téma nezvládnutého procesu budování multikulturní společnosti.
Dokazují selhání státu v roli garanta bezpečnosti. Do této role se v následku šokujících, medializovaných událostí jako belfastský pokus o dekapitaci pasují „domobrany“ v podobě více či méně násilnických skupinek demonstrantů. Nastupuje policie a snaží se ztracený „státní monopol na použití násilí“ nastolit zpět. A za několik dnů si celý cyklus na některém z míst západní Evropy zopakujeme.
Méně viditelným, ale stejně příznačným důkazem nové reality mohou být stále častější případy rezignace izraelských sportovců či umělců na vystoupení v zemích západní Evropy, neboť jim organizátoři otevřeně přiznají, že nejsou schopni zajistit bezpečnost.
Tato de facto epochální změna ve vnímání role státu byla pochopitelně dlouhodobě zamlčována, i když v praxi ji potvrzovaly další a další události. Vzpomeňme třeba na nekonečné soudní oplétačky tehdejšího italského ministra vnitra Mattea Salviniho, který nařídil – zcela v duchu weberovské definice suverenity státu –, aby italské přístavy zakazovaly přístup lodím převážejícím migranty ze severní Afriky.
O několik let později se nevyřčený konsenzus na téma absolutní nadřazenosti současné definice lidských práv nad starým chápáním odpovědnosti státu za vlastní hranice a bezpečnost občanů začíná drolit.
Koncem května polský soud rozhodl v kauze vojáka, který vypálil několik varovných výstřelů směrem ke skupině migrantů ilegálně překračujících polsko-běloruskou hranici na jaře 2024. Už jeho zatčení za údajné zneužití pravomocí vyvolalo bouři. Nyní cítil polský soud nutnost připomenout, že „všechny osoby, které překračují hranici proti předpisům, se dopouštějí porušení zákona“, a dodal, že se „nyní hodně hovoří o právech takových osob a méně připomíná tento základní fakt“.
Ještě příznačnějším mezníkem je ovšem deklarace, kterou přijalo shromáždění zástupců ministerstev zahraničních věcí mezinárodní organizace Rada Evropy, které se také v květnu sešlo v moldavském Kišiněvu. Rada Evropy, sdružující většinu evropských států, má v tomto ohledu význam, protože jejím orgánem je i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, strážce a interpretátor Evropské konvence lidských práv. Právě rozhodnutí štrasburského tribunálu jsou všeobecně vnímána jako hlavní urychlovač procesu, který zbavoval evropské státy kontroly nad tím, kdo se smí a kdo nesmí nacházet na jejich území. Jde taky o instituci, která dlouhodobě brzdila snahy jednotlivých států o řešení současné neudržitelné situace. Právě Štrasburk zastavil například dohodu Velké Británie se Rwandou ohledně „outsourcingu“ azylových řízení mimo Evropu. Na jeho rozhodnutí se pak odvolávaly italské soudy, když zastavily podobnou dohodu Říma s Albánií.
Deklarace z Kišiněva navazuje na dřívější protest skupiny evropských zemí, iniciovaný dánskou a italskou premiérkou, k němuž se připojilo jak Polsko, tak Česko (ještě za vlády Petra Fialy). Protest byl namířený proti přístupu, jenž polský ústavní právník Ireneusz Kamiński nazval „Štrasburk ví lépe“. Tribunál systematicky zpochybňoval rozhodnutí soudů a státních orgánů jednotlivých členských států v otázkách týkajících se migrace a azylových řízení a usiloval o nastolení vlastní „evropské perspektivy“, v níž se – slovy Giorgie Meloniové – zrcadlí ideologické přesvědčení, že „nikdo není nelegální“ a „stát nemá právo hájit své hranice“.
Nyní Rada Evropy jednomyslně upozornila, že by měl v těchto oblastech platit princip subsidiarity, tedy že místní orgány mají suverénní právo rozhodovat o „vstupu cizinců na své teritorium a o jejich pobytu“. Zdůraznila také, že cílem Konvence lidských práv a působnosti štrasburského soudu by měla být snaha o dosažení „spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společnosti jako celku a požadavky ochrany základních práv jednotlivce“. Ač to tak možná na první poslech nezní, jde o poměrně ostrou výtku adresovanou dosavadnímu přístupu k migrační problematice.
Ukazuje se stále více, že zlomovým bodem v evoluci evropského přístupu k regulaci ilegální migrace byla migrační krize na polsko-běloruské hranici, která začala v létě roku 2021. Tehdejší konzervativní vláda Práva a spravedlnosti přistoupila k vlně organizovaných ilegálních pokusů o překročení hranice v klasickém „weberovském“ duchu. Poslala na hranice armádu, začala s výstavbou bariéry. Neměla problém ty, kterým se podařilo skrze ni proniknout, vytlačovat zpět do Běloruska (tzv. pushbacky). Trvala na tom, že žádosti o azyl nelze vznášet při pokusech o zdolání hranice nepovoleným způsobem. Pochopitelně za to schytala z celé Evropy vlnu nevůle liberálních médií a nevládních organizací. Vzpomeňme na věhlasný (a v něčem až karikaturně aktivistický) film Hranice Agnieszky Hollandové. Zároveň ovšem ukázala celé EU, že jde „otočit směr dějin“.
Ve Štrasburku se kauza pushbacků na polsko-běloruské hranici už více než rok projednává. Rozhodnutí mělo padnout loni v listopadu, přesto tribunál stále mlčí. Rozsudek může být lakmusovým papírkem ochoty ke změně celkového chápání migrační otázky v Evropě. Což je samozřejmě obecně vzato pozitivní zpráva, která nicméně pouze dokazuje, v jak hlubokých problémech se evropské státy nacházejí.
00:13
