V Císařském domě U Zlatého kříže císař Karel V. trávil noci s krásnou plavovlasou Barbarou Blombergovou, dcerou váženého řezenského měšťana.
Foto: Jiří Peňás
5
Po sečtení téměř poloviny odevzdaných hlasů vede v maďarských parlamentních volbách vyzyvatel Viktora Orbána Péter Magyar. Jeho opoziční strana Tisza by ve 199č ...
Kousek od staré gotické radnice v Řeznu je ulička s malým pláckem, kde je tak trochu schovaná renesanční socha místního rodáka Dona Juana d’Austria. Ráno, když jsem se na ni šel podívat, byla posypaná sněhem, jenž ležel na baňatých nohavicích a na admirálské holi, kterou ta socha drží v takové zvláštní, jakoby taneční póze. Druhou rukou se dotýká kordu, hlava vylézající z okruží, jak se těm krajkovým límcům říká, je opatřena malým knírkem.
Je to ovšem jen novodobá kopie, v Řezně stojí teprve od roku 1978, to bylo čtyři sta let od smrti toho dobrodružného mladíka, jenž zemřel v Namuru během bojů ve španělském Nizozemí (dnes Belgie), bylo mu teprve jednatřicet.
Originál krásné sochy vztyčili už v roce 1572, tedy ještě za jeho života, občané sicilského města Messina z nadšení nad vítězstvím spojených evropských armád nad tureckou námořní flotilou u Lepanta (1571). Velitelem těch křesťanských lodí (do aliance Svaté ligy se spojilo Španělsko, Benátky a papež) byl právě onen Juan z Austrie. Ten se tady, tedy v Řezně, tedy nikoli v Rakousku, narodil: 24. února 1547. Takže mu bylo v čase bitvy sotva pětadvacet let. Za své postavení velitele loďstva vděčil nejen svému vojenskému talentu, ale hlavně původu: byl to levoboček císaře Karla V., a tedy také nevlastní bratr španělského krále Filipa II., těch mocných ponurých Habsburků, vládců poloviny Evropy, do níž proudilo bohatství z nedávno objeveného a dobytého Nového světa, jež španělským Habsburkům nenasytné dějiny strčily do klína.
To bylo to zázračné šestnácté století… Dürer kreslil nosorožce, mužům trčely z kalhot železné poklopce, Luther házel po ďáblovi kalamář, papežové měli Michelangela a armádu: známý svět se nesmírně zvětšil a rozrůznil, získal o sobě úplně jinou představu, než měl dosud, křesťané zjistili, že existují jiné kontinenty, prostě končil středověk. Císař Karel V. sem do Řezna jezdil pravidelně na zasedání říšského sněmu, které se konalo v radničním sále, jedné z řezenských atrakcí. Císařský dům U Zlatého kříže, kde přespával, je o pár desítek metrů dál na náměstí Haidplatz, jež dosud vypadá velmi renesančně, a tam trávil noci s krásnou plavovlasou Barbarou Blombergovou, dcerou váženého řezenského měšťana. Od poloviny 19. století je tam pamětní deska s dlouhým veršovaným textem, který by se dal přeložit asi takto: „V tomto starobylém domě po dlouhé cestě často odpočíval císař Karel V., jehož znal celý svět. / A ten zde v dobré chvíli políbil dívčí ret.“ Pro ty, kdo si to chtějí vychutnat ve staré němčině: „Der hat auch hie zue gueter stundt / Geküsset einer Jungkfraw mundt.“
Otci Blombergovi pravděpodobně nezbylo než se s věcí smířit, ostatně císař byl v té době již vdovcem. Výsledkem jejich lásky byl syn, jenž ovšem tady v Řezně pobyl jen krátce, už v půl roce byl svěřen do péče císařského komorníka, který s ním odjel do Španělska: tam dostal ten predikát d’Austria, z Rakouska. Matka se se stárnoucím císařem stýkat nepřestala, před smrtí (1558) ji dobře zajistil, také se odstěhovala do Španělska, se synem se však viděla už je několikrát. Ten byl císařem, který nakonec dal sbohem vší moci a slávě, vzdal se císařské koruny a odešel do kláštera, rovněž uznán za vlastního, ovšem nikoli legitimního, nástupcem na trůnu byl jeho nevlastní bratr, z manželského lože vzešlý Filip, jenž ho chtěl udělat kardinálem, snad z „bezpečnostních“ důvodů, ale Juan toužil po vojenské kariéře, k čemuž nejspíš opravdu měl vlohy, které prokázal nejen ve vodách u Lepanta. Filip musel uznat, že bratr, byť nevlastní, si počínal dobře.
V té krátké, sotva tříhodinové bitvě, jež se dosud 7. října na některých obzvláště silně katolických místech při mši připomíná, potopili křesťané, spojení do Svaté ligy, skoro celé osmanské loďstvo. Turci, kteří se už viděli pány Středomoří, přičemž první na ráně by byla právě Sicílie, museli změnit plány, jichž se ovšem nikdy nevzdali – šli na to přes Balkán a za sto let už byli zase před Vídní. Z té Messiny vyplula eskadra pod vedením Dona Juana d’Austria na začátku září 1571, za měsíc s ní doplul do Korintského zálivu, k místu, kde se nyní nalézá pěkné řecké město Nafpaktos, tehdy se mu říkalo Lepanto. Tam v zátoce kotvilo turecké loďstvo, jež bylo v příštích hodinách rozmetáno. Byla to prý poslední významná bitva, kde se uplatnily ve velké míře veslice čili galéry, a první, kde rozhodly palebné zbraně. A ty měli lepší křesťané a měli jich víc a mohli jimi díky kloubovému systému mířit. Turci pálili ze svých napevno připevněných děl hlavně Alláhovi do oken. Evropané, jimž přál vítr – a jak je znázorněno na slavném obraze Paola Veroneseho v benátské galerii dell’Accademia, mocně nad nimi držela ochrannou ruku Panna Marie –, získali převahu, a když kulka přistála v lebce osmanského admirála Aliho Paši, bylo rozhodnuto. Sláva jména Lepanto se šířila Evropou. Jak píše Jean-Paul Roux v knize Střet náboženství: „Už dlouho nebyli Latinci zvyklí na takové vítězství. Smazalo všechny porážky, všechna ponížení. Vítězové byli zahrnuti chválou a výhodami (během půstu se nemuseli postit). Lepanto se stalo symbolem. Křesťanský svět zachvátila exploze radosti. Všichni věřili, že se kolo dějin otočilo.“
Řezenský pomník Juana d’Austria má svůj protějšek, či spíš doplněk se sochou, jež stojí přímo na břehu Korintského zálivu, tedy na dohled místa činu. V té bitvě totiž bojoval jeden udatný a statečný muž, kterému bylo tehdy třicet čtyři let a sloužil jako kapitán španělské lodi Marquesa. Ta prý byla Turky několikrát dobyta, pak je zase Španělé vyhnali, zkrátka byla o ni rvačka, tehdy se bojovalo fyzicky, muž proti muži, ale kulky již létaly také. Ten statečný chlapík se jmenoval Miguel de Cervantes y Saavedra, byl dvakrát zasažen do břicha a nakonec mu kulka rozdrtila levou ruku, již měl pak nadosmrti chromou. Naštěstí mu zůstala pravá, kterou pak – to ho ovšem ještě čekají další velká dobrodružství, mezi nimi především pět let v alžírském otroctví – napíše geniálního Dona Quijota. Zemřel v lehce zapamatovatelném roce 1616, údajně ve stejný den jako Shakespeare: 23. dubna, tím dnem končí renesance. Cervantes má nepochybně po světě, zcela určitě ve Španělsku, mnoho soch, připomínají především jeho dílo literární, ale tahle je pomníkem jeho udatnosti, stojí za hradbami malého lepantského (nafpaktoského) přístavu. Vzezřením poněkud odpovídá představě o tom, jak by asi měl vypadat Don Quijote. Tedy postava vyzáblá, poněkud jurodivý pohled, špičatá bradka a hlava spíše holá. Stáří toho muže tedy moc nesouhlasí s věkem tehdejšího kapitána. Pravá ruka je vztyčena k vznešenému gestu, levá se dotýká kordu, podobně jako to činí jeho „velitel“ Don Juan, což tedy nevím, jestli by při své zchromlosti ta Miguelova mohla. Cervantesovi se také říkalo čestnou přezdívkou El manco de Lepato, to jest Jednoruký od Lepanta.
Pamatuju si, když jsem tam před patnácti lety byl, že kord byl ulomený, asi to nebyl záměr umělecký, spíš vandalský čin. Jestli to mělo nějaký důvod ideový, mě tehdy nenapadlo. Socha Dona Juana d’Austria, tedy jeho velitele, byla v Řezně už také několikrát atakována, před pár lety na ni multikulturní aktivisté vylili kbelík s barvou, občas se před ní konají demonstrace, někteří místní politici se nechali slyšet, že pomník zbytečně veřejnost rozděluje a že město by mělo dávat přednost pomníkům porozumění a tolerance. Socha je prý necitlivá k lidem tureckého původu, kterých v Řeznu žije už skoro deset procent, přičemž na některých místech se zdá, že to bude pětkrát víc. Otázka je, zda oni jsou ti, jimž to tak strašně vadí a jež tak uráží, že v německém městě stojí pomník dávného obránce Evropy, kterou oni se chystali dobýt a podmanit. Třeba by jim to mohlo naopak imponovat… Ten sklon ustupovat, vzdávat se své historie a svých hrdinů a obránců je zvláštní cesta, kterou se část Evropanů vydala a z níž by byl zmaten a překvapen nejen Don Juan, ale zcela jistě i Miguel Cervantes, jenž by sáhl na kord i tou pochroumanou rukou, byť by věděl, že je to gesto donkichotské. Tím spíš.
AKTUALIZUJEME
00:06
