Veřejnoprávní média a váha symbolů

KOMENTÁŘ

Veřejnoprávní média a váha symbolů
Nedělní demonstraci Ruce pryč od médií uspořádal na Staroměstském náměstí spolek Milion chvilek pro demokracii Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Ondřej Štindl

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Střet o Českou televizi může mít víc symbolický než praktický význam. Symboly ale také mají nějakou váhu, jakkoli může být obtížné ji exaktně změřit, jinak by to nebyly symboly. A symbolická váha Česká televize a Českého rozhlasu ve zdejší veřejné debatě je značná a setrvalá.

 

Přinejmenším v očích části politické a mediální sféry je ještě pořád spoluurčovaná dědictvím televizní krize z konce roku 2000, tedy událostí starou přes čtvrt století. Neobjevila se přes noc. Pokud se někdo dnes podivuje, že jsou lidé ochotni se (na jedné či druhé straně) angažovat ve sporu o veřejnoprávní média, zatímco je ponechávají chladnými problémy, které z různých důvodů mohou působit jako naléhavější, je to taky projev nepochopení.

O ČT a ČRo se tu rétoricky bojuje už desetiletí, s nástupem sociálních sítích ten spor akceleroval a nabral na síle podobně jako další střety. Pro jeden tábor veřejnoprávní média představují centrální instituci šíření propagandy a vymývání mozků, mocnou i irelevantní zároveň, zaštiťující bezuzdné plýtvání. Pro druhé pilíř demokracie a etalon důvěryhodnosti.

Té symbolické váhy veřejnoprávních médií si jsou velmi dobře vědomé i strany vládní koalice. Nechovají se, jako kdyby o nic nešlo, jenom běžný postup při plnění programu. Jinak by přece nepřišly s tím neobvyklým a nestandardně probíhajícím sobotním časně ranním hlasováním. Jeho smyslem přece bylo, aby si lidé všimli. A jistě se počítalo s možnou pobouřenou reakcí části veřejnosti.

Pro vládu, jejíž představitelé toho před volbami naslibovali hodně, je důležité c zvlášť po volebním neúspěchu – předvést, že dokáže dodat aspoň něco. Zařídit svým stoupenců, když už nic jiného, aspoň emocionální uspokojení z dílčího vítězství v kulturní válce. Jeho žádanou součástí je i křik prohrávající strany. Hladinu emocí je třeba udržovat, třeba i nemístnými řečmi o přibližování se občanské válce a temných silách, jež protesty organizují. Protivládní demonstrace je přece běžná součást demokratického politického provozu, bylo to tak v dobách Fialovy vlády, je to tak i dnes. Pokud někdo během ní porušuje zákon, měla by se tím zabývat policie, víc se k tomu asi říct nedá.

Jistě má pravdu Miroslav Kalousek, když spolu s dalšími připomíná, že financování veřejnoprávních médií přes státní rozpočet neznamená samo o sobě zestátnění a třeba i následné podřízení veřejnoprávních médií vládní garnituře. Sobotní hlasování se ale odehrálo v nějakém kontextu, je součástí širší kulturní politiky, která se postupně vyjevuje v dalších krocích vlády.

Kdo chce, jistě může důvěřovat slovům vládních činitelů o tom, že nezávislost a další hodnoty navrhovanou změnou nedojdou úhony. Jinému třeba připadají varovné poslední kroky ministra Klempíře – změny podmínek udělení veřejné podpory akcím, knihám, časopisům, které se dopouštějí politické agitace (určení toho, co ji představuje, co ne, je zřejmě na jeho úřadu), či jeho anoncovaný záměr převolit vedení fondu audiovize.

I velmi naivní, důvěřivý člověk v tom může vidět kroky, jež směřují k nějakému cíli. Novému vymezení státem podporované a propagované v širším slova smyslu kultury. Třeba jsou s tím cílem voliči současné koalice ztotožněni. Jiná věc je, jak dlouho jim to nadšení jako divákům, čtenářům a posluchačům vydrží.

×

Podobné články