Situace v polsko-ukrajinských vztazích se nezlepšila, naopak – zažili jsme další kolo eskalace, která následovala poté, co prezident Karol Nawrocki (na snímku) rozhodl o tom, že zbavuje Volodymyra Zelenského nejvyššího polského státního vyznamenání – Řádu bílé orlice, píše Maciej Ruczaj.
Foto: Karol Nawrocki
1
Prezident Petr Pavel nedávno připustil, že Česká televize a Český rozhlas nakonec mohou být financovány ze státního rozpočtu, samotný model podle něj ...
O „polsko-ukrajinském míjení se“, které se zdaleka neomezuje jenom na historickou paměť, ale dotýká se aktuálních zájmů obou zemí, jsme psali obšírně už v předchozím čísle Týdeníku Echo. Od té doby se situace nezlepšila, naopak – zažili jsme další kolo eskalace, která následovala poté, co prezident Karol Nawrocki rozhodl o tom, že zbavuje Volodymyra Zelenského nejvyššího polského státního vyznamenání – Řádu bílé orlice.
Jaká ponaučení přineslo to další kolo roztržky mezi klíčovými partnery ve středovýchodní Evropě?
V krátkodobém měřítku lze říct, že prezident Zelenskyj dosáhl svého taktického cíle: tím nebylo samozřejmě „naštvat Polsko“, Varšava se stala „postranní obětí“ vnitropolitických snah o budování mostů mezi prezidentem a nacionalistickými kruhy v politice, armádě a společnosti. A také snahy odklonit pozornost od rozsáhlé korupční aféry, která v těchto dnech zasahuje nejbližší prezidentovo okolí. Skutečnost, že polská státní vyznamenání demonstrativně odevzdali i další ukrajinští politici, včetně Zelenského odpůrců, jako bývalý prezident Petro Porošenko, ukazuje na úspěch operace. Stejný efekt „semknuti kolem vlajky“ lze pozorovat ve veřejnosti.
Potvrdilo se také, že Kyjev nestál v tomto případě o kompromis, naopak vědomě dovedl situaci na pokraj eskalace. V posledních dnech byly zveřejněné podrobnosti z vyjednávání, které následovalo poté, co se na veřejnost dostalo Zelenského rozhodnutí pojmenovat jednu z vojenských jednotek názvem „Hrdinů Ukrajinské povstalecké armády“. Novinář Zbigniew Parafianowicz vyjmenoval celou řadu nabídek, které Varšava předložila Kyjevu v rámci hledání přijatelného řešení ven, například společnou „historickou deklaraci“ obou prezidentů nebo plošný souhlas s exhumacemi masových hrobů na Volyni. „Ukrajinská strana nereagovala.“
Proč byla cena konfliktu s Polskem kvůli vnitřním záležitostem přijatelná? Zaprvé, řečeno jazykem americké administrativy, „Polsko nemá karty“. Alespoň tak to vnímá ukrajinská strana. Kyjev se cítí aktuálně silný vojenskými úspěchy a vnímá sám sebe jako hráče „z vyšší ligy“. Cítí v tom i podporu velmocí, především Německa, které nemá zájem o to, aby se Polsko účastnilo vrcholných jednání o budoucnosti Ukrajiny a bezpečnostní architektury v Evropě. „Důležité otázky se mají rozhodovat bez noření se do východoevropského bahna,“ popisuje logiku postoje evropských lídrů liberální deník Gazeta Wyborcza. „Merz od začátku měl eminentní zájem, aby držel Polsko co nejdál od Ukrajiny. Hlavním hráčem, který tvaruje evropskou politiku vůči Ukrajině, má být Berlín,“ dodává Parafianowicz.
Zadruhé, Kyjev vnímá slabost polské diplomacie, kterou v tuto chvíli rozděluje spor mezi konzervativním prezidentem a liberální vládou. Tento konflikt je stále častěji využívaný zvenčí, což se stalo i tentokrát: Zelenskyj opakovaně ve svých vyjádřeních útočí pouze na prezidenta Nawrockého. V době vrcholící krize vzájemných vztahů na jedné straně nereagoval na neoficiální výzvy polské prezidentské kanceláře o setkání hlav států, na druhé – v Bruselu se sešel s premiérem Tuskem. Setkání nevedlo k žádným konstruktivním výsledkům v otázce napětí mezi dvěma zeměmi, ale pomohlo úspěšně posílit dojem nejednotnosti polské politické scény. Tento dojem potvrdil i kontrast mezi velmi jednotnou reakcí ukrajinských elit a vnitřní hádkou, která proběhla v Polsku ohledně hodnocení Nawrockého kroku.
Kauza ale nese s sebou i řadu dlouhodobějších zjištění.
Dějiny mají v Evropě stále potenciál generovat velké emoce. Viděli jsme to i v případě reaktivace českých sporů ohledně sudetských Němců. O to více pak platí v případě dlouhodobě neřešených resentimentů mezi Poláky a Ukrajinci. Spor ukazuje na klíčový význam, který má, řečeno se slavným filozofem Reném Girardem, „status obětí“ v dnešní veřejné debatě. V ukrajinské reakci byla patrná snaha o „vyrovnání“ váhy obvinění z etnické čistky na civilním polském obyvatelstvu v letech 1943–1944 obdobnými polskými zločiny. Na misku vah se tak kladly dlouhé seznamy polských excesů. Hledání rovnováhy bylo natolik úporné, že se v něm opakovaně kladlo rovnítko mezi volyňským masakrem a polskou „pacifikací Haliče“ ve třicátých letech – nepochybně brutální policejní akcí namířenou proti ukrajinským nacionalistům, během které ovšem podle všeho nebyly hlášené téměř žádné lidské oběti. Stejně tak se hledala rovnováha mezi státním oceněním lídrů UPA a skutečností, že Polsko mezi „otce nezávislosti“ řadí i tvůrce ideologie polského nacionalismu Romana Dmowského – politika a intelektuála, který ovšem opět nemá na svědomí žádné zločiny proti lidskosti.
Kauza měla také pro ukrajinskou stranu nezamýšlený následek široké medializace názvu a příběhu UPA v globálním mediálním provozu. O případu a jeho historickém kontextu referovala média na všech kontinentech. „Nikdo neudělal pro paměť o volyňském masakru tolik jako prezident Zelenskyj,“ ironicky komentoval jeden z polských publicistů. Americký historik Timothy Snyder, který patří mezi největší podporovatele Ukrajiny v západní veřejné debatě, na tuto problematickou stránku sporu upozornil v rozhovoru pro Newsweek: „Problém není jen v tom, že rozhodnutí urazilo mnoho Poláků. Podstatnější je, že současná válka by neměla být spojována s druhou světovou válkou a s UPA… Takové závěry nejsou dobré pro Ukrajince. Současná válka je morálně jednoznačná. A lze ji politicky vyhrát. Válku o paměť vyhrát nelze, protože paměť je neuvěřitelně komplexní – mnoho Ukrajinců si neuvědomuje, jak moc.“
Zatřetí je tady poměrně pesimistická prognóza dlouhodobého vývoje polsko-ukrajinských vztahů. Jde o dvě země, které s ohledem na historické zkušeností dlouhého boje za sebeurčení mají velmi vyvinutý smysl pro nezávislost, suverenitu a sebeúctu. Zároveň obě pohání v tuto chvíli nárůst ambicí a sebevědomí: Polsko s ohledem na bezprecedentní období ekonomického růstu, Ukrajinu kvůli pocitu, že je „štítem Evropy“ a jedním z klíčových hráčů globální politiky. Tento střet dvou silných „národních eg“ se navíc odehrává v situaci, kdy sledujeme překotný odklon od dosavadních dogmat liberálního mezinárodního řádu. Zpochybnění stávající bezpečnostní architektury a návrat bezostyšného realismu ve vztazích mezi státy, dokonce mezi nominálními spojenci, vytváří nestabilní prostředí, v němž je eskalace v mnohém snazší. Hlavně v situaci, kdy navzdory vlastním představám oba státy stále mají daleko do pozice suverénních hráčů a do hry vstupují i zájmy velmocí. Polští komentátoři upozorňují hlavně na možnost, že posilování polsko-ukrajinské roztržky může sloužit jako vhodná záminka pro zablokování evropských ambicí Ukrajiny. Takový vývoj bude sice konvenovat většině západoevropských mocností, nicméně – jak píše publicista Marcin Giełzak – „na někoho bude potřeba svalit vinu za tento neúspěch. Polsko bude po ruce jako nejlepší kandidát“.
Na druhé straně se ozývá stále více hlasů, že aktuální eskalace může vnést do vztahů mezi Varšavou a Kyjevem čerstvý vzduch. Polská tradice tzv. „jagellonské politiky“, která spočívala v bezpodmínečné podpoře západních aspirací bývalých států Sovětského svazu, je pod palbou ze všech stran, jako jeden ze zdrojů současné krize. „Dávali jsme vše zadarmo, až Ukrajinci uvěřili, že opravdu jsme na nich závislí“, to je závěr polské debaty. Na druhé straně strategický cíl této „jagellonské politiky“ – tedy maximální vzdálení ruské sféry vlivu od polských hranic, zůstává aktuální. „Musíme akorát změnit náš přístup ke Kyjevu ze sentimentálního a moralizujícího na asertivní a cynický,“ říká Parafianowicz.
V podobném duchu se uprostřed polsko-ukrajinské bouře vyjádřil i bývalý prezident Porošenko, jinak spojenec nacionalistického proudu v ukrajinské politice. „Vrátili jsme si navzájem státní vyznamenání, vyventilovali jsme si pochopitelné emoce, ale teď už je čas se uklidnit. Musíme oddělovat emoce a státní zájem. Protože státní zájem Ukrajiny je silné spojenectví s Polskem, polská podpora pro Ukrajinu v EU a NATO, společná bezpečnostní architektura a společné zadržování Ruska.“
00:01
