Proč dnes slovo nic neznamená

EDITORIAL

Proč dnes slovo nic neznamená
Platí jen známý Swiftův aforismus: „Sliby jsou jako jízdní řády – jsou k tomu, aby se nedodržovaly.“ Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Pavel Traub
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

„Čím méně lidé přemýšlejí, tím více mluví,“ napsal před třemi staletími Charles Louis Montesquieu. Digitální epocha tuto jeho pravdu mohutně eskaluje. Slova, slova, slova – to není jen banální hamletovské povzdechnutí, ale diagnóza celé naší společnosti. Nemyslíme, mluvíme, slibujeme.

V politice, která by měla být o silných myšlenkách, vizích a zodpovědnosti, to s rozvojem sociálních sítí nabralo až bizarních rozměrů – kdo několikrát denně neoznámí své bublině zásadní odhalení, nezaútočí na politického oponenta, nevyhlásí válku či neslíbí růžové zítřky, nemá v politice co dělat. Velmi často nejde o žádné zásadní a vážně míněné myšlenky, ale v drtivé většině jen o prázdné výkřiky. Vše se navíc řídí brutální dynamikou digitálního světa, kdy – stejně jako se po čtyřiadvaceti hodinách vymaže zveřejněný reel – jsou zapomenuté i vaše včerejší proklamace a můžete začít publiku kecat znovu. Nikdo nic nevymáhá, nikdo nedomýšlí důsledky, neohlíží se k včerejším slibům. Na kritiku se neodpovídá argumenty, ale novým, ještě bombastičtějším statusem. Omluva? Ta je jen pro slabochy. Dneska je nový den, jedeme dál.

 

A ještě jeden efekt digitální komunikace masivně rozšířila (samozřejmě to neplatí jen v politice). Asi nejlépe by se dal označit jako totální ztráta studu. Chcete-li uspět, nesmíte se stydět, musíte mít silný žaludek a s klidným úsměvem popřít vlastní výroky. Je úplně jedno, když je někdo nezvratnými důkazy rozcupuje. Stačí mluvit dál a o něčem jiném. Kdo zaváhá, končí.

Děda mě před padesáti lety naučil, že když někomu dáte slovo, tak se z toho nemůžete nikdy a nijak vykroutit. Dneska slovo není nic. Platí jen známý Swiftův aforismus: „Sliby jsou jako jízdní řády – jsou k tomu, aby se nedodržovaly.“

Společnost je rozdělená. Možná navěky, možná vždycky byla. Přesto se odvážím pokračovat, alespoň o prázdninách, lehce optimisticky. Význam sociálních sítí je nepochybně obrovský, ale pokud si od nich dáte o dovolené pokoj, zjistíte, že svět tam venku je neskutečně krásný a svobodný, i když je v něm také plno prázdných slov a slibů.

A pokud dovolíte, ještě jedno letní doporučení: Vykašlete se na kecy a politiku a začtěte se do Echa. V aktuálním našlapaném vydání nesmíte minout text Jiřího Peňáse s titulkem O čem Milan sní, když Věra spí, jenž byl i inspirací titulní strany. Je o knize Milana Kundery Pomalost, na jejíž české vydání si museli čtenáři počkat jednatřicet let. Velmi otevřený a polemický rozhovor s Michaelem Žantovským vedl Daniel Kaiser, a že bude o vleklém sporu Hradu s vládou, který v tomto týdnu vrcholil summitem v Ankaře, napovídá titulek Hrad je morální opozice. A můžeme pokračovat dál: aktuálnímu fotbalovému řádění se věnuje v rozsáhlém Salonu Ondřej Štindl, konec světa vyhlíží Adam Růžička a Ondřej Šmigol mapuje komunistické proudy v USA. To samozřejmě není všechno, číslo šperkují další tradiční autoři Echa jako Martin Weiss, Maciej Ruczaj, Jakub Peřina a spousta dalších.

Lepší čtení jinde nenajdete.