Česká republika vyhrála arbitráž s francouzskou společností JCDecaux a nemusí tak platit údajnou škodu zhruba 550 milionů korun. JCDecaux žalovala stát kvůli ...
Mezi oblíbené kratochvíle woke pokrokářů patří protesty proti obsazení filmů dle jejich názoru nevhodnému kvůli původu, sexuální orientaci či jiné charakteristice herce. Nedávno například byla kvůli nim přeobsazena herečka Odessa A’zion, měla hrát postavu, jež je v knižní předloze popsána jako napůl Mexičanka a napůl Židovka. Přitom je sama „jen“ stoprocentní Židovka. Skandál. Ještěže si toho někdo dostatečně bdělý všiml, a zabránil tak nejhoršímu. Vliv tohoto typu kulturní levic poslední dobou klesá, není ale třeba se tím znepokojovat. Pochodeň v tomhle ohledu přebírá woke pravice a mává s ní věru usilovně. Mohl se o tom přesvědčit světoznámý filmový režisér Christopher Nolan, jeden z velmi mála tvůrců, jejichž jména jsou sama o sobě schopna přitáhnout lidi do kina. Můj vztah k jeho snímkům je dost rozporný, teď mi ale nezbývá než se za režiséra jednoznačně postavit. I po všech těch letech mě život dokáže překvapit. Hezké.
V červenci má premiéru nový Nolanův snímek – adaptace Homérovy Odyssey. Z filmu je zatím známý jen cca dvouminutový trailer, část publika vyplašil, mě taky (upoutávky ovšem často neodpovídají kvalitám anoncovaných filmů). Na sociálních sítích se o traileru hojně diskutovalo. Zakrátko se ale diskurz přelil do nové, místy až terminálně stupidní fáze. Vyšlo totiž najevo, že do role Heleny Trojské Nolan obsadil známou herečku keňského původu Lupitu Nyong’o. Ten casting na sociálních sítích způsobil veliké pobouření. Helenu Trojskou, postavu klasického řeckého eposu, fundamentálního díla evropské kultury, hraje černoška! S velkým nasazením emoce rozdmýchával Elon Musk, který napsal, že si Lupitu Nyong’o „nikdo nepředstavuje jako nejkrásnější ženu na světě“, jíž v Homérově díle je Helena Trojská. Jejím obsazením se pak Nolan projevil jako zrádce západní civilizace, zaprodal se, zahodil svou integritu. To vše proto, aby jeho film naplnil nová pravidla, jež snímkům usilujícím o Oscara pro nejlepší film kladou podmínky v oblasti zastoupení menšin a žen. Do debat se vášnivě zapojily tisíce a tisíce uživatelů, místy to bylo dost nepěkné. Nolan se k tématu nevyjádřil prakticky nijak s výjimkou obecně formulovaného přání, že dnešním odpůrcům neviděného filmu se jeho Odyssea nakonec bude líbit.
Úroveň debaty byla definována tím, že se vedla o filmu, jejž nikdo z účastníků neviděl, který adaptuje literární dílo, které naprostá většina z nich nečetla, což projevovala například častým zaměňováním Odyssey za Iliadu, ve které Helena hraje daleko důležitější roli (pokud se Nolan držel Homérova sujetu, není Helena v jeho filmu nijak zvlášť významná). Především ale nemá význam vytýkat režisérovi, že jeho film není realistickou rekonstrukcí antického světa pozdní doby bronzové, když něco takového ani nebylo ambicí autora předlohy. Odyssea je především mýtus, v němž vystupují různé fantastické bytosti, významnou úlohu v něm hrají bozi, mezi něž tak trochu patří i Helena, dcera boha Dia, který její matku oplodnil, jsa převtělen v labuť – nevím, jestli děti vzešlé z takového svazku mají mít nějakou předepsanou barvu kůže. Homérovo dílo je živé ne proto, že s minuciózní přesností ukazuje, jak to v Řecku kdysi chodilo, ale proto, že básnickým způsobem zpřítomňuje něco univerzálně lidského. A Nolan, zdá se z traileru, tuhle univerzální dimenzi akcentuje nejenom v obsazení, ale třeba i v kostýmech či dekoracích, které si na nějakou striktní dobovou věrnost věru nehrají, za čímž je, řekl bych, vědomá autorská volba. Navíc by všechny ty nově se objevivší puristy mělo víc vytáčet, že ten film je v angličtině, že jeho hlavní představitel jí mluví s bostonským akcentem, že (opět soudě jen podle traileru) v dialozích ujíždí ke zbytečné a značně nebásnivé doslovnosti. Tím vším se světu předlohy může vzdalovat nesrovnatelně výrazněji než barvou pleti jedné z postav.
Ano, v hollywoodském filmu v posledních letech existuje místy protivný sklon dělat ansámbl na sílu etnicky či rasově různorodý i tam, kde to není namístě. U děl, na nichž je podstatný především ten univerzální rozměr, říkající něco o tom, jaké to je a co to obnáší být člověkem ve světě, nějaký univerzalistický casting nevadí, pokud se jím do předlohy křečovitě nevnášejí soudobá témata. Ve skvělém Macbethovi hraje titulní postavu středověkého skotského velmože Denzel Washington a byla to skvělá volba, ne proto, že to je černoch, ale proto, že je to výborný herec a svou roli sugestivně a objevně podává.
Nevím, proč Nolan roli Heleny obsadil právě takhle. Vím ale, proč bych já na jeho místě (jistě, absurdní představa) uvažoval o něčem podobném. Film má oproti literatuře jednu velkou nevýhodu. Jeho vizualita je omezena detailní popisností. Dávnému básníkovi stačilo k popisu Heleny pár detailů a konstatování, že to byla nejkrásnější žena na světě, že na její kráse bylo něco až děsivého. A bohatě to tak stačí, vágnost popisu naopak povzbuzuje fantazii čtenáře a posluchače, vytváří nějakou emoci, tajemství, usnadňuje publiku ten její status nejkrásnější ženy světa bez pochyb přijmout. Filmař ale Helenu musí ukázat se vším všudy. Říci: nejkrásnější žena světa, má takovýto tvar očí, takovou barvu vlasů, je takhle vysoká, má takový tvar obličeje a tak dále a tak podobně. Pokud do role Heleny obsadí černošku, dá tak přesvědčivě najevo, že se Helena naprosto vymyká svému okolí, že na ně působí jako člověk odjinud, nějakým velice výrazným způsobem odlišný. Netvrdím, že je to ten jedině správný způsob, a už vůbec netvrdím, že se ta volba nutně ukáže jako dobrá. Může ale být v něčem docela pochopitelná. A hlavně je to Nolanova věc, přičemž o hodnotě jeho adaptace budou rozhodovat věci dost jiné. A jenom v rychlosti: Muskovo tvrzení o vzdání se integrity kvůli možnosti získat Oscara je nejenom urážlivé, ale taky věcně neopodstatněné. Ano, pravidla přijatelnosti pro uchazeče o Oscary pro nejlepší film se změnila. Byla to ale spíš změna okázale demonstrativní než nějak zásadní (i tak, by, myslím, bylo lepší, kdyby k ní nedošlo). Vejít se do těch pravidel ale není nijak složité, kdyby Nolan změnil názor, nechal scény s Helenou přetočit a do její role obsadil, dejme tomu, Albínu Bílou, nic by to na jeho oscarových vyhlídkách nezměnilo.
Pokud někomu záleží na tom, aby si kanonická díla evropské literatury i v dalších generacích uchovala svůj význam a sílu, aby byla dál živá, může pro to udělat jediné – číst je. Na to ale mnozí aspirující zachránci evropského dědictví nemají chuť a čas.
00:07
