Dvacet let od smrti Slobodana Miloševiće

KOMENTÁŘ

Dvacet let od smrti Slobodana Miloševiće
Ve středu 11. března uplynulo přesně dvacet let od úmrtí někdejšího jugoslávského a srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, který skonal v cele v Haagu v průběhu soudního procesu, který s ním vedl mezinárodní soudní tribunál. Foto: IDFA archiv
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ve středu 11. března uplynulo přesně dvacet let od úmrtí někdejšího jugoslávského a srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, který skonal v cele v Haagu v průběhu soudního procesu, který s ním vedl mezinárodní soudní tribunál. Zemřel na infarkt myokardu. Jeho uvěznění a proces s ním se tehdy leckomu jistě jevily jako nejvyšší spravedlnost, jako potvrzení cesty, kterou mezinárodní právo a světový řád nastoupily: padni, komu padni – včetně šéfů států a národních lídrů. Ostatně šéf bosenskosrbských Srbů Radovan Karadžić nakonec odsouzen skutečně byl.

 

Píšu-li, že „se zdálo“, neznamená to, že bych chtěl zpochybňovat Miloševićovy viny. Je zodpovědný za vzestup nacionalismu a cynismu v Jugoslávii, za pohřbení multietnického státu, stojícího na komunistickém a partyzánském pilíři. Státu, který se po druhé světové válce jevil jako příležitost, jak účelně zorganizovat vztahy mezi věčně znesvářenými jihoslovanskými (a nejen těmi) národy na západním Balkáně. Miloševićův konec je spektakulární příběh – už jen jeho zatčení, které trvalo sedm hodin, při němž nebylo jasné, kolik stoupenců někdejší prezident ve státě ještě má a nakolik jsou odhodláni ho chránit a stát za ním do své i jeho poslední chvíle. Byly to nervózní hodiny plné stresu a napětí. Jsou o tom dokonce natočeny několikadílné seriály.

Po Miloševićově pádu navíc Srbsko konečně aspoň na chvíli žilo nadějí na rozvoj svobodné občanské společnosti. Tato naděje tedy vysvitla výjimečným okamžikem, leč stejně výjimečným okamžikem brzy zhasla – o pouhé tři roky později atentátem na premiéra a někdejšího bělehradského starostu Zorana Đinđiće. Od té doby se Srbsko opět potácí v marasmu, v polototalitním systému, který úspěšně léta spravuje současný prezident Aleksandar Vučić. Jak můžeme sledovat, s jeho režimem nedokázaly otřást ani intenzivní masové protesty v zemi, které přitom trvají už půl druhého roku.

Je ovšem otázka, jestli by se Miloševićovo zatčení podařilo dnes. Nechci si hrát na historické „co by kdyby“, pouze si všímejme, jak se posunul celý svět. V Evropě masové protesty naposledy shodily premiéra Roberta Fica, od té doby si dává velký pozor, aby se to neopakovalo. Navíc přežil atentát. V těchto týdnech se hraje o osud Viktora Orbána, který samozřejmě udělá všechno možné, aby se v úřadu maďarského premiéra udržel i po volbách 12. dubna. Ten následující měsíc bude velmi výživný.

Vloni byl ovšem v Evropě na stole zajímavý příběh v Republice srbské, jedné z částí Bosny a Hercegoviny, jejíž prezident Milorad Dodik byl soudně zbaven funkce a bylo mu na šest let zakázáno vykonávat jakýkoli politický mandát. Po nějaké době licitování, kdy Dodikovi hrozil jednoletý nepodmíněný arest, se z něho nakonec vykoupil, z úřadu odstoupil a na další tresty přistoupil. Samozřejmě jen formálně: novým prezidentem je od letoška někdejší ministr vnitra Siniša Karan, Dodikova pravá ruka. De facto v zemi proběhla rošáda podobná té, jakou známe z Ruska od Vladimira Putina a Dmitrije Medveděva: volby sice proběhly, formálně je vše v pořádku a podle ústavy, ale nic se nemění.

Toto vše jsou přitom jenom některé příklady z poslední doby, které se týkají střední Evropy a někdejší Jugoslávie. Posuny ve světové politice od Miloševićovy smrti přece sledujeme i jinde: vzpomeňme na konce Saddáma Husajna či Muammara Kaddáfího. Nebo na nesčetné pokusy zabít Volodymyra Zelenského. Letos jsme ale dál: nejprve jsme zažili únos venezuelského prezidenta, nyní dokonce suverénní vraždu íránského vůdce. Ačkoliv ne všechno je nové: stejně jako ve Venezuele postupovaly USA na konci roku 1989 v Panamě, tedy včetně únosu tamního prezidenta.

Ale rozdíl mezi případem Miloševićovým, kdy světová politika chtěla dbát mezinárodního práva, když už nějaké máme, případem Husajnovým, který zemřel téhož roku jako Milošević, ale byl popraven po domácím soudním procesu vlastními lidmi, případem Kaddáfího, jenž byl o pět let později zabit v poušti povstalci, ale opět vlastními lidmi, a nejnovějším případem Alího Chámeneího, který byl i s celou rodinou suverénně zabit cizí mocností po jejím útoku na vlastní zemi, dokládají, jak moc se za pouhých dvacet let změnil svět a jak moc bylo deklasováno mezinárodní právo. Dožít se toho Slobodan Milošević, nejspíš by to považoval za zadostiučinění. Na nás ostatních je ještě to zvážit.

×

Podobné články