Český lev v nejistých časech
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
Viktor Orbán padl. Byl pětkrát maďarským premiérem a posledních šestnáct let autoritativně vládl Maďarsku. V parlamentních volbách ho drtivě porazil odrodilec ...
V sobotu večer se v Praze udílely filmové ceny Český lev. V televizním přenosu ta ceremonie nepůsobila zrovna strhujícím dojmem, ne snad, že by byl nějak roztahaný, plný zbytečně dlouhých monologů, vytváření atmosféry a podobně. Šlo to vlastně docela rychle, snad až na značně křečovitou úvodní dotáčku.
Ale těch kategorií je hodně. Průvodní slovo českoamerické stand up komičky Biancy Cristovao vtipem vskutku moc nehýřilo, mladí filmaři, kteří byli letos vybráni za předávající, se většinou (a rozumně) snažili odbýt si to svoje co nejrychleji, někdy v milých rozpacích, někdy trochu v křeči. Laureáti rychle řekli to svoje, pokud hrozilo, že přetáhnou časový limit, důrazně jim to připomněl zvukový signál. I rozhodování filmové akademie bylo letos nakloněno tvůrcům mladším nebo neusilujícím o masový úspěch.
Lva za nejlepší scénář dostali Dužan Duong, Lukáš Kokeš a Jan Smutný za předlohu Duongova režijního debutu Letní škola, 2001, fillmu z prostředí v Česku žijících Vietnamců. Laureátkou ceny za režii se, možná překvapivě, stala opět debutující Katarína Gramatová, autorka filmu Nahoře nebe v dolině já, drobného příběhu ze slovenské vesnice natočeného s neherci. A nejlepším filmem se stal nikterak favorizovaný Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové, road movie o matce, jejím postiženém synovi a životní krizi. Sympaticky vystupujícím laureátům budiž všechny ceny přány a nerad bych jejich úspěch relativizoval. Těžko ale zapomenout na místy dost vyhrocenou debatu o etičnosti výrazného loňského filmu Sbormistr (získal i cenu zdejší filmové kritiky), který byla podle mého soudu přepjatá a vůči tvůrcům někdy nespravedlivá.
Nevzrušivý průběh předávání Českých lvů byl vlastně také překvapivý. Politických proklamací zaznělo jen pár, možná ještě několik skrytějších narážek, v tomhle ohledu byli letošní lvi spíše krotcí. Může to být zčásti i reakce na opět dost přepjatou a dlouhotrvající spory na sociálních sítích, monology mnoha a mnoha uživatelů rozčilených na "komedianty", kteří "nám" říkají, co si máme myslet, pořád by někoho poučovali a pak by si chtěli užívat za naše peníze. Každý má právo se veřejně vyjádřit a spousta lidí ho taky využívá, zdaleka ne jen herci a lidi od filmu.
Veřejná vystoupení mohou ale kromě naplnění individuálního práva mít taky nějaký širší účel. Veřejně se angažující umělci by si mohli vyhodnotit, jak moc se jim ten účel daří dlouhodobě naplňovat. Třeba je ta trochu (jistě relativně) nevýbojná skladba výsledkem takové úvahy. Pravděpodobně se ale na ní podepsalo taky znejistění. Co bude?
Česká audiovize je celkem fungující průmyslové odvětví, alespoň v tom smyslu, že se toho tady dost natočí. Zároveň je vystavena podobným nejistotám a prudkým změnám jako film v globálním měřítku. K tomu se ale po volbách přidaly i nejistoty jaksi lokální. Filmová tvorba je tu – podobně jako v jiných evropských zemích – dost závislá na penězích z veřejných zdrojů. Novou vládní garnituru vynesla nahoru taky averze části společnosti, vůči "lepšolidem", mezi něž patří i veřejně se vyjadřující umělci. A její voličstvo by možná ocenilo, kdyby je nový režim postavil do latě. Páky na to nepochybně má. A kulturní sféra je politicky vhodná třeba pro demonstraci odhodlání šetřit, i když v kontextu veřejných výdajů nejde o velké částky, taky proto, že není vnímaná jako důležitá a resort kultury nemá v politice velkou váhu.
Vládním prohlášení slibuje podporu filmů mapujících vznik a vývoj české státnosti, zatím ale těžko říct, jestli je za tím nějaká reálná koncepce nebo jestli jen někdo usoudil, že se ta formulace bude v textu hezky vyjímat. Současný český film je na jednom pólu určovaný komerční logikou, tím, co je možné v téhle zemi natočit se ziskem.. Na druhém pak konvencemi a požadavky festivalového prostředí, kde je potřeba se aspoň v nějaké míře prosazovat, protože účast se hodotících bilancích počítá. Z řad publika občas zaznívají stesky na to, že se současná kinematografie nemůže měřit s velkými díly minulosti. Jistě oprávněná. Jiná otázka je, jestli by nějakého velkého filmového díla zdejší diváci všimli, kdyby vzniklo. Kdyby se do téhle situace přidala ještě snaha film politicky řídit, mohli bychom se těšit na mnohé smutně groteskní zážitky.