Doping ve sportu. Zlo pro dobro dětí

FESTIVAL

Doping ve sportu. Zlo pro dobro dětí
Scénáristka, režisérka a spisovatelka Andrea Sedláčková. Foto: Muzeum paměti XX. století
1
Panorama
  • šek

Rozhovor se scénáristkou, režisérkou a spisovatelkou Andreou Sedláčkovou o filmu Fair Play. O státní politice komunistického režimu, který sportovce nechal dopovat, o strastech i radostech při výběru herců. A o době, kdy to nebylo lehké. Film Fair Play bude uveden ve středu na festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas a Andrea Sedláčková se poté osobně zůčastní natáčení živého podcastu o „politickém dopingu“.

První otázka je trošku osobní. Ve Francii jste dostala azyl 17. listopadu 1989, proto se o vás někdy mluví jako o posledním emigrantovi, respektive emigrantce. Co vás v komunistickém Československu vlastně nejvíc štvalo?

Místní zbabělost.

Takže lidské charaktery?

Měla jsem pocit, že se český národ nechce nikam pohnout, že mu život pod diktaturou vlastně vyhovuje. V jednu chvíli se mi zdálo svým způsobem zbytečné angažovat se pro nějakou širokou masu, která o to vlastně ani nemá zájem.

Neboli, že maximem jsou tu malá svobodná společenství, nějaké ostrovy pozitivní deviace či paralelní polis, jak to kdysi nazval Václav Benda?

Trochu jsem ta společenství znala a bylo mi jasné, že bych v tom ghettu nemohla žít. A zároveň jsem věděla, že pro mě asi není cestou systému podvolovat a kolaborovat s ním. Proto jsem se rozhodla emigrovat.

A byl nějaký konkrétní impuls?

Rozhodující pro mě bylo výročí 21. srpna. Dívala jsem se na BBC a viděla jsem, že na Václaváku je asi třicet lidí. Říkala jsem si: Všude ve východní Evropě to už vře a v Československu pořád nic, to je snad ještě na deset let a toho nemám chuť se zúčastnit.

Teď k vašemu filmu Fair Play, což s tím vlastně souvisí. Jaký byl hlavní motiv k jeho natočení? Někde jste říkala, že to nebylo zájmem o sport. Je to tedy nějaký způsob, jak zúčtovat s tou dobou?

Samozřejmě myslím, že to je hlavně antikomunistický film. Na téma jsem ale narazila náhodou, když jsem si v MF Dnes přečetla článek, že se objevily archivy o 155 vybraných sportovcích, kteří byli součástí takzvaného speciálního programu. Tedy být dopovaní, aby byli s co největší možnou silou připraveni na olympijské hry. Přišlo mi to jako fantastické téma. Nikdy jsem ale žádný sport nedělala, sportu nerozumím, takže pro mě byl sport hlavně možností, jak vyprávět o tehdejším politickém systému. Myslím ale, že jsem se vyrovnala dobře i s tou sportovní stránkou. (smích).

A jak konkrétně jste se s tím vyrovnávala? Dělala jste si jen sama rešerše, anebo jste měla k ruce i nějaké znalce tehdejšího sportovního prostředí?

Samozřejmě jsem chtěla najít co nejvíce informací, jenže jsem zjistila, že k tématu neexistují žádné publikace. Ani zahraniční. Dokonce ani žádný film, kromě jednoho německého o jedné dopované plavkyni. Takže jsem se vydala hledat.

A kde jste s pátráním začala?

Zavolala jsem tehdejšímu šéfredaktorovi sportovní redakce České televize, jestli mi někoho poradí, a on mě nasměroval dál. A ten člověk, s nímž jsem se o tom bavila, povídá: Tam je strašně zajímavý příběh Jarmily Kratochvílové, kterou údajně za jejími zády dopoval trenér. A to byl vlastně jakoby základ celého mého nápadu. Byť nikdy nikdo tu domněnku nepotvrdil a asi ani nepotvrdí. Ale i tak jsem si řekla, že by bylo zajímavé, kdyby byl někdo dopovaný proti své vůli, aniž by o tom věděl. Z toho se pak rozplétal celý příběh, který jsem větvila. Potřebovala jsem však vědět, jak to tehdy opravdu fungovalo, a snažila jsem se najít různé dobové protagonisty, ať už sportovce nebo trenéry či lékaře.

A podařilo se?

Ano. Nechtěli o tom samozřejmě mluvit, nebo na začátku jen velmi povšechně. Takže jsem ten scénář psala pět let, bylo celkem devatenáct verzí. Na začátku jsem vařila téměř z ničeho. Každou novou verzi jsem dávala číst svým „poradcům“, oni se mi vysmáli, že jsem si vymyslela blbosti, ale na druhou stranu si postupně začali vzpomínat na různé věci, které možná i vytěsnili z paměti. Potupně se mi skládala mozaika, jak to probíhalo, jak na to různí lidé reagovali a jak celý ten dopingový systém fungoval.

Říkáte, že jste to psala pět let. V jednom ze starších rozhovorů jsem se dočetl, jste například u té hlavní postavy – u Aničky – odbourala některé negativní stránky, aby byla jednoznačně kladnou hrdinkou. Byl to záměr?

Už si nejsem jistá, ale možná v námětové fázi bylo, že s dopingem souhlasila a pak se rozhodla, že ne. Pak mi ale přišlo mnohem dramatičtější, když ona o tom nebude vůbec vědět, a přibyla linka s matkou, která vlastně zlo dělala pro dceřino dobro. Postava matky byla pro mě zásadní, nechtěla jsem točit film pouze o dopingu, ale o životě za komunismu. Důležité pro mě bylo téma, které moje generace v 70. a 80. letech hodně znala – kdy se pro vás rodiče snažili dělat dobro prostřednictvím kompromisů a ústupků, ale vlastně tím zároveň dělali zlo, křivili svým potomkům charakter.

Co se týká charakteru postav z toho filmu, jako nejplastičtější se jeví tam matka Aničky, která dělá zlo pro to dobro. Další věc, kterou jsem někde četl, bylo, že to její protagonistka Anna Geislerová trochu zjemnila a polidštila, že v původní verzi měla být cyničtější…

Herci vždycky své postavy polidští. Oni je mají rádi, takže i když jsou svým způsobem negativní, snaží se jim dát něco, aby tomu divák rozuměl a šel s nimi. A já jsem Aňu určitě vybrala i proto, že tohle v sobě má. Že lidé mají ty postavy v její interpretaci rádi. Ale nemyslím, že by ve scénáři byly nějaké velké změny, že by do toho Aňa nějakým způsobem zasahovala.

Možná svým projevem…

Projevem ano. Ale to je věc castingu, jakou herečku si vyberete. Kdybyste si vybral typ herečky, která znázorňuje mrchy, tak víte, že je divák tak bude i podvědomě vnímat. A i kdyby se snažila, jak by chtěla, tak někteří herci jsou typově takoví.

Jak to vlastně bylo s výběrem herců? Bylo to hodně složité? Například ty hlavní postavy jako tehdy Judit Bárdos – dnes Pecháček -, to byly první volby?

Tu rozhodně ne. Například co se postavy Aničky týká, psala jsem ten scénář pro úplně jinou herečku, se kterou jsem pracovala. Byla hubená, tak pro mě sportovní typ. Bylo jasné, že bude muset podstoupit dlouhý výcvik, aby její běh nepůsobil směšně. Přivedla jsem ji k trenérovi a on řekl, že ani nemusí běžet, protože má hrozně tenké kotníky, nikdy z ní běžkyni neudělá.

Jak pokračoval výběr dál?

Navrhl, abychom zkusili skutečné běžkyně, s kterými proběhl herecký casting a některé byly vlastně docela herecky talentované. Jenomže když jsme vysvětlili, jak probíhá natáčení, tak říkaly: Ale to my budeme mít závody, to já budu mít tréninky, nebudu se moct na natáčení uvolnit… Casting probíhal paralelně i v Bratislavě, protože šlo o česko-slovenskou koprodukci. Takže jsme se vrátili k původní variantě. Pozvala jsem mnoho hereček a často bylo evidentní, že nemají na běh postavu, anebo že by se jim vlastně ani nechtělo rok trénovat. Ale nakonec jsme dvě výborné herečky se sportovními předpoklady našli. Trénink byl velmi intenzivní, úplně stejným výcvikem prošla nejen Judit, ale i Eva Josefíková (dnes Podzimková, pozn. red.), která hrála Juditinu soupeřku. Chodily trénovat třikrát týdně dvě hodiny, film se navíc točil ve dvou periodách – v zimní a letní. Byly obdivuhodné, šly do toho s velkým nasazením a oběma se dosti změnila fyziognomie.

Co obsazování dalších hlavních rolí?

Aňa Geislerová byla velmi rychlá volba; už od začátku jsem chtěla, aby roli hrála. S Romanem Luknárem (hraje trenéra obou dívek, pozn. red.) jsem do té doby netočila, ale znali jsme se a považovala jsem ho za jednoho z největších slovenských herců. A musím říct, že to byla fantastická spolupráce.

Zmínila jste, že určitým předobrazem té hlavní role – té Aničky – byla běžkyně Jarmila Kratochvílová, což člověka při sledování filmu i napadne. Byly tam i nějaké další impulzy? Například co se těch rodinných vztahů týká, kdy třeba rodiče dávali dětem doping za jejich zády?

Podle pamětníků velká část sportovců zařazených do dopingového programu s ním byla ztotožněna. A i jejich rodiče, protože šlo často o mladé atlety a atletky. Jednak byli pod tlakem toho systému a zároveň tehdy ještě nebylo všem úplně jasné, jaké zdravotní důsledky doping může mít. Na mnohých se požívání podepsalo rakovinou a málokterá ze sportovkyň měla děti.

Jaké další sportovkyně či sportovci byli inspirací pro film? Odráží se tam nějaký konkrétní příběh?

Nepamatuji si ta jména, ale na jeden příběh si vzpomínám. Sportovní činovníci nechávali podepisovat mladé sportovce souhlas s podáváním takzvaných podpůrných přípravků na tréninkových soustředěních, kde byli sami bez rodičů. V tomto případě šlo o lyžařskou běžkyni, odjeli do Východního Německa na soustředění, jenže ona souhlas odmítla podepsat. Nasadili ji do auta, odvezli ji na československo-německou hranici a tam ji nechali, ať se dopraví domů. Byla ze dne na den vyhozena ze střediska vrcholového sportu.

A co reakce na film? Nesetkala jste se třeba s kritikou od tehdejších aktérů či pamětníků ve smyslu, že to vidíte příliš černobíle, že „bylo všechno složitější“ a podobně?

Ne, naopak. Mnoho lidí mi pak říkalo, že to tehdy probíhalo jako v mém filmu. Ale ve filmu je vždy vše trochu jinak než v životě. Život není scénář a scénář není život. Musíte mít nějakou dramatickou linku a věci zjednodušovat, nemůžete celou tu komplexnost pojmout za hodinu a půl.

Přesto – není ten konec filmu zvlášť u té Aničky a její mámy až příliš takový charakterový happyend? Nevycházejí z toho obě až příliš pozitivně nebo „bíle“?

Mám takovou povahu, věřím v happyendy. Navíc to není příliš happyend: matka skončí ve vězení, dcera pracuje v továrně…

Myslím charakterově, že obě zůstaly až tak pevné…

Ale i takoví lidé byli. A obdivuji jejich hrdinství.

Přiznáváte, že jste sportovní laik. Nicméně – jak se podle vás v posledních letech změnil přístup k dopingu a jeho vnímání?

Jednak jsou státy, které stále dopují organizovaně. Okolnosti se ale mění. Na přelomu 80. let stát prostřednictvím Ústavu pro národní zdraví, který ve skutečnosti doping organizoval, prováděl také jeho kontrolu. Ta Stromba měla pouze nějakou časovou působnost, takže se krev sportovcům odebírala ve chvíli, kdy byli čistí. Teprve o několik let později se dělala kontrola mezinárodními komisaři a namátkově. Ale i tak se dá systém obejít, jak víme.

Neboli dneska už je citlivost vůči dopingu mnohem vyšší?

Myslím, že to je správné. Sportovní utkání nemá být o tom, kdo bude mít rafinovanější a dražší prostředky, které budou ničit jeho zdraví. Proč máme fandit někomu, kdo je běžící lékárna?

Narazila jste při zkoumání tématu k filmu Fair Play na nějaké případy, kdy se lidé tomu systému dopingu vzepřeli?

Narazila jsem na tu dívku, co jsem už zmiňovala. Ale pokud vím, byla jediná. Původně jich bylo 145, a protože z toho vystoupila, tak jich zůstalo 144.

A co mezi trenéry či sportovními lékaři?

Mluvila jsem s lékařem, který byl jedním ze spoluzakladatelů Ústavu národního zdraví, a on měl teorii, že se dopovalo již od starého Řecka. Podle něj se doping jen vyvíjel, všichni sportovci budou vždy dopovat, a proto je lepší doping organizovat a lékařsky na něj dohlížet. Všechny negativní důsledky popíral a tvrdil, že divák touží vidět fantastické výsledky a lidské tělo má svoje hranice, které se dají jen díky dopingu posunout. Takže byla určitá část lékařů a trenérů, kteří zastávali tento názor. A další prostě jen sloužili systému, který chtěl získávat body na mezinárodním fóru, což znamenalo zisk medailí. Byla to společenská zakázka, která s sebou přinášela práci pro komunistický systém, peníze či výhody. Spousta lidí na dopingu participovala z prospěchářství

Když se ohlédnete za svoji filmovou tvorbou, má tam Fair Play nějaké specifické místo?

Samozřejmě. Je to můj nejoblíbenější film, měla jsem na něj mnoho pozitivních ohlasů, sjezdila jsem s ním mnoho festivalů a byla to krásná práce.

Poslední otázka k vaší současné práci. Natáčíte pro televizi Prima seriál My nejsme sekta. Ve zkratce, o čem to bude?

Jde o psychologický thriller o psychologické manipulaci, o tom, jak mohou inteligentní a v zásadě normální lidé postupně přijmout pravidla, která jsou z pohledu okolního světa zcela nenormální, jaké důsledky to může mít pro jejich životy. Chtěla jsem popsat vnitřní fungování sekty a jak těžké je takové společenství opustit. Zaujal mě také rozměr spravedlnosti a trestu. Někdy se totiž ukazuje, že lidé, kteří nesou odpovědnost za spáchaný čin, jsou zároveň i oběťmi, ale společnost musí jejich činy potrestat.

Filmový festival Nezlomní a obětovaní startuje v pondělí. Vstupenky najdete ZDE.

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

×

Podobné články