Někdy v květnu roku 1981 zasáhla i kroužek hochů z jednoho periferního gymnázia zpráva, že Jiří Schelinger je po smrti, snad se měl utopit v Dunaji. Bulvár tehdy neexistoval, možná vyšla noticka v novinách, trochu konkrétnější byl až článek Jana Rejžka v červnové (těžko sehnatelné) Melodii, který pak někteří uměli nazpaměť: „Snad poprvé volal do redakce Melodie František Ringo Čech a nevtipkoval. Oznámil tu neuvěřitelnou zprávu, že v noci na 13. dubna pod bratislavským železničním mostem zahynul zpěvák Jiří Schelinger. Když jsem končil březnovou recenzi singlů konstatováním, že Holubí dům je i po osmi letech nejlepším snímkem Schelingerovy kariéry, zdaleka jsem netušil, jak brzy definitivnost toho soudu určí tak neskonale zbytečná, hrzánovsko-deanovská hloupá smrt… V Jiřím Schelingerovi odešel náš nejoblíbenější a nejtypičtější hardrockový zpěvák sedmdesátých let.“ Někteří tehdy nechápali, proč Rejžek nenapsal „nejlepší“. Ale své důvody asi měl.
Hard rock sice nebyl právě žánr, k němuž měl čtenář toho článku nejblíž, ale zasažen přece jen byl. Jednak v mládí člověka přitahuje „absurdní“ smrt, takže představa hrzánovsko-deanovského konce dráždila jeho fantazii, a také se asi rok před tou zprávou ocitl na jeho koncertě, vlastně na koncertě skupiny Františka Ringo Čecha. A byl to opravdu zážitek: tvrdá, energická kapela se zpěvákem, který to měl pevně v ruce a v hrdle. Stál tam s tím blonďatým mikádem jako Viking a vycházel z něj démonický chraplák slévající se s hřmotem bicích a basové kytary v jeden masivní zvuk. Nebylo vůbec divu, že v té době šla po Čechách fáma, že Schelinger bude zpívat s Black Sabbath, kde měl nahradit Ozzyho Osbourna, který dostal padáka…
Byla za tím touha, aby svět uznal, že máme taky opravdovou superstar, ale šlo bohužel o fantazmagorii. Ale na tom koncertě hráli hodně podobnou muziku jako ta velká monstra, Black Sabbath a Deep Purple, nebo si to ten naivní chlapec aspoň tak představoval. V každém případě Schelinger vypadal úplně jinak než v televizi a hudba, již na tom koncertě produkovali, se zásadně lišila od té, co se běžně hrálo v rozhlase, natož v televizi, a lišila se hodně i od té hudby, jakou v rozhlase a televizi provozovali oni, Jiří Schelinger a s ním neodlučitelně svázaný František Ringo Čech. Tato dvojí tvář byla možná stejnou záhadou jako ta absurdní hrzánovsko-deanovská smrt. Pro jistotu: Jiří Hrzán se zřítil při lezení do pátého patra, James Dean se zabil v závodním autě.
Od Schelingerovy smrti uplynulo pětačtyřicet let, letos by mu bylo pětasedmdesát. Dvě pětky se staly záminkou uspořádat českému Ozzymu výstavu v pražském břevnovském Popmuseu (U Kaštanu) a přidat k němu jeho rodinné příslušníky, otce Josefa a bratra Milana. Jmenuje se „Schelingerovi: Taková normální rodinka“. Moc exponátů na ní člověk nenalezne, ale něco přece: Jiřího černý smoking, do nějž ho oblékali při estrádách v televizi, koženou brašnu, tzv. žebradlo, které patřilo k dozvukům hipísácké image, holicí strojek (Schelinger byl vždycky pečlivě oholen), odřenou španělku, na niž hrál velmi slušně, vždyť to měl v rodině, jeho otec byl vyhlášený učitel hry na kytaru, mj. se u něj učil Radim Hladík. Dále jsou tam desky, elpíčka a singly, nějaké časopisy a také plakáty, třeba ten z pověstného dvouměsíčního zájezdu „artistov čechoslavackej estrady“ do SSSR v listopadu a prosinci 1978. Anebo polský plakát, který oznamuje, že Schelinger a F. R. Čech budou dělat předskokany na koncertu tehdy velmi populární skupiny Smokie. Hlavní jsou ale panely s mnoha fotografiemi, Schelinger v různých podobách, situacích a prostředích, zjev pokaždé velmi přitažlivý a silně nekonvenční, jak roky jdou, přece jen s patrnými náznaky únavy a opotřebovanosti ze života dosti náročně vedeného, byť krátce před smrtí se svou navyklou podobu pokusil radikálně změnit: přestal pít, stal se vegetariánem, zajímal se o jógu, východní filozofii… A pak stejně přišel po propité noci v Bratislavě ten skok do dubnového Dunaje, údajně jako výsledek opilé sázky, jež měla udělat dojem na jistou dámu.
Normální rodinka Schelingerovi asi úplně nebyli, ale sympatická ano. Otec Josef (1921–1995) byl gentleman ze staré školy, na fotografiích vždy s motýlkem a často v klobouku, muzikant a oblíbený pedagog na hudebních školách, vzorný otec, jenž své kluky přivedl k hudbě a slušně vychoval, i když Jiří byl svéráz a nebylo to s ním snadné. Chlapci ale měli krásné dětství, vyrůstali v malé vesnici Bousov v Železných horách, odkud byla jejich maminka, střídali to s Prahou, kde otec učil, maminka pak prodávala květiny na Národní třídě. V Praze bydleli v Čestmírově ulici v Nuslích, jeho předloni zemřelý mladší bratr Milan tam měl donedávna krámek s hudebninami. To byla zajímavá osobnost: rovněž muzikant, ale člověk spíše introvertní a intelektuálně založený, v době, kdy byl Jiří na vrcholu popularity (a vystupoval v SSSR), on měl blízko k undergroundu a v osmdesátých letech nahrával s Plastic People. Názorově byl zakotven v humanistickém konzervatismu, k čemuž náležela i jeho předsednická funkce v monarchistické Koruně české. Lze si představovat, že podobným směrem by se vydal i jeho bratr Jiří, na něhož by ovšem v osmdesátých letech čekaly ještě různé nástrahy a dilemata.
Nebo je možná už měl za sebou. Hudební historik Jaroslav Riedel se ve své cenné knize Česká rocková alba, kterou minulý rok vydalo nakladatelství Galén, věnuje podrobně všem vydaným (i nevydaným) nahrávkám, jimiž se Schelinger během necelých deseti let v „čechoslavackej estrádě“ představil. Zásadní pro jeho kariéru a tvorbu byl samozřejmě vliv Františka Ringo Čecha, mefistofela české popkultury, který sice Schelingera „neudělal“ (už předtím několik let docela úspěšně vystupoval a hit Holubí dům měl ještě před příchodem Čecha), ale určitě se o něj „postaral“, proslavil ho a zcela jistě ho používal ke svým účelům. Ty přitom nebyly jen pragmaticky nízké, ale opravdu v nich byla touha hrát tvrdou muziku, kterou měl Čech rád, tedy Black Sabbath a Deep Purple, jen po svém řešil, jak to udělat v Československu na začátku normalizace. A ještě se přitom chtěl mít dobře, on i jeho lidi, tedy kapela. Obojí nebylo proti srsti ani tehdy sotva pětadvacetiletému Schelingerovi, jenž věděl, že to kapelník Ringo umí zařídit, přestože mu některé obzvláště pitomé písničky s bizarními Čechovými texty (říkalo se jim bubblegumové) nebyly nejspíš po chuti. Ale zpíval je celý (krátký) život, natáčel je na desky, ty vycházely v rychlé frekvenci (Čech to uměl zařídit), vystupoval s nimi v televizi, v onom smokingu s vlasy načesanými a pro jistotu připnutými sponkou. To přinášelo efekt a v polovině sedmdesátých let patřil k nejpopulárnějším zpěvákům, několik let byl pátý, jednou (1975) dokonce čtvrtý ve Zlatém slavíku, lidé ho poznávali, mladé dívky z něj šílely. To nebylo něco, co by mu vadilo, alespoň do jisté doby. Mohl se spolehnout na svůj bezchybný hudební talent a dispozice svého hlasu, který byl zcela mimo standardní kategorie, sametový chraplák posazený do hlubin dechu, jehož síla a temná barva uměla i velkým pitomostem dodat jakousi hloubku a výraz. Těch výstupů se zachovala celá řada, jsou na YouTube, mou oblíbenou je scéna z halucinačního filmu Romance za korunu z roku 1975: Schelinger tam zpívá v ponču v jakémsi absurdním klubu mládeže, který je vytapetován obrázky Gagarina, Che Guevary, Gottwalda a Lenina (ten je hodně dlouho v záběru), kolem Schelingera křepčí svazácká mládež, jednu chvíli se tam objeví zvláště odvázaný mladý Miroslav Ransdorf blahé paměti, prostě ryzí peklo, ale ta píseň, jmenuje se Hudba radost dává, vlastně má docela odpich a Schelinger jí dává jakýsi pohlavní říz.
Otázka téměř filozofická je, jestli by se dalo mluvit o cynické formě kolaborace, nebo naopak o rafinované formě rozkladné ironie. František Ringo Čech to po roce 1989 vždy vykládal druhým způsobem: chtěli bolševika převézt, obejít, udělat si z něj legraci, ovšem na jeho hřišti. Jejich zájmem bylo hrát tvrdě, jako ty skvělé kapely na Západě, ale holt je museli „socializovat“, přesadit do poměrů optimistického Husákova státu, v sedmdesátých letech byl optimismus povinný. Mělo to bizarní podobu: album Báječní muži začíná velmi temnými riffy skladby Black Sabbath Into the Void, do nichž Schelinger začne zpívat agitku o… báječných mužích, pilotech, kteří „denně jako ty do práce jdou / jsou to muži báječní“. Podobně je znormalizovaný jiný hit Ozzyho legendární úderky A National Acrobat, z něhož Čech udělal pro Schelingera angažovanou blbůstku o tom, jak rád jezdí metrem: „Hej metro, dobrý den, tak ses narodilo / je to znát, když se ohlédnu, městu se ulevilo / ulice tramvají, proudy aut nekonečné / dělníky do továren, lékaře do nemocnic / v noci i ve dne / dav studentů / moře hlav se valí…“ Riedel píše, že když Black Sabbath v roce 1995 přijeli do Prahy, snažil se kdosi jejímu autorovi, kytaristovi Tonymu Iommimu vysvětlit, jaké osudy tady jeho ponuré hardrockové pecky měly: nebylo to vůbec jednoduché a starý rocker zřejmě nepochytil vůbec nic.
Jiří Schelinger nejspíš tohle všechno věděl a zřejmě směřoval k nějaké formě emancipace. Bylo mu teprve třicet, stále více se prosazoval jako skladatel, poslední dvě desky už jsou hudebně téměř úplně jeho, a je to asi nejtvrdší rock, který v té době v Čechách vyšel. Kam by se to ubíralo dál, nemá cenu spekulovat. Kolem toho tehdejšího gymnazisty to proletělo spíš náhodou, ale něco uvízlo, a když si teď ty desky po mnoha a mnoha letech pustil, cosi se mu vrátilo. Dávný pocit jakési omamné síly tvrdého zvuku, nad nímž se na křídlech vznáší jedinečně znějící hlas krásného Jirky Schelingera.
00:13
