Úspěch Česko-německé deklarace

KOMENTÁŘ

Úspěch Česko-německé deklarace
Deklarace tím, že jednou provždy řekla, že se zásadní státoprávní a majetkoprávní poměry měnit nebudou, vyčistila situaci. Dokázala najít přijatelné formulace pro lítost nad minulostí a pro „vyhaslost“ Benešových dekretů. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Martin Weiss
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Blížící se sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně se stal jednou z těch událostí, jejíž existence jako předmět politického boje dávno zastínila její původní účel. Strany se předhánějí ve využívání svého ostrovtipu na hledání pokrytectví a nedomyšleností v postojích té druhé. Kvečeru to již dospělo k situaci, kdy poslanec SPD Fiala poslal opoziční kolegy do prdele, načež se odsuzování Fialy za tento výrok stalo pro opoziční činitele naléhavější činností než samotné původní česko-německé téma.

Ještě jiní se pak stejně okázale podivují tomu, jak se někdo může vzrušovat něčím tak vyčpělým, jako je údajné sudetoněmecké nebezpečí.

Sudetoněmecké iniciativy, v nichž hraje dlouhodobě výsostnou roli pojem smíření, mají prověřenou schopnost vést v Česku právě k takovýmto koncům.

Dovolíme si zde vyslovit názor, že z konání této akce nic zvlášť konsekventního pro česko-německé vztahy nevzejde a stejně tak by se nic nestalo, kdyby se tato akce nikdy nekonala (tedy ve smyslu, že by nikoho nenapadlo ji zorganizovat; zrušit ji na politický nátlak teď, když jsou na ni ohlášeni spolkový ministr vnitra a bavorský premiér, by asi bylo divné).

 

Samotný běh času má největší podíl na tom, že sudetoněmecké krajanské spolky jsou v Německu za zenitem svého vlivu. U nás ten běh času působí, že pro generace s osobní zkušeností s Němci a s Německem není snadné se nad česko-německou minulostí příliš rozohnit. A to bez ohledu na to, jaké jsou jejich představy o té minulosti, kdyby na ní byli dotázáni. Asi mlhavé, s názorem, že výuka dějepisu je ve škole ztráta času, je stále možné na veřejnosti sklidit přiměřený úspěch. Nicméně velké pochopení pro křivdy a velkou potřebu smíření asi nenajdeme. Zároveň pro menšinovou část veřejnosti bude toto pochopení způsob, jak se vydělit z davu, budou stále mít pocit, že „už konečně“ je třeba se vymanit ze starých schémat atd.

Proč máme pocit, že do ofenzivy ve sněmovně se poslanci SPD nutí, že je na ní cosi umělého, že je to prostě představení?

Klíč k odpovědi nalezneme kupodivu v samotném textu usnesení, jež předložil Tomio Okamura. Hned dva jeho úvodní odstavce jsou věnovány Česko-německé deklaraci z roku 1997.

To byl nepochybně nejvýznamnější zahraničněpolitický krok, jaký Česká republika za dobu své existence učinila. Bylo to něco, co jsme vymysleli sami, co nemělo jednoznačný vzor nebo obdobu ve vztazích jiných zemí. Což je něco, k čemu česká politika nemá sklony a veřejnost to příliš neoceňuje, u ní boduje spíš přístup „raději se do ničeho neplést“. Deklarace však byla odpovědí na otázky, jež v té době skutečně problémové byly.

Vyhnanecká sdružení se po celou dobu existence spolkové republiky těšila patronátu CDU/CSU. Ti zpravidla obratně lavírovali mezi tím, jak prezentovali svou zemi mezinárodně – tedy jako smířenou se svou poválečnou situací – a jak vystupovali před shromážděními těch organizací, kdy – jazykem spíš emocionálním než právním – připouštěli možnost, že ne vše musí být definitivní.

Po roce 1990 náznaky té možnosti, že Česko Německu něco dluží a že je na něm, aby odsunuté Němce nějakým způsobem kompenzovalo, skutečně v Německu zaznívaly. A budily své reakce u nás, a tím nemáme na mysli jen lidové výkřiky, ale třeba i výroky předních politiků dovolávající se podpory proti Německu od „vítězných mocností druhé světové války“, tedy i Ruska.

Deklarace tím, že jednou provždy řekla, že se zásadní státoprávní a majetkoprávní poměry měnit nebudou, vyčistila situaci. Dokázala najít přijatelné formulace pro lítost nad minulostí a pro „vyhaslost“ Benešových dekretů. K jejímu procesu patřil i vznik Česko-německého fondu budoucnosti (a jeho pravidelných diskusních fór, o nichž lze s nadsázkou říct, že ten nadcházející brněnský sjezd vlastně předběhla).

Za jakési stvrzení toho, že tento proces funguje, byla dohoda o odškodnění nuceně nasazených. A taky právní posudky, jež si nechal Evropský parlament zpracovat jako podmínku našeho přijetí do EU v roce 2003 (Stojí za pozornost, že evropská integrace zaujímala specifickou roli v představách skupin pociťujících historickou křivdu, mezi něž patřili sudetští Němci. Měla umožnit jistou formu naplnění jejich zájmů, jež bylo ve světě národních států nedosažitelné. Ale když se ta možnost přiblížila, tak vůdce sudetských Němců Bernd Posselt jako europoslanec hlasoval proti našemu vstupu).

Deklarace uspěla natolik, že jen díky ní můžou dnes malovat na zeď strašáky německého nebezpečí, plně si vědomi, že se nic nestane, a jen díky ní je možné si z obsese těchto politiků přezíravě dělat legraci. Kolik lidí si to uvědomuje?