Zkraje letošního roku absolvoval chirurgický zákrok, o kterém nechce mluvit. Naproti tomu politiku bývalý předseda KDU-ČSL i TOP 09 Miroslav Kalousek komentuje stále rád a v rozhovoru pro Týdeník Echo dává najevo, že ho neopustila myšlenka na založení nové strany. Mluví také o tom, co chybí současné opozici i české politice vůbec. A co by opozice musela dělat, aby mohla pomýšlet na návrat do Strakovy akademie. Své bývalé spolustraníky neváhá kritizovat třeba za způsob, jakým se stavějí proti rušení koncesionářských poplatků veřejnoprávním médiím. Žádné velké zastání ale samozřejmě nemá ani pro politiku, zejména tu rozpočtovou, současné vlády.
Když si čtu vaše postřehy třeba na sociální síti X, které jsou kritické jak vůči koalici, tak i opozici, kladu si otázku, jak často si pomyslíte: K čertu, copak tady není žádný pořádný lídr?!
Tak takhle jsem si tu otázku nikdy nepoložil. Ale fakt, že na té scéně jediný skutečný lídr je současný premiér, je docela smutná zpráva. Samozřejmě je to lídr politiky, jež mi nevyhovuje, není to politika založená na idejích a na věcných krocích, které ty ideje naplňují. Je to politika založená na tom, že chci získat a udržet moc a je mi v zásadě úplně jedno jak. Lídra, který by prosazoval praktickými kroky skutečné ideje, které by také reprezentoval, tak toho nevidím. Vidím řadu zkušených praktických politiků, u nichž ale mám pocit, že jejich prioritou číslo jedna je jejich znovuzvolení.
Narážíte na bývalého ministra dopravy a od letošního roku nového předsedu ODS, který řekl, že cílem je vrátit se do Strakovy akademie?
Nebudu osobní. Většinu z těch politiků znám, řady z nich si i vážím. Ale ten tah na branku tam prostě nevidím.
Viděl jsem, že jste blahopřál ministryni financí Aleně Schillerové za úspěch s prodejem státních dluhopisů. Je ještě něco, za co byste ji pochválil?
Kdyby se to vzalo trochu cynicky, tak je od ní hezké, že nechce podvádět. A už od ní není hezké, že to řeší tak, že změní ta pravidla.
Už minulá vláda přece na nějakou rozpočtovou zodpovědnost moc nedala.
To ano, minulá vláda podváděla, obcházela pravidla, protože se do nich nemohla vejít. Což bylo něco, co mně a nejenom mně velmi vadilo. Nová vláda tohle dělat nechce, což je sympatické, ale místo aby řešila ten problém, tak změnila ta pravidla. A já teď nevím, co je horší. V každém případě ta pravidla změnila způsobem, že jakýkoli strop de facto odstranila. Jak moc to využije, uvidíme podle konkrétních rozpočtů. Ale fakt, že ten strop v podstatě neexistuje, je velmi nebezpečný a velmi mi to vadí. Je to otevřená brána neomezeným dluhům.
Vláda Andreje Babiše zatím schválila jeden rozpočet, který v mnohém převzala od předchozí vlády Petra Fialy. Jak se na něj díváte?
Těch 310 miliard schodku bylo zbytečných, vláda se mohla vejít do schodku 286 miliard, který navrhl předchozí kabinet. Bylo by to těžké, ale šlo by to. Na druhou stranu je pravda, že když jste jako vláda jmenováni na Vánoce, tak v podstatě nemáte žádný prostor s tím něco zásadního udělat. K zásadním změnám byste musel měnit zákony. Buď ty, které předpisují výdajovou stranu rozpočtu, nebo ty, které předpisují příjmovou stranu. Kdyby byl letošní rozpočet takový, jaký je, a následovalo by věrohodné snižování deficitů, aspoň o půl procenta strukturálního HDP ročně, což je minimální tempo, které se dá nazvat konsolidací, tak bych si řekl, že to není špatné. Byl by tam ten trend snižování a nebyl bych nervózní. Bohužel, podle toho, jak se vláda chová, že nepřipravuje žádné změny zákonů konsolidačního typu a naopak generuje nové a nové závazky, nové a nové výdaje, tak to vypadá spíš na opačný trend. A to přesto, že budeme mít nějaký růst a stále ještě velmi nízkou nezaměstnanost. V takové situaci by měly deficity klesat. Že se to neděje, je nejenom nezdravé, ale i nebezpečné. Vláda to bude zdůvodňovat potřebou investovat, což ale snadno uvidíme, že není pravda.
Máte nějaké indicie?
Snadno to uvidíme na struktuře toho rozpočtu a deficitu. Vezměte si, že v letošním roce máme deficit 310 miliard a investiční výdaje jsou 263. Takže minimálně 47 miliard si půjčujeme na neinvestiční výdaje, které budoucnosti zanechají pouze dluhy a úroky z nich. Uvidíme v následujících rozpočtech, jestli tohle číslo 47 poroste, nebo bude klesat. Já jsem přesvědčen, že poroste. A že skutečným důvodem změny rozpočtových pravidel není potřeba investovat. Protože pro ty investice tam prostor je. Ale že je naprostá neochota šetřit provozní výdaje, na které nemáme, protože si na ně musíme půjčovat.
S cílem šetřit na provozních výdajích státu šli do vlády Motoristé sobě. Budí ve vás víru, že to dokážou?
Mně byl sympatický jejich rozpočtový program. Ne program jako takový, tam je spousta věcí, s nimiž jsem nesouhlasil. Ale program, kde akcentovali rozpočtovou kázeň, kde přinesli témata, kterých se dnes všechny pravicové strany bojí, jako je školné nebo větší spoluúčast ve zdravotnictví. Jejich slib rozpočtově brzdit Babišovu vládu je zcela nenaplněn. Samozřejmě vím, že když píšete program, tak píšete, co byste udělal, kdybyste měl 51 procent. Pochopím, že se šesti nebo sedmi procenty nemůžete některá témata prosadit. Ale můžete lecčemu zabránit. Například nemusíte zvednout ruku pro pozměňující návrhy poslankyně Schillerové k těm novým rozpočtovým pravidlům. To, že s tím souhlasí, je zcela proti jejich volebním slibům. Proč se tak rozhodli nebo za co to vyměnili, to se musíte zeptat jich.
Zkraje letošního roku vás právě Motoristé podpořili v tom, abyste zůstal členem správní rady VZP. Jste spolu v nějakém kontaktu?
Oni mě oslovili, zda nechci pokračovat v pozici nestranického experta. Mě ta práce těšila, dělal jsem jí rád, tak proč ne. Nicméně jak se volby blížily, tak bylo čím dál tím zřejmější, že nestrannost a zkušenosti jsou to poslední, co bude sněmovna zvažovat. Tak jsem se té volby ve finále nechtěl účastnit. Té nabídky jsem si vážil. Já odpovím na otázku jakémukoli politikovi, když se mě ptá na můj názor, svým bývalým stranám i stranám vládním. Ale v intenzivním kontaktu nejsem s žádnou stranou.
Neříkáte si, že by sněmovně slušela nějaká nová strana? Třeba ta, kterou jste zvažoval založit?
V tuhle chvíli ve sněmovně není žádná strana, která by téma rozpočtové odpovědnosti a nezadlužené budoucnosti měla jako skutečnou prioritu a také pro to dělala něco jiného než pouhé proklamace. Taková strana tam není, bylo by fajn, kdyby tam taková strana byla. Ale to vyžaduje personální ochotu. To znamená ochotu lidí vstoupit do té dnešní politiky, která je někdy od skutečné politiky hodně daleko.
Dá se říct, že založit stranu dnes není zdaleka finanční problém, ale lidský?
Ano, finančně by to nebyl vůbec žádný problém. Já jsem o tom jeden čas skutečně velmi intenzivně přemýšlel a ten technický, finanční problém by tam opravdu nebyl. Problém je v dostatečném množství lidí, kteří by to brali skutečně vážně. A kteří by také byli schopni tam jít něco změnit. Cílem kandidatury by totiž z mého pohledu nemělo být dostat se do sněmovny. Cílem by mělo být něco tam udělat a změnit. Dostat se tam by tak těžké nebylo. Pro to druhé ale prostě nebyla příslušná personální výbava.
Cítím z vás správně, že stále o tom založení uvažujete?
Není to nic, pro co bych teď dělal aktivní kroky. A také to není nic, co bych mohl do budoucna vyloučit.
Dává dnes stále smysl založit klasickou stranu, nebo spíš politické hnutí, která v poslední době zažívají boom?
Zákon o stranách a hnutí je velmi podobný. Běžný volič nerozlišuje, jestli jde o stranu, nebo o hnutí, a velmi těžko to podle chování jednotlivých subjektů pozná i insider. Takže myslím, že jestli si založíte stranu, nebo hnutí, je úplně fuk.
Není to ale tak, že hnutí jsou obecněji více spojená se svým lídrem?
Na to vám můžu říct, že politická strana ODS byla historicky spojená se svým lídrem Václavem Klausem, pak byla spojená s Mirkem Topolánkem. Záleží na síle té osobnosti, nikoli na tom, jestli je to hnutí, nebo strana.
Když se podíváme na fungování současné opozice…
Předem vás varuji, že nebudu osobní. Odmítám být osobní. Nedostanete to za mě, nezkoušejte to.
Vidíte tam aspoň někoho nadějného?
Určitě je tam řada talentovaných, kompetentních lidí. Jiná věc je, jestli mají sílu a možnosti něco prosadit a něco změnit i ve svých stranách, natož pak ve sněmovně.
Řídil jste TOP 09 i KDU-ČSL, obě strany mají nové předsedy. Jak velké u nich vidíte šance na restart a posílení?
Myslím, že cokoli bych teď jako bývalý předseda těch stran řekl, by nebylo fér. Přeji jim hodně štěstí. Možná jen jednu věc bych k tomu dodal. Se zájmem jsem si vyslechl záměr nového vedení KDU-ČSL, že chystají hospodářskou strategii. Na to se těším. To by opravdu mohl být nějaký konkrétní krok k tomu, co teď ve sněmovně zoufale chybí. Ale uvidíme, jak to bude vypadat. K čemuž je ještě nutno říct, že i hospodářská strategie Karla Havlíčka byl docela akraktivní a kompetentní materiál. V té bylo mimo jiné napsáno, že strukturální deficit se bude snižovat tempem půl procenta ročně – ale zůstalo to jenom na papíře. Jedna věc je něco napsat, druhá věc je také být ochotný za to krvácet. Pokud lidovci dají na stůl dobrou strategii a budou ochotni za ni krvácet, tak budou mít mé sympatie.
A věříte, že v sobě tu sílu krvácet za takové věci najdou?
To není přece vůbec důležité, jestli jim v tom věřím, nebo ne. Důležité je, jestli to budou, nebo nebudou dělat.
Lidovci teď vypadají, že se posunuli do liberálnějších vod a chtějí také cílit na mladší voliče, čemuž odpovídá jejich vedení, v němž jsou lidé ve věku 30 až 50 let. Jak velkou to má šanci zafungovat?
Věk je jenom číslo. V politice je mnoho lidí biologicky mladých s uvažováním starců a naopak. Vyměnili vedení, přejme jim hodně štěstí. Záleží na tom, co položí na stůl, ne kdy se narodili. Podle toho se pak můžeme bavit o jejich šancích.
Zatím na stůl položili jenom marketing. Není to trochu málo?
Ano, řekli, že dělají tlustou čáru. Já jsem ani moc nepochopil za čím.
Možná za těmi dvěma procenty hlasů, která teď mají?
Je to bezkonkurenčně nejstarší strana v parlamentu, takže za svou minulostí nikdy nemůžete udělat tlustou čáru. Minulost musíte přijmout se všemi slavnými i neslavnými okamžiky a vzít si z toho nějaké poučení. Ale říct, že to nebylo, to nemůžete udělat.
Jaké vlastně dáváte opozici šance, že by se v příštím volebním období mohla vrátit do Strakovy akademie?
Nikdo neví, co bude zítra, natož za tři a půl roku, kdy jsou volby. Výkon té vlády se mi nelíbí, její praktické kroky se mi nelíbí, výkon opozice je velmi rozpačitý. Ale možná jsem moc náročný.
Opozice si jako velké téma dala koncesionářské poplatky a boj za veřejnoprávní média. Je to sázka na dobrou kartu?
Je to především vyprovokované, reaktivní téma. A to je, myslím, hlavní problém opozice. Pouze reaguje na vládní kroky. Pokud chce získat větší voličskou podporu, tak musí nastavovat témata. Nemůže jenom reagovat na vládní kroky. Musí donutit vládu, aby reagovala na její návrhy, na její podněty. Jde o to, kdo je nositelem témat. Zatím je to bezkonkurenčně vláda, opozice nějak reaguje a možná by si přitom měla dávat větší pozor na pravdivost svých argumentů, nejenom na jejich mediální přitažlivost.
Narážíte na nějakou konkrétní věc?
Narážím třeba na příklad těch poplatků. Já absolutně nesouhlasím s tím, aby se měnil způsob financování. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že je to další nekrytý výdaj ve státním rozpočtu, na který nemáte prostředky. Ale výkřiky o tom, že to znamená, že ta média budou podřízena státnímu rozpočtu, prostě nejsou pravdivé. Státní rozpočet je podřízen mandatornímu výdaji. Nikoli že mandatorní výdaj je podřízen státnímu rozpočtu. Takže takové to strašení, že by museli ředitelé televize a rozhlasu vždycky při projednávání rozpočtu běhat do sněmovny nebo na ministerstvo financí, kolik že to vlastně bude, to není pravda. Bude-li to zákonný předepsaný výdaj, navíc valorizovaný, navíc pro větší jistotu tam ještě budou pravidelné splátky během roku, tak je to úplně stejné riziko politického vlivu jako s koncesionářskými poplatky.
Myslíte tím skutečnost, že kdyby vláda chtěla změnit výši příspěvku veřejnoprávním médiím, tak to musí projít sněmovnou stejně jako změna výše koncesionářských poplatků?
Ano. Abyste mohl změnit tu částku pro veřejnoprávní média, musíte změnit ten původní zákon, nikoli rozpočet. Což je legislativně, technicky i politicky stejně nákladná činnost. Takže to strašení mi trochu vadí, protože se straší ne úplně pravdivými argumenty. Ale vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili – že to je jenom reaktivní opozice. Já třeba spolu s nimi sdílím jejich zděšení ze změny rozpočtových pravidel. Ale tak bych tedy od nich chtěl slyšet, kde by chtěli ušetřit. Třeba se mýlím, pomozte mi, vy jste od nich něco takového slyšel?
Nevybavuji si.
Já taky ne. Potom je to od nich velmi nevěrohodná kritika. Na otázku, co byste dělali vy, oni nemají odpověď. Řeknou, abychom to dodrželi, ale už vám neřeknou jak.
To byl celý problém předchozí Fialovy vlády. ODS v kampani před volbami v roce 2021 říkala, že po vstupu do vlády ušetří zhruba 100 miliard, ale pak to nebyla schopná doložit. Je to jeden z velkých důvodů, proč jsou teď ty strany v opozici?
Určitě to byl problém. Během celého toho volebního období zaznívaly sliby, které následně byly popírány nebo nebyly dodrženy. Ještě na konci března 2023, když schvalovali ten slavný konsolidační balíček, tak pan premiér říkal, že budou konsolidovat tempem jedno procento HDP ročně. Když to spočteme, tak se s bídou dostaneme na jedno procento strukturálního deficitu během celého volebního období, nikoli ročně. Což by se ještě dalo pochopit, kdyby vysvětlili proč. Ale oni to popírali. Že se přitom vláda dopouštěla slušně řečeno kreativního účetnictví, natvrdo řečeno rozpočtových podvodů, pro mě bylo velké zklamání. To by neměla dělat vůbec žádná vláda. Bohužel, to neuctivé chování ke státním financím nezačala Babišova vláda, to začala už Fialova vláda.
Opozici vyčítáte reaktivnost, na druhou stranu: nechová se takto opozice prakticky pořád? Nebo vás napadá příklad, kdy se opozici podařilo nastolit nějaké velké téma?
Opozice má velký nástroj, a to je legislativní iniciativa opozičních poslanců. Můžete předkládat návrhy zákonů, které vláda samozřejmě může odmítnout, když má ve sněmovně většinu, ale ve veřejném prostoru tak nastolujete témata a máte možnost je vysvětlit. Vláda pak musí zdůvodnit, proč to nechce, a role se otáčejí. Nebudu vám tady zpátky vyjmenovávat příklady. Ale opozice, která chce být úspěšná, tohle dělat musí. A vyžaduje to dvě věci. Kompetenci předložit skutečně nějaký návrh, který začíná a končí a má nějaký význam. A pak tu neuvěřitelnou práci, že musíte objet republiku a vysvětlovat lidem, že to je opravdu nutné, že to je v jejich zájmu. Kdybych měl něco poradit opozici – ale samozřejmě, kdo jsem já, abych jim radil –, tak bych jí prostě poradil, ať nastavuje vlastní témata. Když bude jenom reagovat na vládní kroky, tak nevěřím, že se jí podaří poměr koaličních a opozičních sil otočit.
Nevypadá to spíš na další posilování koalice? Letos se mimo jiné konají senátní volby a hnutí ANO povzbuzené posledním posílením v této komoře parlamentu chce hodně spolupracovat s Motoristy a SPD, aby i v Senátu ohrozilo dominantní pozici bývalých vládních stran.
Pane redaktore, koupíme si spolu lístky do Delf, tam je věštírna, a zeptáme se. Na tu budoucnost vám neumím odpovědět. Z průzkumů lze číst pouze to, že současná vláda se netěší žádné přehnané důvěře veřejnosti. A bohužel se té důvěře netěší ani opozice. Hlavní, převažující nálada ve společnosti je skepse.
Vidíte v této náladě prostor pro svoji kandidaturu? Třeba už v letošních komunálních či senátních volbách?
Letos rozhodně kandidovat nebudu nikam, to vás můžu ujistit. Co bude dál, to vám zatím říct nemohu.
Je vám 65 let, dá se říct, že v politice ideální věk?
Věk je v politice opravdu jenom číslo. Koneckonců Konrad Adenauer vstupoval do politiky v 76 letech a dodnes je to historicky nejúspěšnější německý kancléř.
Zkraje letošního roku jste absolvoval operaci v Ústřední vojenské nemocnici. Změnilo vás to nějak?
Nezlobte se, ale to opravdu nechci rozebírat. Absolvoval jsem plánovaný lékařský zákrok, byl úspěšný, děkuji svým lékařům, jsem zcela vyléčen. Proč by to měla být pro vaše čtenáře nějaká zpráva?
Jste veřejně známá osobnost.
Mě by to jako čtenáře nezajímalo. Takže ho ani nebudu obtěžovat žádnými dalšími informacemi na toto téma.
Nedávno jste si to na sociálních sítích schytal za to, že jste se zastal Jakuba Landovského, který vzal pozici vládního zmocněnce pro NATO. Co vás k jeho podpoře vedlo?
Mně ho přišlo líto, že se stal terčem dehonestujících výroků a dostával čočku, jako kdyby šlo o politického zrádce. To je kariérní úředník a kariérní diplomat. To snad chceme, aby se všichni kariérní úředníci a diplomati, když přijde vláda, která nám není sympatická, sebrali a šli pryč? Státní služba musí být nějak personálně obsazená. Jednou vládě vyčítáme, že se schopných kariérních úředníků zbavuje, a pak zase, že s nimi spolupracuje. Tak co chceme?
V minulosti jste působil na ministerstvu obrany. Umíte si představit, že by vláda schválila jméno náčelníka generálního štábu Armády ČR proti vůli ministra obrany a dotyčný nerezignoval, jako teď ministr Jaroslav Zůna?
Ne, byl to precedent, který se nikdy nestal. Já osobně bych se s tím na místě ministra obrany nesrovnal, ale každý jsme jiný.
Mezi Hradem a vládou stále probíhá střet o to, kdo poletí na červencový summit NATO do Ankary. Pro jaké řešení jste vy?
Byl bych především pro to, aby se dohodli. Tohle je prostě velmi smutný pohled. Řada pravomocí je sdílená, tak to také ústava předepsala. Ústava předpokládala, že prezident jako součást exekutivy a vláda jako součást exekutivy v takových otázkách naleznou dohodu. Vždycky ji v minulosti nalezli. Že se jim to teď nedaří, určitě není České republice ku prospěchu. Myslím si, že je to profesní selhání obou stran.
Co čekáte od kompetenční žaloby, jíž hrozí prezident?
Že Ústavní soud nějak rozhodne. Já bych ale především od odpovědných a dospělých ústavních činitelů čekal, že žádnou kompetenční žalobu nebude třeba podávat, protože dojde k nějaké dohodě. Teď už jí moc nevěřím, z obou stran bylo uděláno příliš mnoho kroků, které té dohodě brání. Z hlediska toho praktického řemesla, politiky, jejímž cílem je nalezení dohody, to ale nemůžu hodnotit jinak než jako profesní selhání obou stran.
00:07
