Málokterý příběh zrady je tak ohromující a dalekosáhlý jako příběh tzv. cambridgeské pětky – skupiny studentů elitní britské univerzity sympatizujících s komunismem, které v mládí, v třicátých letech, naverbovala ke spolupráci sovětská rozvědka, aby se pak začlenili do britského zpravodajského, diplomatického a politického establishmentu. Pětice agentů způsobila Británii skutečně obrovské škody, rovnou dvojího druhu. Jejich špionáž ve prospěch Stalinova Ruska byla jednak velice efektivní. Říci o nich, že významně ovlivnili dějiny, není nadsázka.
Odhalení jejich aktivit pak pro britské tajné služby a vůbec elity znamenalo velikou blamáž s dlouhodobými důsledky. Osudy Kima Philbyho, Donalda Macleana, Anthonyho Blunta, Guye Burgesse a Johna Cairncrosse byly zpracovány v mnoha knihách literatury faktu (jejich ozvěny jsou rozeznatelné také v prózách Grahama Greena a Johna le Carrého).
Letos k nim v Británii přibyla kniha Stalin’s Apostles (Stalinovi apoštolové, zatím bez českého překladu) novinářky a spisovatelky Antonie Seniorové, která při práci na ní mohla využít i materiály odtajněné v loňském roce.
Její text je střízlivě formulovaný a zároveň velice čtivý. Nevynáší nad svými antihrdiny okázalé soudy, přesvědčivě ale ukazuje důsledky jejich jednání včetně smrti mnoha lidí a nehledá pro ně laciné alibi. V druhém plánu živě líčí historický kontext, životní styl anglické vyšší třídy a v menší míře také proměny sovětského aparátu. Výrazný akcent klade na způsob, jímž činnost pětice špionů ovlivnila poválečné osudy národů střední a východní Evropy. Seniorová se nesnaží o nějakou efektní aktualizaci popisovaných dějů, nevytváří analogie mezi evropskou historií třicátých až padesátých let a dneškem. Nemálo z toho, co zachycuje, ale může v dnešní době sílícího tribalismu ve veřejném životě působit povědomě.
Slovo „apoštolové“ v názvu odkazuje ke studentskému debatnímu klubu, k němuž členové pětky patřili. Stalinovo jméno zvýrazňuje jeden z paradoxů, jenž charakterizoval nejen pětici špionů, ale i intelektuální a politické prostředí, k němuž v mládí náleželi. Hlásali rovnost, volnost a emancipaci, odpor proti imperialismu. Aktivně ale napomáhali vzniku impéria, v němž byla nerovnost stratifikovaná a volnost důsledně popíraná a potíraná.
Začátkem třicátých let do Londýna dorazil sovětský agent Arnold Deutsch, přesvědčený komunista původem z Vídně, kde mimo jiné studoval psychologii u Alfreda Adlera. Jeho plán byl najít skupinu mladých levicových radikálů a naverbovat je, vést je k tomu, aby přerušili kontakty s komunistickým prostředím a vplynuli do britského establishmentu, vystoupali v něm pokud možno co nejvýš a zásobovali moskevskou centrálu využitelnými zprávami. Známá z okruhu komunistických intelektuálů mu dala tip na Kima Philbyho, studenta z Cambridge. Pocházel z rodiny koloniálního úředníka, který později působil jako poradce krále Saúdské Arábie, kde přestoupil na islám a začal pěstovat mnohoženství. Po začátku velké hospodářské krize se mezi studenty stal populárním komunismus a Philby tuto víru přijal. Krátce pobýval ve Vídni, kde zažil střety mezi levicovými a pravicovými radikály a poznal tam i svou první manželku Litzi. Deutschovu nabídku přijal a svému „řídícímu orgánu“ dal i několik tipů na další adepty, mezi nimi i Donalda Macleana a Guye Burgesse. Blunt a Cairncross se ke skupině připojili záhy.
V následujících několika letech se pokoušeli dostat do pozic, v nichž by byli pro Sověty nějak užiteční. Philby to vzal oklikou přes žurnalistiku. Své odstřižení od poblouzněného komunistického mládí zdůraznil i tím, že stavěl na odiv pochopení pro britské sympatizanty s nacismem. Jako reportér pokrýval občanskou válku ve Španělsku a dostal vyznamenání od pozdějšího diktátora Franca. Burgess, značně extravagantní gay, náruživý pijan a velmi společenský a oblíbený chlapík, měl velké množství využitelných kontaktů. Další získal, když připravoval prestižní rozhovorový pořad na BBC. Donaldu Macleanovi se rychle podařilo proniknout na ministerstvo zahraničí. Anthony Blunt byl znalec umění o několik let starší než ostatní. V univerzitním prostředí se osvědčil jako tipař schopný odhadnout a vytipovat další kandidáty spolupráce.
Jízda na tygrovi
Komunistická minulost nepředstavovala v jejich kariérách překážku, nejen proto, že špioni pocházeli (skoro všichni) z dobrých rodin a měli dobré školy. Byli předurčeni stát se členy party „starých brachů“, kteří měli britské instituce pod palcem. Britský establishment měl často sklon vnímat komunismus jako cosi dětinského, jako pohádku, jíž člověk na čas propadne, pak z ní vyroste a úspěšně se zařadí mezi rozumné lidi. I v pozdějších dobách někteří autoři vysvětlovali zradu Philbyho a dalších mladistvým idealismem a dobovou situací, kdy sílila hrozba nacismu a fašismu. Jako především antifašisty líčil sebe a své souputníky ve svém přiznání i Anthony Blunt. Jenomže tyhle idealisty nezviklaly ani masové čistky, které Stalin koncem třicátých let rozpoutal v řadách komunistického hnutí. Za oběť jim padli i někteří pracovníci sovětské rozvědky, s nimiž agenti v Londýně přicházeli do styku. A jejich ochotu spolupracovat nijak neumenšil ani pakt Molotov–Ribbentrop, který ze Sovětského svazu a třetí říše udělal nakrátko spojence. Naopak. Anthony Blunt v době náletů na Londýn podle některých autorů předával do Moskvy informace, které mohla luftwaffe využít k lepšímu zaměřování cílů, pokud by jí je ruští přátelé poskytli.
Seniorová členy pětky nelíčí jako ideologické fanatiky, jen o Macleanovi se čtenář doví, že občas v opilosti vedl politické řeči. Přesto všichni vytrvali. Mohl v tom hrát roli adrenalin a pocit moci, který může člověk získat díky dvojímu životu a znalosti tajemství. Možná ta zdánlivá oddanost byla také setrvačností: jednou komunismus a závazek špionáže převzali a nezbývalo jim než nést je dál, protože stát se odpadlíkem by znamenalo ztrátu smyslu a vyloučení z jejich sociálního prostředí… Nic, co bychom dnes neznali.
Válka pro všechny špiony znamenala prudký kariérní vzestup. Philby se stal příslušníkem britské rozvědky SIS a rychle v ní stoupal. V závěru kariéry vedl sekci zaměřenou na boj proti sovětské špionáži v cizích zemích, ještě později úzce spolupracoval s americkými bezpečnostními složkami. Blunt pracoval pro tajnou službu MI5, Maclean na ministerstvu zahraničí zastával pozice, v nichž měl přístup k velkému množství informací, a Cairncross nějakou dobu pracoval v supertajném centru v Bletchley, kde se dekódovaly německé šifrované zprávy. Své sovětské šéfy zásobovali takovým množstvím tajných dokumentů, že je v Moskvě ani nestíhali zpracovávat. Situaci jim usnadňovalo mimo jiné to, že v prostředí britských služeb se nepovažovalo za podezřelé, když si někdo nosil tajné dokumenty z práce domů. Díky zprávám špionů z cambridgeské pětky dostal Stalin první informace o vývoji atomových zbraní.
Zásadní úlohu měla činnost Philbyho a dalších v době jednání spojeneckých velmocí o poválečném uspořádání. Intenzivně se tehdy řešila budoucnost Polska a jeho budoucích hranic, tedy to, zda si Sovětský svaz ponechá polské území, které obsadil v důsledku paktu s Hitlerem v roce 1939. Díky Philbymu, Macleanovi a dalším se sovětská strana mohla na jednání připravit s detailní znalostí záměrů a plánů druhé strany, linií, na něž byla ochotna ustoupit, a podobně. K dispozici měla i kompletní korespondenci a přepis rádiových depeší exilové polské vlády v Londýně, včetně její komunikace s domácím nekomunistickým odbojem. Jednotkám sovětské tajné policie, které přicházely za postupující Rudou armádou, to usnadňovalo nacházení a zatýkání polských odbojářů, z nichž mnozí byli mučeni a deportováni nebo popraveni. Jednání o Polsku dopadlo podle Stalinových představ. Podobně důkladné informace dostal z Londýna i před schůzkami s Churchillem, Rooseveltem a později Trumanem v Teheránu, Jaltě a Postupimi. Ke Stalinovi se rychle dostávaly i texty telegramů a depeší, které si vyměňovali američtí prezidenti a britští premiéři. Mezi úkoly Kima Philbyho po konci války patřilo i organizování výsadků bojovníků z řad protikomunistické emigrace do pobaltských zemí, na Ukrajinu a do Albánie. Jak to s členy těchto misí dopadlo, není třeba vypisovat.
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let začalo skupině hrozit odhalení. Američanům se totiž podařilo odhalit slabinu v sovětském systému šifrování. Postupně dekódovali některé zprávy, které dokládaly masivní únik informací na britské straně. Mezi podezřelými byl i Maclean. Philby ho ale varoval a Maclean spolu s Burgessem před zatčením uprchli do Moskvy – se zastávkou v Praze. Do hledáčku se dostal i Kim Philby, reagoval však chladnokrevně. Dobře věděl, že špionáž se velmi obtížně dokazuje, pokud špion není přistižen přímo při činu. Důsledně vše popíral a uspořádal dokonce tiskovou konferenci, kde dokládal svou nevinu. Musel opustit tajnou službu, ale uchytil se jako novinář. Dělal zpravodaje v Bejrútu, odkud začátkem šedesátých let, kdy kolem něho zase začalo přituhovat, utekl do SSSR. Sovětský režim toho náležitě propagandisticky využil. Blunt a Cairncross se vyšetřovatelům z MI5 po útěku Philbyho přiznali (Blunt v té době spravoval umělecká díla v majetku královské rodiny). Ani oni se ale před soud nedostali – britské úřady by opět měly problém špionáž dostatečně přesvědčivě prokázat a také nestály o související negativní publicitu. Na veřejnost se informace o Bluntově špionáži pro SSSR dostala až v roce 1979, Cairncross byl britskými médii odhalen jako špion o dva roky později.
Pád
Seniorová se pětici špionů nesnaží psychologicky interpretovat. Z vylíčených situací ale vyvstávají některé rysy jejich portrétů. Snobský, odtažitý a predátorský Blunt. Nevypočitatelný a asi i šarmantní zpustlík Burgess, který ale kvůli dvojímu životu a nezřízenému pití rychle upadá. Introvert Maclean, který se v zájmu své špionské dráhy musel stát společenským. Naučil se přepíjet vrozené zábrany, což se mu časem vymklo z ruky. V opilosti býval někdy zuřivý i násilný, což odnášela jeho manželka. Protivný podivín Cairncross.
Asi nejzřetelněji v knize vystupuje charakter Kima Philbyho. Když ho Arnold Deutsch, studovaný psycholog, viděl poprvé, v jedné věci Philbyho naprosto neodhadl: myslel si, že pro něj bude obtížné lhát. Pro Philbyho ale nebylo nic snazšího. Dokázal snadno oklamat Deutsche stejně jako mnoho kolegů z britských zpravodajských služeb, kde měl reputaci bytostně poctivého a velice schopného člověka. Philby mezi nimi přitom velice zkušeně intrikařil a dokázal se pomocí různých zákulisních fíglů zbavit několika lidí, z jejichž strany tušil možné ohrožení. Dost temně působil i jeho osobní život. Příběh jeho druhé manželky Aileen (o Philbyho práci pro Sověty věděla) je jako z anglického gotického románu. Unést obrovskou zátěž dvojího života a zachovat si chladnou hlavu v krizových situacích mu usnadňovalo i to, že lidmi kolem sebe dost opovrhoval. Seniorová cituje krátké charakteristiky kolegů ze SIS, které Philby napsal na žádost sovětských řídících orgánů. Dlouholetého přítele Nicholase Eliotta popsal slovy: „Hnědé vlasy, výrazné rty, černé brýle. Na pohled ošklivý a podobný praseti.“
V Moskvě asi nebyl moc šťastný – podobně jako Burgess a Maclean –, i když na veřejnosti tvrdil opak. V závěru knihy Seniorová cituje někdejšího důstojníka KGB Olega Kalugina, který se za Philbym v Moskvě v roce 1972 vypravil a našel alkoholickou trosku. Snažil se mu všelijak pomoci, zorganizoval pro něj různá veřejná vystoupení v SSSR i v zahraničí a další příležitosti, aby si mohl připadat důležitě. Philby zemřel v roce 1988. Kalugin mu šel na pohřeb; tehdy už se z něho stával známý kritik metod sovětské tajné policie, dnes žije v USA. V životopisné knize popisuje své myšlenky nad Philbyho rakví, melancholii nad ztracenými sny mládí a představou zářné budoucnosti, v niž on i Philby věřili: „Teď, v roce 1988, leží Philby přede mnou a sen, v nějž jsme věřili, je mrtvý, tak jako on. Oba jsme byli zrazeni. Všichni jsme byli zrazeni.“ V dějinách komunistického hnutí jistě existují také tragické figury, zrazení lidé. Kim Philby ale mezi ně nepatřil. Naopak. Byl zosobněnou zradou.
00:01
