Tanec s ďáblem. Proč poslouchat Rolling Stones i v roce 2026?
ROLLING STONES
Na věčnou otázku, zda raději The Beatles, nebo Rolling Stones, se dá odpovědět poměrně snadno. Zkuste si představit, že sedíte v baru, když se najednou rozrazí dveře a vejde Keith Richards. Případ je uzavřen. Johna Lennona by v téhle situaci uvítal opravdu jen naprostý šílenec.
Foto: Profimedia.cz
2
Mizející stát. Mizející Balkán. Na prahu katastrofy. Národ, který se rozpouští. Republika seniorů. Toto jsou názvy jednotlivých článků analýzy, kterou v ...
Minulý pátek vyšla nová deska Rolling Stones a už to, že jsem se na ni v roce 2026 dokonce docela těšil, se skoro rovná zázraku. O jejím „novém“ zvuku se dočtete v recenzi. Abychom ale pochopili, proč je vydání desky Foreign Tongues pořád tak velkou kulturní událostí, musíme se vrátit o víc než půlstoletí zpátky. Aktuální trojici Rolling Stones je ostatně dohromady dvě stě čtyřicet tři let, což zní spíš jako začátek Drákuly než příběh největší rockové kapely světa.
V roce 2005 měli Rolling Stones před vydáním své velké comebackové desky. Čekalo se na ni osm let, což tehdy působilo jako nekonečně dlouhá doba. Dnes to zní skoro úsměvně, protože po ní fanoušci čekali na další studiové album ještě dalších osmnáct let, než se kapela před třemi lety překvapivě vrátila s víc než slušnou deskou Hackney Diamonds. Pamatuji si, že A Bigger Bang vycházela v září a já celé léto trávil v Čimicích u Toma Komárka, svého tehdejšího kolegy z časopisu Rock & Pop. Právě tehdy začínal boom YouTube. Najednou bylo možné během pár minut najít koncertní nahrávky, které byly do té doby prakticky nesehnatelné. Celé dny jsme si tak v rámci příprav na nové Stouny pouštěli New York Dolls, Ramones, Iggyho Popa a The Stooges, MC5, Lou Reeda, Richarda Hella nebo Television. Tom mi s bohorovností staršího kolegy, který v redakci našel nadšeného eléva, vysvětloval, které kapely prostě patří mezi ty nejlepší na světě. A hlavně že bez Rolling Stones by velká část téhle hudby dost možná vypadala úplně jinak.
Vzpomínám si i na to, jak jsem poprvé slyšel jedno jejich vystoupení ze začátku sedmdesátých let, ještě z doby, kdy na sólovou kytaru hrál Mick Taylor. Naprosto mě uchvátilo.
Dnes ho na YouTube najdete pod názvem King Biscuit Flower Hour Stones a zachycuje kapelu na jejím absolutním vrcholu. Stouni nikdy předtím ani potom nezněli tak dobře. Pod videem dnes najdete všeříkající komentář: „Tohle je přesně ten důvod, proč děcka v sedmdesátých letech milovala Stouny.“ Nejpozoruhodnější ale je, že tohle vystoupení se dodnes téměř vzpírá času. Stejně jako mě uchvátilo v roce 2005, nachází si i dnes nové posluchače, kterým zní stejně svěže, nebezpečně a novátorsky jako tehdy. Jestli má rocková hudba svůj vrchol, pak ho Rolling Stones dosáhli někdy mezi lety 1967 a 1973. Žádná jiná kapela tehdy nehrála – ani nevypadala – tak dobře jako oni. Vždycky mě přitahovaly skupiny, u nichž jste už z pouhé fotografie tušili, že budou znít skvěle. Když jako sotva odrostlé dítě uvidíte rozcuchaného, zjevně nevyspalého, pohublého a pobledlého Keitha Richardse, okamžitě si začnete představovat, jak asi taková kapela může znít. A to, co pak uslyšíte – třeba právě na tomhle živáku nebo na deskách Sticky Fingers a Exile on Main St. –, vaše už tak divoké představy ještě bohatě předčí.
Narodil jsem se v roce 1987, tedy šest let po vydání Tattoo You, desky, která bývá často označována za poslední opravdu skvělou nahrávku Rolling Stones. To znamená jediné: nikdy jsem nezažil jejich skutečnou velikost. Když jsem se o ně začal zajímat, měli ji už dávno za sebou. Na přelomu devadesátých a nultých let sice Stouni stále koncertovali a plnili stadiony, nové desky už ale nikoho příliš nevzrušovaly. Materiál z té doby působil unaveně a bez většího nápadu. Ve skutečnosti se jejich tvůrčí útlum začal projevovat už během osmdesátých let. Ta pro Stouny nepředstavovala ani tak začátek nové etapy, jako spíš dozvuk sedmdesátých let a doznívající disco horečky. Poprvé začali působit dojmem kapely, která sama hledá, kam vlastně patří. Na proměňující se hudební svět už nedokázali reagovat s takovou samozřejmostí jako dřív. Pokus přizpůsobit se tehdejším módním trendům dnes působí spíš úsměvně, i když i tady se možná časem dočkáme jistého historického revizionismu. V posledních letech se totiž objevují podcasty, které si dávají za cíl rehabilitovat právě osmdesátá léta Rolling Stones. Poslouchat, jak někdo označuje Undercover (1983) za jednu ze svých vůbec nejoblíbenějších desek kapely, je vlastně docela osvěžující.
Jak je možné, že kapela, která přes čtyřicet let nenahrála skutečně skvělou desku, pořád představuje největší rockový mýtus? Všichni, kdo jsme se nenarodili ve stejné době jako její členové, nebo alespoň o deset či dvacet let později, jsme si ke Stones museli hledat cestu zpětně, skrze staré desky, koncertní záznamy, fotografie a příběhy. Další z mnoha věcí, které jsme si v tom létě 2005 pouštěli, byl nádherný klip k písni Waiting on a Friend z roku 1981. Není to nejtypičtější ani nejlepší skladba Rolling Stones, ale během několika minut vystihuje podstatu celé kapely lépe než většina dokumentů a knih. Klip začíná Mickem Jaggerem postávajícím na schodech jednoho z newyorských činžáků. Pohupuje se do rytmu, předvádí se a během několika vteřin se promění v jednu ze svých mnoha póz. Jagger byl vždy především performer, člověk, který se dokázal převtělit téměř do kohokoli. Vzápětí přichází Keith Richards. Vypadá, jako by tři noci nespal. S cigaretou v ruce, šálou přehozenou přes holou hruď a lehce pobaveným výrazem pomalu prochází ulicí, jako by dav kolem něj vůbec neexistoval. Je pravým opakem Jaggera. Tam, kde Mick všechno hraje, Keith nic hrát nemusí. Po chvíli dorazí ke schodům, obejme Jaggera a začne se zdravit se skupinkou místních Afroameričanů, která jako by jeho příchodem okamžitě ožila. Možná i proto, že Jagger měl prý ve zvyku nevědomky přebírat přízvuk člověka, s nímž právě mluvil, což v Harlemu nejspíš nefungovalo stejně dobře jako jinde. O chvíli později už sedí v zapadlém baru. Ronnie Wood čeká u výčepu, Charlie Watts s Billem Wymanem už jsou na pódiu. Kamera mezi nimi nenápadně zachycuje drobná gesta, pohledy i úšklebky. Charlie se upřímně směje, zatímco Keith s Ronniem Jaggerovy taneční kreace sledují s lehce ironickým odstupem. A právě v tom spočívá kouzlo celého klipu. Rolling Stones nepůsobí jako parta nejlepších kamarádů. Spíš jako podivně fungující rodina, jejíž členové si sice lezou na nervy, občas se navzájem zesměšňují, ale zároveň už vědí, že si na sebe zbyli.
Hudební novinář a spisovatel Nick Kent byl ze všech lidí, kteří o Rolling Stones kdy psali, samotnému dění asi vůbec nejblíž. Není proto divu, že většina reportáží ze sedmdesátých let, které mají dodnes skutečnou hodnotu a dokážou o kapele říct něco, co na první pohled zůstává skryté – nebo co sama kapela pečlivě tajila –, pochází právě od něj. Kent se narodil v roce 1951. Když byli Rolling Stones na vrcholu, bylo mu něco málo přes dvacet. Byl mladý, talentovaný, plný entuziasmu a kapela ho opakovaně pouštěla mezi sebe, přestože články, které o ní psal, rozhodně nebyly jen oslavným PR. Vrcholem jeho psaní o Rolling Stones je reportáž později zařazená do knihy The Dark Stuff (vyšla tu pod názvem Těžkej nářez, český překlad se ale bohužel příliš nepovedl). Zachycuje hédonistické období největší slávy kapely, zároveň ale i jeho odvrácenou stranu – drogy, nihilismus a pomalé odtržení od reality. Jagger s Richardsem tu působí jako lidé, kteří svůj sen už nežijí, ale pomalu se jím začínají nechat pohlcovat. Právě tady vzniká jeden z největších mýtů Rolling Stones. Vyprávění o tom, že žili nejdivočejší rokenrolový život ze všech a jen zázrakem ho přežili, je sice mediálně vděčné, ale ve skutečnosti dost nepřesné. Jagger i Richards totiž vždy měli něco, co mnoha lidem kolem nich chybělo – mimořádně silný pud sebezáchovy a možná až narcistní lásku k sobě samým. Když cítili, že už jsou příliš blízko okraje propasti, dokázali couvnout. Odpočinout si. Změnit životní styl. A po čase se zase vrátit. Mnohem hůř dopadli lidé v jejich okolí. Gram Parsons, který měl mimořádný vliv na atmosféru Exile on Main St., přestože na desce nakonec nehrál. Brian Jones. Ian Stewart. Manažeři, přátelé, milenky, dealeři, lidé z širšího okruhu kapely. Ti často propadli představě, že když budou žít stejně jako Rolling Stones, stanou se také Rolling Stones.
Nick Kent se od většiny autorů píšících o Rolling Stones liší. Nikdy z nich nedělal romantické mučedníky rokenrolu ani nepropadal nostalgii po „starých dobrých časech“. Fascinovalo ho, jak fungovali jako kapela, proč přežili a jak se dokázali proměňovat, aniž by přestali být sami sebou. Moje generace už vlastně nikdy nemohla Rolling Stones poslouchat tak, jak je poslouchal právě on. Pro Kentovu generaci to byla současná hudba, soundtrack jejich mládí. My jsme je objevovali zpětně, podobně jako se čte Hemingway nebo sleduje Scorsese. Otázka proto nikdy nezněla, jestli jsou Rolling Stones relevantní kapela „i dnes“. Patří k několika málo kapelám, které lze objevit i o čtyřicet nebo padesát let později, a přesto nemáte pocit, že jste se ocitli v mauzoleu. Spíš že jste se jen opozdili na večírek, který pořád ještě neskončil. Když slyším Brown Sugar, Jumpin’ Jack Flash, Rocks Off nebo Rip This Joint, nechci vzpomínat. Nepropadám se s nimi do laciné nostalgie. Naopak. Pokaždé, když je poslouchám, cítím ohromnou žízeň po životě.
00:01
