Maďarská opoziční strana Tisza pod vedením Pétera Magyara směřuje k historickému vítězství v parlamentních volbách. Podle průběžných výsledků drží ústavní větši ...
Nová česká vláda se podle všeho rozhodla, že se spojenecké závazky a geopolitické turbulence světové a evropské politiky Prahy vůbec netýkají. V Polsku vládne naopak konsenzus, že mimořádnost okamžiku vyvolává i nutnost mimořádných opatření, která mají sloužit k posílení obranyschopnosti země. Oba tyto postoje se opírají o historické zkušenosti jednotlivých zemí: ta česká velí, že lze dějinné bouře často přežít v závětří. Polská říká, že cokoliv špatného se ve světě udá, středo-východoevropská nížina, transkontinentální dálnice mezi Asií a Evropou, nebude turbulencí ušetřena. I proto se pohledem zvenčí jeví polské politické elity jako nezvykle jednotné v otázce obrany a budování vojenských kapacit. Je to ovšem pohled na dálku. Vyostřující se polarizace posledních let se nevyhýbá ani tomuto tématu. Poslední epizodou je v tomto případě spor o nový finanční program EU s názvem SAFE (Security Action for Europe).
Jde o první hmatatelný výsledek obratu korábu EU směrem k řešení nové bezpečnostní situace a předpokládá téměř okamžité uvolnění značných prostředků na obranu formou půjčky. Jde o nástroj dočasný, který má být následně nahrazen novými dotačními programy v rámci nového rozpočtu EU. V polské veřejné debatě je to už několik týdnů téma číslo jedna, což samo o sobě ukazuje, jakou důležitost veřejné mínění napříč spektrem této otázce přisuzuje. Dosud se vedla na jedné straně ve znamení tlaku na konzervativního prezidenta Karola Nawrockého, aby urychleně podepsal prováděcí zákon pro implementaci programu, na druhé ve znamení postupné radikalizace rétoriky pravicové opozice, která v programu viděla další nástroj protismluvního rozšiřování pravomocí Bruselu.
Prezident, vrchní velitel ozbrojených sil, stál před nelehkým úkolem: na jedné straně se jednoznačně pro přijetí peněz z EU vyjádřila jak armáda, tak polský zbrojní průmysl, zlákané vidinou rychlého přílivu prostředků do obrany v situaci, kdy se polský státní dluh opovážlivě zvyšuje, právě především pod tíhou investic do obrany. Polsko mělo být největším příjemcem těchto prostředků, celkem v objemu 44 miliard eur. Na straně druhé opozice, v níž má prezident své politické zázemí, se stavěla jednoznačně proti, a to vzhledem k politickým konsekvencím takového kroku pro suverenitu země v oblasti bezpečnosti. Připojí se prezident k opozici, a vystaví se tedy obviněním, že blokuje rozvoj ozbrojených sil a domácího průmyslu? Nebo využije konflikt jako příležitost k „emancipaci od svého politického otce“ – Jarosława Kaczyńského (jak napsal komentátor Jan Rokita)?
Prezident neudělal nakonec ani jedno. Tento týden svolal tiskovou konferenci, na které se překvapivě objevil společně se šéfem Národní banky a navrhl vlastní řešení: namísto půjčky z EU, zatížené politickými podmínkami a tříprocentním úrokem, navrhl na obranu využít zisk, který Národní banka vytvořila v posledních letech masivními nákupy zlata (polská Národní banka tyto nákupy zahájila v roce 2018 a vybudovala si pozici jednoho z evropských lídrů). Tyto zisky by generovaly částku srovnatelnou s půjčkou v rámci programu SAFE, ale postrádaly by politickou a finanční zátěž s ním spojenou.
Od té doby běží další kolo intenzivní debaty, v níž už ovšem dokázal Nawrocki z defenzivy přejít do útoku. Na příští týden je svolána schůzka s předsedou vlády a ministrem obrany, na níž bude vysvětlovat podrobnosti nápadů. Každopádně spor o SAFE ukazuje podstatně komplexnější pozadí polské debaty o obraně, než by mohlo vyplývat ze zahraničních médií.
Polsko je v oblasti obrany opakovaně uváděno i náročnou Trumpovou administrativou jako „modelový spojenec“. „Musíte být Polskem Pacifiku,“ slyšeli před časem Tchajwanci, kritizovaní USA za přílišnou liknavost v budování vlastních vojenských schopností.
Je pravda, že Varšava od roku 2023 vede, pokud jde o plánování výdajů na obranu jednotlivých zemí NATO. Ovšem – až od roku 2023, tedy jen těžko lze předpokládat, že by proces modernizace a posílení polské armády byl už u konce. Mnoho ze zběsilých nákupů prvních měsíců a let po zahájení ruské agrese na Ukrajinu je stále ještě účetní položkou, nikoliv součástí výzbroje armády. Nicméně i díky tomu, že začalo jako první, má Polsko zásadní náskok před sousedy, kteří dějinnou lekci války vstřebávali podstatně déle. Je na cestě k tomu, stát se nejsilnější konvenční armádou v Evropě, a je faktem, že třeba co do počtu tanků už nyní disponuje větším počtem než Velká Británie, Francie a Německo dohromady. Nic v tomto ohledu nezměnil odchod vlády konzervativců z Práva a spravedlnosti, vždy tradičně protiruských a zdůrazňujících význam armády, a nástup středolevicové koalice Donalda Tuska.
Liberálové sice v minulosti byli tvářemi polsko-ruského sbližování se, za první Tuskovy vlády klesly výdaje na obranu na rekordních 1,55 % HDP a sami ještě v minulém volebním období hlasitě kritizovali takové projekty konzervativců jako vojska teritoriální obrany („soukromé milice PiS, bez významu pro bezpečnost země“), opevňování hranice s Běloruskem („humanitární katastrofa“ pro uprchlíky ze zemí globálního jihu) nebo „megalomanské“ armádní nákupy. Jejich nástup k moci se časově propojil se zásadní „sekuritizací“ evropské debaty, v níž se téma obnovy vojenských kapacit zemí EU stalo ústředním bodem unijní politiky. Navíc Donald Tusk od začátku na hlavní pravidlo své politiky povýšil „dělat vše jako PiS, akorát bez PiS“, a tedy i v oblasti bezpečnosti zdůrazňuje, že bude jeho vláda ještě razantnější a kompetentnější než konzervativní předchůdci (a v oblasti navyšování výdajů tomu tak opravdu je – Polsko je tak první zemí, která pohodlně naplňuje nový, pětiprocentní závazek v rámci NATO).
Proč tedy spor o SAFE, když teoreticky jak vláda, tak opozice nemají pochybnosti o tom, že země musí urychleně modernizovat a dozbrojovat armádu? Proč pochybnosti, když vládne konsenzus ohledně reálnosti bezpečnostní hrozby, kterou vytváří ruský imperialismus, a když konečně polské elity chápou, že i v rámci spojeneckých svazků, jako je NATO, se „pomoci dostane jen tomu, kdo si dokáže pomoct sám“?
Na tomto místě se totiž s otázkou zbrojení propojují dvě další klíčové „zóny střetů“ litosférických desek polské politiky. Navíc jde o zóny střetů, které v poslední době zásadně nabývají na významu. První je napětí, které vyvolává raketový nárůst kompetencí Bruselu směrem k členským státům. Zatímco se veřejná debata v řadě jiných zemí, včetně Česka, tomuto trendu fatalisticky přizpůsobuje, v Polsku roste nejen mezi politiky, ale i elektorátem (dosud entuziasticky prounijním) pocit, že se evoluce evropské integrace vymkla zcela z rukou „strážců smluv“ – tedy členských států. Celoevropské krizové události – covid, válka na Ukrajině – využívá Brusel, aby vstupoval do nových oblastí, dosud přiřazených jednoznačně členským státům, a budoval nové nástroje, jak tyto oblasti trvale kolonizovat. V souladu se starobylým pravidlem cukru a biče jsou tyto průniky do nových oblastí vždy „oslazené“ finančními pobídkami, jako je třeba post-covidový Next Generation EU („pán obnovy“) a nyní i obranný SAFE. Bezpečnost a obrana patří mezi poslední oblasti, v nichž si členské státy udržely suverenitu. Nyní – v rámci balíků za miliardy eur ze SAFE – do ní vstoupí i „biče“, které si Brusel v poslední dekádě na členské státy pořídil, především princip „kondicionality“ (podmínění vyplácení evropských prostředků „dodržováním pravidel“) a možnost definovat parametry výdajů a schvalovat jejich konkrétní plány.
Polská pravice má s „kondicionalitou“ své neblahé zkušenosti. Tento nástroj trestání nepřizpůsobivých členů vypracovaly evropské instituce právě v rámci křižácké výpravy proti Polsku a Maďarsku kvůli „porušování právního státu“. Volné a proměnlivé definice jednotlivých složek onoho „právního státu“ a nepokryté využívání eurofondů jako prostředku politického vydírání Varšavy zanechaly výraznou paměťovou stopu. Koneckonců peníze z Bruselu začaly téct okamžitě poté, co liberálové nahradili u kormidla konzervativce, aniž by se v inkriminovaných oblastech polského zákonodárství něco změnilo.
V tomto kontextu je nutné zmínit i proměnu stranické scény v Polsku: v posledních dvou letech konzervativci z PiS slábnou, naopak posilují suverenistické části pravicového spektra, především strana Konfederace. Zatímco PiS je na evropské úrovni partner ODS a italské premiérky Meloniové a prezentuje spíše víru v možnost vyvažování principů integrace a suverenity členských států, Konfederace je členem Patriotů pro Evropu a svoji pozici v polském pravicovém elektorátu si vybudovala právě kritikou nedostatečné asertivity PiS vůči Bruselu. Snahy vlády Mateusze Morawieckého o dohodu s Evropskou komisí, souhlas s principem kondicionality jsou nyní v této části polského spektra vnímány jako nejednoznačný neúspěch (Evropská komise i navzdory polským snahám nakonec fondy zadržela a obnovila až po změně vlády) a myšlenka brát na sebe jakékoliv další závazky vůči Bruselu, sice ve jménu posilování obrany, nicméně opět opatřené sadou vágních podmínek, vyvolává okamžitý odpor. „Nestal jsem se prezidentem proto, aby se má země stala krajem v rámci evropského superstátu,“ prohlásil Nawrocki.
Pak je tady druhá klíčová třecí plocha, která se za poslední rok dostala do čela polských politických dilemat: otázka po „hlavním strategickém partnerovi“ Varšavy. Poslední tři dekády byla odpověď jasná: Spojené státy. Polsko bylo ochotno kvůli partnerství s Washingtonem riskovat i vazby s nejbližšími evropskými partnery, jako třeba při irácké krizi v roce 2003. Prioritou polské diplomacie bylo v oblasti bezpečnosti po dlouhou dobu zajistit přítomnost amerických vojáků na polském území, což se povedlo až během prvního Trumpova období. Ani Tuskova vláda, navzdory děsivým vztahům s MAGA hnutím a tradiční vazbě na Berlín a Brusel, nehodlala v tomto zásadně nic měnit. Její „americkou spojkou“ je ministr obrany a lídr koaličních lidovců Władysław Kosiniak-Kamysz, který i uprostřed „grónské krize“ demonstrativně vystoupil na tiskové konferenci ohledně plánů vybudovat v Polsku novou americkou základnu s názvem „Fort Trump“.
Trumpovo chování vyvolalo negativní reakce i v polské, tradičně proamerické veřejnosti. Především se však polská vnitřní polarizace začíná chtě nechtě promítat i do pohledů na mezinárodní politiku. Čím více se prezident Nawrocki a konzervativci staví do pozice obhájců transatlantického spojenectví, kteří mají přímý přístup k Trumpově administrativě, tím více cítí liberálové potřebu vymezovat se vůči Washingtonu a zdůrazňovat příslušnost k „evropskému jádru“.
Jak se toto napětí týká diskuse o SAFE? Součástí ideje v pozadí programu EU je budování kapacit evropského zbrojního průmyslu. Většina nákupu realizovaných v rámci půjčky se má uskutečňovat na principu „buy European“. Podle polských (a amerických) kritiků SAFE je to gesto, které nelze nečíst jako vymezení se vůči Washingtonu. Navíc Polsko potřebuje posilovat konkrétní oblasti svých ozbrojených kapacit, a to co nejrychleji, nikoliv podle toho, co vyrábí a co zrovna mají naskladněno evropští dodavatelé. Zatřetí pak je velmi krátký termín realizace půjčky – smlouvy musí být podepsané do května, finance utracené do roku 2030 –, přímo šitý na míru největším hráčům na evropském trhu, jako je německý Rheinmetall. Místo toho – argumentují polští kritici – musíme mít na jedné straně větší flexibilitu, ale zároveň využít příležitost ke koncepčnímu budování vlastních průmyslových schopností. V první řadě tedy „buy Polish“, ve druhé „kupuj to, co akutně potřebuješ“, a nikoliv to, co předepisují evropské orgány.
Polská debata o programu SAFE je tak odrazem širší nejistoty, kterou ohledně strategických zájmů země vyvolala poslední léta. Jak budovat vojenské schopnosti evropských zemí (což koneckonců požaduje i Washington), aniž by to posilovalo napětí mezi EU a USA? A jak vyvážit nutnost flexibilně a efektivně reagovat na globální krize s obranou národní suverenity? Otázky, které by si měli klást zdaleka ne jen ve Varšavě…
AKTUALIZOVÁNO
00:06
