Woodrow Wilson byl svým přesvědčením přímým protikladem Donalda Trumpa

Dvacátý osmý prezident USA Woodrow Wilson pevně věřil, že světový mír závisí na šíření demokracie a respektování mezinárodního práva, včetně práv menších národů. Tato představa se stala jedním z pilířů západní zahraniční politiky v poválečné éře a přežila i politický „realismus“ Richarda Nixona a Henryho Kissingera. Wilson byl rovněž duchovním otcem OSN. Ovšem jeho idea vytvoření Společnosti národů po I. světové válce – tedy předchůdkyně OSN – nenašla za jeho života v USA pochopení.

V roce 1918 ovládli Kongres Republikáni, kteří se obávali, že se Spojené státy stanou světovým četníkem a budou se zaplétat do mezinárodních sporů. Společnost národů tak vznikla bez účasti USA.

Wilson nevnímal diplomacii jako hru zájmů, ale jako zápas mezi dobrem a zlem. Tato představa měla ovšem i svoji odvrácenou stránku. Tou byl jakýsi „morální imperialismus“. Woodrow Wilson cítil jako syn presbyteriánského pastora náboženskou povinnost „civilizovat“ a „demokratizovat“ ostatní národy. I projekt Společnosti národů vnímal jako sekulární verzi „Božího království na zemi“.

Věřil, že skrze mezinárodní právo lze dosáhnout trvalého míru, což považoval za křesťanský ideál. Jeho kritici – samozřejmě až později – poukazovali na to, že Wilson sice mluvil o sebeurčení, ale zároveň poslal americkou armádu do Mexika, Haiti a Dominikánské republiky. Ukázalo se tak, že jeho „sebeurčení“ se mělo týkat jen Evropanů, nikoliv koloniálních národů v Africe či Asii.

Chápání politiky jako boje dobra se zlem se uchytilo – především díky Tomáši Garrigue Masarykovi – i u nás. Nakonec za I. republiky jsme Woodrowa Wilsona uctívali jako „spasitele zpoza oceánu“ a pojmenovali po něm největší a nejvýznamnější nádraží v Praze, které dříve neslo název Nádraží císaře Františka Josefa.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.