Co přesně způsobilo náhlou migrační vlnu do španělské Ceuty, kdy hranici s Marokem během jednoho dne přešlo snad až přes 70 tisíc lidí, není zcela jasné. Někteří kladou vinu španělskému Nejvyššímu soudu, který nedávno dospěl k verdiktu, že migrantům přicházejícím z moře se musí dopřát plnohodnotný proces. Pohraničníci je nemohou automaticky vracet. A opravdu nyní se většina do Ceuty dostala tak, že hraniční bariéru obeplavala. Další za tím vidí počínání socialistického premiéra Pedra Sáncheze, jenž nedávno zlegalizoval pobyt 1,2 milionu nelegálních migrantů, což působilo jako „faktor přitažlivosti“.
Mezi vniknuvšími do Ceuty se opravdu šířily informace, že „španělská vláda je vůči migraci shovívavější“. Podezřelá je i marocká vláda, která má s Madridem několik nevyřízených sporů a mohla migrační vlnu vyvolat jako formu politického nátlaku. „Otevřeli hranici a nechali všechny projít,“ řekl o marockých pohraničnících deníku The New York Times jeden z migrantů. Nakonec jsou tu samozřejmě i ekonomické faktory. „Ptáte se, proč všichni přišli? Protože v Maroku není práce,“ zdůvodnil svou cestu tentýž migrant.
Reakce evropských lídrů ale naznačuje, že od roku 2015, kdy Angela Merkelová pronesla pověstné „Zvládneme to“ a migrantů dorazilo 1,3 milionu (počet nově udělených azylů) až 1,8 milionu (zaznamenaných nelegálních překročení hranic EU), se nálada na kontinentu notně změnila.
Prvotní reakcí byl tvrdý odsudek Sáncheze. Italská premiérka Giorgia Meloniová, podpořená kolegy z Dánska a Finska, vyzvala k vyloučení Španělska z schengenského prostoru zaručujícího volný pohyb osob. U toho nezůstalo. Celkem 22 z 27 lídrů členských států, včetně Andreje Babiše, podepsalo dopis vyjadřující „vážné znepokojení nad nedávným vývojem situace na vnější hranici Evropské unie v Ceutě“. Lídři jsou prý odhodláni „zabránit pašerákům v ohrožování celistvosti vnějších hranic Unie“. Viník je podle nich jasný. „Uvědomujeme si, že nedávný rozsudek španělského Nejvyššího soudu byl zneužit k vyvolání tohoto útoku a ke zneužití našeho migračního a azylového systému,“ stojí v dopise. Zároveň se ale opřeli do Sánchezovy legalizace migrantů tím, že je třeba věnovat pozornost „všem opatřením, která mohou působit jako faktory přitahující migraci, například legalizace pobytu velmi velkého počtu migrantů bez platného pobytového oprávnění“.
Sánchez kontroval tím, že je rozezlen nedostatkem solidarity „v důsledku předsudků, falešných zpráv, neznalosti nebo politických zájmů“. Dodal, že k cestě ze Ceuty na evropský kontinent je třeba dokladů, takže žádný z migrantů se tam nedostane. Na narychlo svolané videokonferenci evropských ministrů vnitra se sice již mluvilo „o plné solidaritě se Španělskem“, ale Itálie i tak zavedla hraniční kontroly pro cestující ze Španělska. Francie posílila kontrolu své jižní hranice.
Nějakých deset let stará migrační krize vrhá dlouhý stín. Vlády napříč kontinentem si uvědomují, že přes slova Merkelové ji nezvládly. Její nástupce v kancléřském úřadě i v čele CDU Friedrich Merz například minulý rok prohlásil, že lidé napříč Evropou „se bojí pohybovat na veřejných místech“ kvůli migrantům, „kteří nemají trvalý pobyt, nepracují a nedodržují naše pravidla“. Švédsko, které se dřív pyšnilo jednou z nejliberálnějších proimigračních politik, svá pravidla značně zpřísnilo. Ztížilo slučování rodin, rozvolnilo deportace a omezilo sociální dávky pro nově příchozí. Celkově v EU panuje přesvědčení, že s migrací je třeba něco dělat – minimálně proto, aby toho nevyužila krajní pravice.
Co funguje? Peníze a represe
Sánchez se tomu vymyká. Je hrdý na to, že je jedním z posledních evropských premiérů, kteří se nebojí otevřeně zastávat vítačskou imigrační politiku. V únoru se v komentáři pro The New York Times odvolal na Španěly, kteří utekli před Francovou diktaturou, s tím, že „je naší povinností stát se vstřícnou a tolerantní společností, jakou by si naši vlastní příbuzní přáli najít na druhé straně našich hranic“. Je nepochybné, že tím své kolegy, kteří nervózně sledují nárůst preferencí Le Penové, AfD a dalších, velmi štve. Zvlášť když EU se opravdu podařilo nelegální migraci významně stlačit dolů. Po roce 2016 začal počet nelegálních migrantů klesat. V roce 2019 bylo zaznamenáno 139 tisíc nelegálních překročení hranice, o rok později 125 tisíc. Po covidu počty opět začaly růst na 380 tisíc v roce 2023, pak ale znovu došlo k poklesu. Minulý rok bylo registrováno 178 tisíc nelegálních překročení hranice. Letos Frontex, odkud jsou i výše zmiňovaná čísla, hlásil v prvním pololetí 49 tisíc zachycených nelegálních přechodů, což je o 37 procent méně než za stejné období loni.
I když se o přesných důvodech debatuje, například jedním z faktorů může být i konec syrské občanské války, nepochybně roli hraje i série dohod, které uzavřela EU se státy na pobřeží Středozemního moře, hlavně v severní Africe. Ty jsou často popisovány vzletnými slovy. Třeba v případě Maroka si EU pochvaluje „přijetí společného prohlášení o ‚evropsko-marockém partnerství pro sdílenou prosperitu‘“. Hned za tím je ale pasáž jasně vyjevující hlavní cíl spolupráce s Marokem: „Evropská unie poskytuje Maroku významnou podporu v jeho úsilí o řešení otázek řízení migrace a ochrany, což přináší konkrétní výsledky v oblastech správy hranic, boje proti převaděčství a obchodování s lidmi.“ Jednoduše řečeno, Brusel platí státům severní Afriky, aby nepouštěly migranty přes moře, a zdá se, že to po většinu doby funguje.
Pro EU to má řadu výhod. Samotné zachytávání migrantů se děje na druhé straně Středozemního moře, mimo záběry kamer a zájem médií. Veřejnost je tím ušetřena často dost brutálních výjevů, které obnáší ochrana hranice před masovou nelegální migrací. To, že žádný ze států v severní Africe se nedá označit za vzorovou demokracii, je spíš bonus. Znamená to ještě těžší přístup novinářů, autoritářské praktiky zároveň mohou působit odstrašujícím dojmem na případné migranty.
Ti se navíc nikdy nedostanou na území EU. Tam často stačí vyřknout kouzelné slovíčko azyl a ocitnou se v justiční mašinerii, kde aktivističtí soudci, lidskoprávní advokáti a spřízněná média zhusta komplikují jejich deportaci, i pokud se ukáže, že právo na azyl nemají. To se ukázalo i při nynější vlně do Ceuty. I když většina příchozích po pár dnech dobrovolně odešla, hlavně proto, že nedostali jídlo a pití, v případě nezletilých španělské zákony nařizují postarat se o ně. Podle španělských úřadů jich do Ceuty proniklo tisíc až patnáct set. Místní zařízení nemají dostatek kapacit, migranti tudíž budou převezeni na pevninu. Samozřejmě bez platných dokladů lze věk jen těžko spolehlivě ověřit. Z pohledu politiků je proto lepší migranty do Evropy nikdy nepustit.
Migrace jako zbraň
Tento systém má pro Evropu i jednu velkou nevýhodu. EU se stává snadno vydíratelnou. První, kdo obdržel dohodu „peníze výměnou za zadržování migrantů“, byl turecký prezident Recep Erdoğan v roce 2016. Byl to jeden z faktorů, které ukončily migrační krizi. V únoru 2020 ale ohlásil, že cesta do Řecka je otevřená. Turecko převezlo na hranici EU desítky tisíc migrantů. Byl to celkem okatý pokus, jak zatlačit na Brusel. Erdoğan si stěžoval, že EU nedodala slíbené prostředky na boj s migrací. Řecko uzavřelo hranice, vyslalo na místo armádu a oznámilo, že migranty nevpustí. EU tento postup podpořila. „Problémy Řecka jsou i našimi problémy, řecké hranice jsou evropskými hranicemi. Oznamujeme evropskou solidaritu s Řeckem,“ prohlásila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Dodala, že řecký postup je v souladu s evropským právem. Jasný vzkaz, že již není rok 2015.
A proč panuje podezření, že dav vniknuvší do Ceuty zorganizovala marocká vláda? Protože tuto taktiku již jednou úspěšně využila. V roce 2021 Maroko vpustilo do Ceuty nějakých osm tisíc lidí v odplatě za to, že Španělsko poskytlo lékařskou pomoc šéfovi hnutí Polisario, které bojuje za nezávislost Západní Sahary, sporného území, jež Maroko anektovalo. Španělsko následně upravilo svou politiku vůči Západní Sahaře ve prospěch Rabatu.
Největší pokus využít migraci jako zbraň proti Evropě se však konal nikoli ve Středomoří, nýbrž v lesích na východní hranici EU. V červenci 2021 začala hybridní operace Běloruska a Ruska: zájemci o migraci z Blízkého východu, hlavně z Iráku, byli dopravováni letadly a pak odváženi na polskou a litevskou hranici s cílem vyvolat migrační krizi a destabilizovat Evropu. Nejspíš šlo o součást příprav na invazi na Ukrajinu. Od července 2021 do listopadu 2024 polská pohraniční stráž zaznamenala přes 110 tisíc pokusů o nelegální překročení hranice s Běloruskem. Poláci jednali rezolutně. Odmítli migranty vpustit a vybudovali podél běloruské hranice plot. Varšava taktéž omezila právo na azyl. Podle zákona z února 2025 vláda může suspendovat poskytování azylu lidem, kteří nelegálně přišli z Běloruska. Několik desítek lidí v běloruských lesích zemřelo.
Polský postup vyvolal ostrou kritiku neziskovek, suspendaci azylu odsoudil také vysoký komisař OSN pro uprchlíky. Krize upoutala i pozornost umělců. Také u nás vzbudil pozdvižení film Agnieszky Hollandové Hranice, zobrazující utrpení migrantů chycených na polsko-běloruské hranici pohraniční stráží.
Brusel se však za Polsko do velké míry postavil. Označil krizi za „hybridní útok“ Lukašenkova režimu. Uvalil na Minsk sankce a zatlačil na země původu, aby přestaly spolupracovat na letech do Běloruska. EU také vypracovala koncept „instrumentalizace migrace“. Pokud je migrační vlna zorganizována jako nepřátelský akt vůči EU či členskému státu, Brusel umožňuje rozvolnění pravidel, rychlejší zpracování žádostí o azyl, rychlejší deportace a podobně. Zjevně je to potřeba, jelikož uplácení autoritářů k uzavření pevnosti Evropa nemusí vždy stačit. A o opakování roku 2015 nikdo nestojí.
00:01
