Mýtus o mýtu muže lovce aneb věda je stále v krizi
KOMENTÁŘ
Před třemi lety vzbudila velkou pozornost antropologická studie nazvaná Mýtus muže-lovce, který vydal odborný časopis PLOS One. Její autorky tvrdily, že ženy se účastnily lovu v 79 procentech zkoumaných pravěkých společností, což mělo zpochybnit zažitou představu o pohlavních rolích a prehistorické dělbě práce.
Foto: AI, ilustrační obrázek
1
Filmová Odyssea dál válcuje kina, vyjádřili se k ní snad už všichni, takže už se ohlasy lze probírat a komentovat je. U některých to skutečně má smysl, protože ...
Před třemi lety vzbudila velkou pozornost antropologická studie nazvaná Mýtus muže lovce, kterou vydal odborný časopis PLOS One. Její autorky tvrdily, že ženy se účastnily lovu v 79 procentech zkoumaných pravěkých společností, což mělo zpochybnit zažitou představu o pohlavních rolích a prehistorické dělbě práce.
„Po desetiletí se vědci domnívali, že první lidé měli rozdělenou práci – muži se obvykle věnovali lovu a ženy sběru. Toto tvrzení se objevuje nejen v učebnicích, ale často se používá i jako argument pro existenci ‚přirozených rolí‘, jaké mají zastávat i dnešní muži a ženy. Teď ale nová studie naznačuje, že představa o nelovících ženách je mylná,“ psalo se na webu České televize. Titulky českých médií měly jasno: „Konec mýtu o mužích lovcích“, „Muži lovci, ženy sběračky? Ale kdeže!“, „Ženy se nikdy nebály krve“. Týdeník Respekt dokonce přinesl velký rozhovor s americkou antropoložkou a spoluautorkou studie Carou Wall-Schefflerovou, od níž jsme se dozvěděli, že „díky její práci padl mýtus, že u lovců a sběračů loví pouze muži“.
Co se však už téměř nezmiňovalo, byl fakt, že studie čelila záhy po svém vydání ostré kritice. Řada odborníků její závěry označovala za metodologicky pochybné a ideologicky motivované. O necelý rok později pak patnáct předních expertů na společnosti lovců a sběračů publikovali odpověď, v níž upozornili na „výběrové zkreslení a četné chyby v kódování dat“, které podle nich zásadně podkopávaly závěry původní práce. Několik metodologických pochybení přitom vychylovalo výsledky pokaždé stejným směrem. PLOS One nakonec k článku vydal také oficiální vyjádření, v němž připustil pochybnosti o spolehlivosti a reprodukovatelnosti výsledků. O tom se však už v médiích prakticky nepsalo. Veřejnost se dozvěděla o údajném zboření starého mýtu; následná oprava už nebyla tak sexy.
Tento příklad připomíná dlouhý text, žánrově téměř manifest, příznačně nazvaný „Krize v humanitních vědách“. Vyšel tento měsíc na serveru Quillette a odkazuje na report o stavu výzkumu v humanitních a sociálních vědách, který byl publikován už v dubnu a pod nímž se podepsalo deset prominentních vědců ze spřízněných oborů. Autoři se ptají, jak je možné, že takto vědecky zfušovaný text o lovcích a sběračích mohl vůbec vyjít v prestižním žurnálu, a vysvětlují to následovně: „Panuje přesvědčení, že článek napravuje škody způsobené genderovými stereotypy, které mají kořeny v mužském patriarchátu. Článek měl (1) výhodnou pozicionalitu – všechny jeho autorky byly ženy, (2) zasazoval téma do tradičního rámce mocenských vztahů mezi muži a ženami a (3) prosazoval preferovaný etický postoj, čímž vytvářel dojem, že podporuje rovnost pohlaví, neboť dokazoval, že ženy lovily,“ dočteme se.
Cílem zprávy ovšem není zasednout si na jednu pochybnou studii, nýbrž popsat dlouhodobě špatný stav, v němž se ocitla podstatná část humanitních a společenských věd. Nejde přitom o nový námět. O krizi těchto oborů, úpadku akademických standardů a jejich politizaci se intenzivně diskutuje přinejmenším od konce osmdesátých let.
Samotný problém podle autorů nespočívá jednoduše v tom, že akademici bývají výrazně progresivnější než zbytek společnosti (což je pravda – viz například článek „Kdo nesouhlasí, je nacista“). Není jím ani jejich politická angažovanost, využívání odborných poznatků ve veřejné debatě nebo snaha zpochybňovat tradiční představy o fungování společnosti. Politické přesvědčení může totiž inspirovat dobrý stejně jako špatný výzkum. Potíž nastává ve chvíli, kdy politika přestane být motivací a stane se měřítkem akademické práce: začne určovat, která témata se smějí zkoumat, jaké otázky se pokládají, které metody jsou přijatelné a nakonec i k jakým výsledkům je žádoucí dospět. Výzkum už nemá primárně popisovat svět, ale napomáhat předem zvolenému společenskému cíli.
Pozoruhodná je v tomto ohledu pasáž věnovaná odmítání objektivity. Někteří badatelé podle zprávy nepovažují za hlavní úkol vědy co nejpřesněji poznávat a popisovat skutečnost, nýbrž vytvářet morálně užitečné příběhy, které zaplní mezery v dostupných důkazech. Tento přístup bývá označován jako „kritická fabulace“. Historik Hayden White jej v případě své disciplíny shrnul tvrzením, že historické texty jsou „verbální fikce, jejichž obsah je stejnou měrou nalezený i vymyšlený“. Tady už ovšem nejde o spornou metodologii ani o jeden z mnoha možných výkladů skutečnosti. Pokud badatel vědomě nahrazuje chybějící důkazy smyšleným příběhem, který má sloužit žádoucímu politickému či morálnímu cíli, nevytváří vědecké poznání, ale literaturu nebo propagandu.
Dnes a denně slýcháme, že politici mají naslouchat expertům. Velkým tématem se to ostatně stalo i při povolebních čistkách na Úřadu vlády a jednotlivých resortech. A jistě: nikdo rozumný nechce, aby o složitých problémech rozhodovali samouci a diletanti. Ke kritice politiků, kteří odborné poznání ignorují, je však třeba dodat i druhou polovinu příběhu. Formální expertiza sama o sobě už jako záruka důvěryhodnosti nestačí. Některé vědecké obory – zvláště ty, které promlouvají o společnosti, a jsou tedy pro politické rozhodování nejdůležitější – procházejí hlubokou krizí legitimity, která je z nemalé části zasloužená.
Volat „věřte vědě“ a dovolávat se autority titulů, institucí a odborných časopisů proto nestačí. Autoritu si věda již nemůže jen tak nárokovat; musí si ji znovu zasloužit kvalitou důkazů, otevřeností vůči kritice a ochotou připustit i politicky nepohodlné závěry. Významná část akademické produkce dnes těmto nárokům neodpovídá – a nedůvěra, kterou vyvolává, proto není pouhým projevem nevzdělanosti či populismu.
00:06
