Pro mnohé, kteří investovali veškerou svoji víru do přesvědčení, že je předvídatelný a rizika zbavený svět konce dějin možný, šlo o následek působení „škůdců,“ jako jsou Orbán a Trump, kteří (ať už vlastním rozhodnutím, nebo z cizí inspirace) začali do soukolí perfektního stroje sypat písek, píše Maciej Ruczaj.
Foto: Viktor Orbán
1
Soud v České Lípě dnes neposlal do vazby muže podezřelého z krádeže lebky svaté Zdislavy z baziliky v Jablonném v Podještědí na Liberecku. Státní zástupce ...
Ve svém slavném proslovu z Letní školy Bálványos v Sedmihradsku z roku 2014, kde poprvé použil pojem „neliberální demokracie“ jako označení pro systém, který buduje, Viktor Orbán celou svoji úvahu uvedl slovy: „Žijeme v době, kdy se může stát cokoliv.“
Zdánlivě banální konstatace ve skutečnosti mířila přímo proti nejzákladnějšímu posvátnému pravidlu liberálně demokratického řádu, který Evropa vytvářela po roce 1989. Systému, který je založen na předvídatelnosti a eliminaci rizika. Pro tyto cíle byla Evropa, a to jak politické elity, tak společnosti, ochotná omezovat i předchozí sestavu posvátných pravidel, v čele s koncepcí lidové suverenity, zkrátka práva společnosti určovat politické směřování prostřednictvím voleb. Jeho omezení (pomocí soudco- a expertokracie) bylo nezbytné, protože do dokonalého racionálního systému vnášelo element iracionality.
Tehdy Orbánova slova zněla značně přehnaně. Ano, sice byla vyřčena už po Majdanu a v průběhu první rusko-ukrajinské války. Ale to byly pro většinu Západu příliš slabé budíčky: výdaje na zbrojení dál klesaly a německá toxická závislost na ruském plynu dál stabilně rostla. Vše jelo dál, s přesvědčením, že v Evropě jsme nejblíž vybudování ideálního světa konce dějin. Orbánovo „neliberální“ Maďarsko se jevilo jako Asterixova vesnice Gallů ve světě, který celý obsadili liberálové.
Dvanáct let nato sice Asterixova vesnice padla, ale mezitím se proměnil celý svět kolem. Přesně v duchu tvrzení, že se „nyní může stát cokoliv“.
Pro mnohé, kteří investovali veškerou svoji víru do přesvědčení, že je předvídatelný a rizika zbavený svět konce dějin možný, šlo o následek působení „škůdců“, jako jsou Orbán a Trump, kteří (ať už vlastním rozhodnutím, nebo z cizí inspirace) začali do soukolí perfektního stroje sypat písek. Konzervativci naopak budou poukazovat na to, že prapříčinou dnešního chaosu byla příliš agresivní politika progresivistů. Když příliš rozhoupete revoluční kyvadlo, může se celá konstrukce jednoduše zřítit.
Robert Kaplan, slavný americký novinář a spisovatel, oběma stranám této diskuse odpovídá ve své knize Pustá země (Waste Land), kterou nedávno vydalo česky nakladatelství Bourdon. Kaplan je celoživotní pesimista, opěvovatel „tragického“ (v klasickém řeckém slova smyslu) rozměru lidské existence, který vždy vede ke katastrofě, i kdyby záměry byly nejlepší.
Kaplanova kniha vyšla na začátku roku 2025, proto není knihou o Trumpovi. Naopak, názorně předvádí, že Trump není příčinou chaosu, v němž se svět nyní nachází, nýbrž jen jedním z mnoha jeho symptomů. Sám Kaplan o prvním období amerického prezidenta hovoří značně kriticky, ale jeho úvahy tvoří protiváhu k všeobecnému přesvědčení, že stačí specifickou osobnost amerického prezidenta odstranit, a svět se vrátí ke kýžené rovnováze.
Ve skutečnosti, tvrdí Kaplan, jsme zajatci procesů, které probíhají mimo politiku a mimo ideologický konflikt. Zdrojem dnešního chaosu je především skutečnost, že se svět stal příliš malým a příliš propojeným a že každý lokální konflikt vyvolává otřesy v celém systému.
V tomto světě působí mocné neosobní síly – mizící zásoby kritických komodit, jako je voda, urbanizace a vytváření obrovských megalopolí, a to především na globálním jihu, oslabování státních struktur a postupný rozpad všech velmocí, technologická revoluce. Tyto procesy pak jsou okořeněné a ovlivněné probíhající revolucí v komunikaci, ve zkratce: vlivem sociálních sítí a online světa na psychiku jednotlivců, psychiku davů a psychiku vůdců těchto davů. Vše dohromady urychluje zmenšování světa na jedné straně a zároveň posiluje stav rozkolísání a globální klaustrofobie na straně druhé.
Naším osudem je „globální Výmar“, tedy stav připomínající německou meziválečnou výmarskou republiku, zmítající se mezi vírou v liberalismus a pokrok a postupným sesouváním se do propasti ekonomického a politického chaosu. Podívejte se na americkou politiku, říká Kaplan. Když si představíme střet zdivočelých davů krajního křídla MAGA z 6. ledna 2021 a zdivočelých progresivistů, které ovládá „revoluční konformismus“ s heslem „zničíme každého, kdo s námi stoprocentně nesouhlasí“, jsme opravdu tak daleko od výmarského Německa s jeho nekonečnými pouličními boji komunistů a nacistů?
Když se podíváme na Kaplanův popis výmarské reality, nejde se v něm trochu nezhlédnout (překlad vlastní, nemám po ruce české vydání): „Další a další vlády padaly a vznikaly v mírně pozměněné sestavě. Pokračovala jedna vleklá kabinetní krize, poznamenaná pocitem ohrožení. Snahy udržet elementární pořádek vyčerpávaly centrální vládu a všichni se bavili jen o politice. Rozklad se zdál nevyhnutelný a titulky v médiích se měnily závratnou rychlostí. Současnost, celou svou drtivou intenzitou, pohlcovala veškerou pozornost veřejného mínění a politiků a brala jim schopnost soustředit se na budoucnost. Všichni křečovitě bojovali o život a neuvědomovali si, kam směřují.“
„O.K., boomer,“ odpoví asi většina – hlavně mladších – čtenářů na Kaplanovy úvahy. Koneckonců liberálové, kteří zestárli a proměnili se na de facto „životní konzervativce“, jsou i v českém prostředí výraznou částí veřejné debaty. Kaplanova vize přicházející anarchie trpí na bytostný pesimismus a příliš rychlé a zevšeobecňující soudy. Koneckonců, jak si sám autor všímá, i přemíra apokalyptických, zneklidňujících vizí je nutnou součástí procesu „globální výmarizace“, který popisuje.
Na druhé straně, když sledujeme velkou část evropské debaty, jež se i nyní křečovitě drží staré víry v lineárnost pokroku, který má sama Evropa ztělesňovat, nelze se neubránit pocitu, že jistá dávka pesimismu a realismu je zdravá. Ne, dnešní realita nezmizí tím, že se odstraní Orbán a Trump. Ani tím, že ještě víc utáhneme šrouby liberálního ideologického monopolu.
Nejsilnější odkaz Kaplanovy knihy je totiž ten, že popisuje svět, jak ho velká část lidí vnímá právě až teď, po více než roce od nástupu Donalda Trumpa, přitom byla napsána ještě před jeho nástupem. Je dobré si to uvědomovat. Jinak dopadneme jako nová naděje liberální Evropy, španělský premiér Pedro Sánchez. Ten v posledních týdnech nejdříve získal popularitu svou bojovnou asertivitou vůči Washingtonu, aby následně v Pekingu úpěnlivě žádal, aby Čína nahradila USA v roli pečovatele o evropský domov důchodců.
00:07
