Dnes nastane zatmění Slunce, z Česka bude v podvečerních hodinách pozorovatelné jako výrazné částečné, jako úplné ho budou moci lidé spatřit v Grónsku, v ...
V dnes vycházejícím vydání týdeníku Echo přinášíme recenzi knihy reportéra Wall Street Journal Bojana Pancevského o sabotáži plynovodu Nord Stream. Doplňme ještě úvahu o budoucnosti Ukrajiny, k níž kniha provokuje. Jak zmiňujeme v recenzi, celá operace byla plánována a prováděna nejen jako útok na Nord Stream, ale jako paralelní útoky na dva podmořské plynovody – Nord Stream v Baltském moři a TurkStream v Černém. Jižní část operace ale nevyšla. Pancevski píše, že jeden z vůdců akce, kterého označuje přezdívkou Generál, se mu v rozhovoru mnohem později svěřil, že je možná dobře, že sabotáž TurkStreamu nevyšla. Erdoğan by si to prý nenechal líbit tak jako Němci.
Že ho to nenapadlo dřív, pomyslí si v tu chvíli čtenář.
Pancevski často jako určující faktor ukrajinského chování označuje „kozáckého ducha“. Dědictví kozáckých klanů, které byly po staletí schopny vzdorovat imperiálnímu porobení, ať už osmanské říše, nebo Ruska. Kozáci byli hrdí na svou nezávislost a nepokořitelnost, za svobodu byli ochotni nasazovat život. Stejně tak k tomu dědictví patří anarchický duch, neochota podřizovat se řádu a centrální autoritě a rivalita. Když klany nebojovaly proti vnějšímu uzurpátorovi, bojovaly mezi sebou.
Odvaha, impulzivnost a schopnost improvizovat, to jsou kvality, jež prostupují příběhem Nord Streamu, jakož i současnými bojovými úspěchy Ukrajinců. Rychlost inovačního cyklu, jaké ukrajinští výrobci docilují u dronů, nemá v dnešní Evropě obdoby. Něco takového funguje asi jen v Číně. Inovovat a integrovat nejvyspělejší systémy dokážou Ukrajinci i v jiných zbraňových systémech.
Řada nejefektivnějších bojových jednotek jsou fakticky nezávislé, autoritě armádního velení jen vrtkavě podřízené útvary. Takové útvary, ale i spousta jiných válečných aktivit jsou financovány dobrovolníky, ať už z řad oligarchů, nebo drobných přispěvatelů. Ale to, co je západní perspektivou prezentováno jako úspěch občanské společnosti, má na Ukrajině delší tradici, je, dalo by se říct, rutinizované, protože na ústřední moc se nelze spolehnout.
Má to svůj známý rub v tom, že Ukrajina je notoricky zkorumpovaná. Jeden z organizátorů sabotáže, kterého Pancevski označuje přezdívkou Plukovník, od počátku své kariéry v mocenských složkách bojoval neohroženě proti korupci. Zaplatil za to cenu nejen v podobě toho, že žije dodnes ve skromném bytě, byl i uvržen do vazby kvůli vykonstruovaným obviněním a později držen v domácím vězení, jeho stíhání se zastavilo teprve po loňském pádu Andrije Jermaka, šéfa kabinetu Zelenského.
O jiných členech týmu Pancevski nic takového netvrdí. Když Generál zařídí u velitele pohraniční policie hladký výjezd svých lidí přes ukrajinsko-polskou hranici, podivuje se pak velitel, že tentokrát ani nic nepašovali, jen vezli nějaké potápěčské lahve.
Ten cyklus, zdá se, nemá konce. Jedním z ikonických momentů ukrajinského Majdanu je, když demonstranti vtrhli do opulentní rezidence uprchlého prezidenta Janukovyče a našli tam mimo jiné zlatý záchod. Když ukrajinští protikorupční vyšetřovatelé loni na podzim prohledali obydlí uprchlého podnikatele Timura Mindiče, spjatého s klikou Zelenského, nalezli… zlatý záchod.
Sabotáž Nord Streamu je určitě možné z jistého pohledu označit za akt státního terorismu. Ukrajincům to (zatím) prošlo, protože Německo se nacházelo ve stavu mimořádné politické dezorientace. Jeho desítky let budovaná energetická a zahraniční politika, léta budované partnerství s Ruskem, to vše bylo v troskách. Ukázalo se, že letité motto německé Ostpolitik, Wandel durch Handel, změna prostřednictvím obchodu, zafungovalo tak, že ten obchod změnil mnohem víc Německo než Rusko. V situaci, kdy Ukrajina odrazila první nápor ruské invaze a německá energetická politika byla pod palbou kritiky nejen Polska, německý establishment nenašel sílu žádat pro pachatele sabotáže trest (že je za něj pravděpodobně zodpovědná Ukrajina, to si Němci na základě rozvědných informací ujasnili během pár měsíců, dřív, než se policejním vyšetřovatelům podařil první průlom v získávání důkazů).
Ukrajinské tajné služby jsou dnes schopné takových šokujících akcí, jako byla operace Pavučina, při níž drony propašovanými hluboko do Ruska udeřili na pět základen ruského strategického letectva (na operaci se mimochodem podílela žena, jež v knize Pancevského vystupuje pod přezdívkou Freya, jediná žena v celé akci, která se později stala členkou SBU). Zapomeňte na Jamese Bonda, to je něco, co dnes dokážou patrně jen Izraelci. Ale ty služby jsou schopné i jiných šokujících věcí. Nedávno došlo k atentátu na ukrajinského oligarchu v Monaku, žena podezřelá z jeho spáchání byla nalezena mrtvá v Kyjevě. Mluví se o konfliktu zájmů drogových gangů, z nichž jeden spolupracoval s ukrajinskou vojenskou rozvědkou. To je druhá tvář těch schopností tajných služeb a je otázka, zda jsou od sebe oddělitelné.
Na politické úrovni vyvstal nový problém, krize v ukrajinsko-polských vztazích, zapříčiněná instrumentalizací stinných míst dějin režimem Zelenského. Je to jakoby přesné naplnění té rétoriky, jež od počátku války označovala Ukrajince za „banderovce“, ne-li „nacisty“. Ovšem, jak vidíme, ukrajinský režim umí tato témata zapnout jako vypínačem. Je to čistě politické rozhodnutí, hledání mobilizačního tématu.
Historické dědictví „krvavých zemí“ je brutálnější, extrémnější variantou konfliktního historického dědictví, jaké nesou mnohé jiné evropské hranice. O to politicky komplikovanější, že hranice několika zemí v této oblasti byly překresleny Stalinem, něco, co si my Češi obtížně představujeme. Jiné země se s tím za dlouhé desítky let naučily zacházet, našly cestu, jak si ponechat národní paměť a zároveň netraumatizovat vztahy se sousedy. Někde někdo v Německu asi ještě dnes pronáší slova „válečný zločinec Edvard Beneš“. Ale němečtí politici o tom nepronášejí projevy, my mu nevztyčujeme pomníky v Rozvadově. Ale Ukrajina prochází opožděnou fází své národní formace, kterou už mají evropské země za sebou.
I kdyby se potvrdil současný obraz, na němž se zdá, že vojenská dynamika je teď na straně Ukrajiny – a tyto dojmy je třeba posuzovat velmi opatrně –, Ukrajinu pravděpodobně v blízké budoucnosti čeká zklamání. Ani v optimistických scénářích nemůže počítat s tím, že získá nazpět všechna okupovaná území. Proklamované „bezpečnostní záruky“ Západu se nikdy neuskuteční. A perspektiva vstupu do EU se povleče, i ty země, jež nyní Ukrajinu nejvíc podporují slovně nebo i materiálně, ho budou pragmaticky zdržovat či blokovat. Ukrajina příštích let docela dobře může být nespokojená, chudá a zkorumpovaná – a vojensky silná.
Například analytik Daniel Szeligowski z polského institutu PISM před rokem narýsoval scénář, v němž se na Ukrajině rozvine obdoba německého „výmarského syndromu“ – pocitu, že domácí i zahraniční vůdci zemi zradili. Ve volbách nejspíš vyhraje nějaký charismatický vůdce, ale militarizace společnosti způsobí, že bude muset hledat modus vivendi s novými zájmovými skupinami – oligarchy zbrojního průmyslu, soukromými vojenskými společnostmi. Vztahy s dosavadními spojenci budou čím dál tím konfliktnější, Ukrajina, vědoma si svého vojenského potenciálu, bude hledat partnery třeba v Turecku nebo v bohatých zemích Blízkého východu.
Po vzniku Státu Izrael Spojené státy od počátku nebyly jeho bezvýhradným spojencem. Ten mimořádný vztah se vyvinul až později, v 60. letech, a to ne proto, že by Američané usoudili, že Izrael potřebuje ochránit. Bylo to vlastně naopak – usoudili, že tato velice akceschopná a vojensky zdatná země je potenciálně nebezpečná. Že je lepší mít ji na své straně – a mít ji pod kontrolou. V dnešním světě ovšem v Evropě žádný takový hegemon není.
00:01
