Průvodce festivalem Metronome

Před lety jsem se vypravil na hudební festival Metronome. Zážitky z něj mám pořád ještě poměrně živé, přiznám se, že občas si na ten víkend dokonce i vzpomenu. Myslím si dokonce, že můj tehdejší report z onoho ročníku zestárl méně, než by se dalo očekávat, a že o tom festivalu a jeho postupném vývoji snad něco řekne i dnes.

Takže hned na začátku klausovsky odcituji sám sebe. V tom roce 2018 jsem začínal zostra: „Technické problémy u vstupu, skoro hodina čekání. Humor ‚to by se v Barceloně na festivalu Primavera nestalo‘ nefunguje donekonečna. Dostáváme MasterCard náramek, nabíjím tisícovkou, na pár zvětralých krušovic (co stojí víc než plzeň v Lokálu) to snad bude stačit.“ Nadšení mě zjevně nezachvátilo ani při koncertu Chemical Brothers, kteří tehdy patřili k největším diváckým lákadlům: „Chemical Brothers jsou Sluha dvou pánů taneční hudby, to všichni víme. Poslední dobré desky nahráli před dvaceti lety, a přitom pořád nějakou záhadou dostávají poměrně dobré časy na velkých festivalech. Jako by samotná, dnes už ničím nezajímavá taneční hudba nestačila, musíme k tomu ještě mít cool projekce. ‚Tady mladej to s videem umí, ten to udělá,‘ úplně slyším poradu kapely, kterou už toho kromě honoráře zjevně moc nezajímá. Pseudointelektuální jinotaje, takový ten tíživě otravný symbolismus, co tak milujou na všech odvykačkách. A ty lidi kolem. Kde to sakra jsme? Festival Svojšice? Agentura Dobrý den Pelhřimov?“ Jak je vidět, i pro milovníka hudby jako já může být český hudební festival torturou, možná obzvlášť pro něj.

Ale co je lepší pozvánkou na festival, než že se na něj i takový škarohlíd po letech vrátí. Ano, budu tam, byť se budu snažit odcházet jako slušný postarší člověk ještě před setměním. Odpolední koncerty totiž patří k tomu, na co se z letošního ročníku těším zdaleka nejvíc. V pátek 19. června budu netrpělivě stepovat před pódiem už ve čtyři hodiny odpoledne, to se na něj totiž zrovna bude chystat Orville Peck, jeden z nejzajímavějších současných zpěváků country. Peck je fascinující úkaz už jen tím, jak dokázal z tak konzervativního stylu, jakým je country, udělat znovu trochu nebezpečnou a tajemnou hudbu. Na první pohled působí jako postava vystřižená z lynchovského filmu: třásně, maska, kovbojský klobouk. Pod tou bizarní stylizací je ale především skvělý písničkář, který když zpívá, tak zní trochu jako Roy Orbison po probdělé noci v baru někde na periferii Las Vegas. Tím pro mě má páteční návštěva letiště v Letňanech skončí, případně snad lze s trochou sebezapření počkat ještě na Lyke Li, ta vystoupí od půl osmé.

V sobotu opět vyrazím na svou prašnou letňanskou odysseu už v brzkém odpoledni; jednomu se po tom nevzhledném, ale aspoň trochu zeleném a členitém areálu holešovického výstaviště možná i zasteskne. Už ve čtyři hodiny totiž začínají hrát britští melancholici Slowdive. A nebude to, doufejme, jen laciná nostalgie. Slowdive totiž patří k těm vzácným skupinám, jimž se podařil comeback, z nějž nemáte v lepším případě pocit zbytečnosti, v horším trapnosti (nejčastěji obojí). Jejich deska z roku 2017, s níž se vrátili na scénu po 22 letech, byla překvapivě skvělá, v celé diskografii možná dokonce nejlepší. Letos v červnu navíc vyjde i očekávaná kniha hudebního kritika Simona Reynoldse Still in a Dream mapující vznik a vývoj žánru shoegaze. Reynolds v ní oslavuje zlatý věk znovuobjevení kytarové hudby, druhou vlnu psychedelie plnou vazbících riffů a rozostřených klávesových ploch, kterou formovaly kapely jako My Bloody Valentine a Sonic Youth. V Británii skupiny jako Cocteau Twins a právě Slowdive unikaly do snových světů, zatímco američtí undergroundoví rockeři jako Dinosaur Jr. a Pavement spojovali apatii s naléhavostí do strhující zvukové smršti. Osobně laděné vyprávění novináře, jenž tuto hudbu sledoval v reálném čase přímo v první linii, živě rekonstruuje období představující poslední velké vzepětí analogové kultury vinylových desek a hudebních časopisů – ještě předtím, než internet všechno změnil. Ale to jsem příliš odbočil – ještě by to vypadalo, že se na tu knihu těším snad víc než na Metronome.

Odrazovat od návštěvy koncertů Stinga, Manic Street Preachers ani Nicka Cavea vás samozřejmě nebudu (byť nic zajímavého už roky nevydali), to už bych si u konzervativnějších posluchačů asi neobhájil. Jen škoda, že třeba Cave přijíždí ve svém už poněkud přepjatě patetickém kazatelském období – takový koncert jeho dřívější kapely Grinderman, to by byla jiná! Ale dost už rýpání, začíná léto a na poli v Letňanech nám zahrají legendy, může být něco krásnějšího?