Ač stojí v čele obvykle přehlíženého resortu, motoristický ministr kultury Oto Klempíř je středem pozornosti. Už týdny se spekuluje o jeho odvolání z vlády Andreje Babiše. Náš rozhovor se uskutečnil nedlouho po jeho schůzce s odboráři České televize a Českého rozhlasu. A byť sám vydal prohlášení, že se mu podařilo v některých zásadních bodech dosáhnout shody, odboráři vyšli s nesouhlasným prohlášením.
Jak si vysvětlujete, že po schůzce s odbory veřejnoprávních médií vidíte věci natolik rozdílně?
Asi je to tím, že na rozdíl od lidí, kteří o těch schůzkách píší, jsem u nich byl. Vždycky to začínalo velmi opatrně, ale z kontextu bylo od prvních minut jasné, že se chceme dohodnout. Bojový vztah mezi námi nesluší ani veřejnému prostoru, ani obecnější mediální rovině, ani budoucnosti veřejnoprávních médií. Asi po třech společných schůzkách jsme za ministerstvo chtěli vyjádřit, že se cítíme na jedné lodi. Velmi jsme si totiž – i jako lidi – notovali. A strašně mě proto překvapilo, když to rozhlasáci velmi striktně dementovali. Moje vysvětlení by byla spekulativní. Kdybych byl hudebník, tak si s vámi s radostí zaspekuluji a pustím to na špacír. Ale teď…
Je to přece ve vašem zájmu.
Tak velmi zkratkovitě. Přišli jsme s pozitivní zprávou, že jsme připraveni hledat konsenzus, zatímco role managementu byla spíš bojová, naladěná v modu Nechceme se dohodnout, my si to vybojujeme. Takže asi nutně došlo ke konfrontaci a změně názoru.
Nedalo se části té bojové nálady zabránit, kdybyste před zveřejněním návrhu zákona o financování veřejnoprávních médií věnoval víc času vyjednávání? Proč jste například tři měsíce odmítal žádosti generálních ředitelů ČT a ČRo o schůzky?
Je dobré podívat se na to i naším úhlem pohledu. Jednání vždy přece musí být nad konkrétním návrhem, nebylo možné vést debaty nad polotovarem. Proto jsme návrh nejdřív představili a odeslali do meziresortního připomínkového řízení. Následně pan premiér oznámil, že vznikne jím vedená pracovní skupina k návrhu zákona. Až se připomínky vypořádají, půjde návrh na vládu a do parlamentu. Připravujeme zákon, který vymezuje nové uspořádání a financování veřejné služby. A jestli bude shledán příliš svobodným, samozřejmě do něj některé prvky, jako je opora v zákoně pro regionální vysílání, můžeme zapracovat.
Čili tři měsíce jste odmítal žádosti o schůzky ředitelů veřejnoprávních médií proto, že jste nejdříve chtěl mít hotový návrh zákona?
Ano. Pracuji na platformě koaliční rady – od ní přijímám politické úkoly, které musím vypracovat. A můj politický úkol byl: Rušíme poplatky.
Tomu rozumím. Ale když jste nastupoval do vlády, prezentoval jste se jako zastánce poplatků. Nechal jste se vidět s heslem „Veřejnoprávní média jsou grál“. Jak jste za ten „grál“ bojoval?
Ve chvíli, kdy máte 6,7, a ne 67 procent, tak neprosadíte vše. Podívejte se na tuto útlou knížečku, která se jmenuje Programové prohlášení vlády ČR. Tam je napsáno: Zajistíme transparentní kontrolu hospodaření ČT a ČRo prostřednictvím NKÚ. Naší prioritou je ovšem zachování nezávislosti. A hned druhý řádek: Zrušíme poplatky za veřejnoprávní média, čímž snížíme zátěž pro občany. Naši koaliční partneři nám vyšli vstříc ve spoustě našich priorit: nezvyšovat daně, bojovat proti migračnímu paktu, Green Dealu, ETS 2. Ve věci poplatků jsme se však dohodli tak, jak stojí v Programovém prohlášení. Mým úkolem jako ministra je ho plnit, ne o něm diskutovat. Ale musím vám říct, že když se na to podívám z nadhledu, mám občas pocit, že žijeme v jakýchsi simulakrech – falešných odrazech reality.
Co tím myslíte?
My se tady podle Programového prohlášení staráme o nezávislost a zrušení poplatků – je to vlastně strašně jednoduchý slib voličům. Ale propagandou je to propagováno tak, že to není ta – s nadsázkou řečeno – „money war“. Ale že je to boj o kulturu, která by jinak spadla do područí zlé vlády. My přitom zachováváme rady i jejich volbu tak, jak jsou, zachováváme management, identitu, všechno tak, jak to je. A ještě k tomu dáváme naprosto transparentní financování. Kritické hlasy říkají: No jo, ale co když se změní vláda a bude chtít tu částku pro média snížit? A my na to: Ale to přece jde už teď. I teď by vláda mohla odhlasovat snížení poplatků na polovinu. Takže se mi zdá, že žiju v simulakru, který z ekonomického transformačního tématu dělá boj za svobodu, která se ztrácela. A ta svoboda, kterou my ničíme, když chceme občany zbavit svobodných zpráv a všeho, se stává jakýmsi fetišem. Za televizi pochodují mladí lidé, kteří se na ni ani nedívají.
Z veřejnoprávní televize se stal symbol a onen grál. Nenaběhl jste si ale do té situace sám, když jste právě o grálu mluvil?
Nenaběhl, protože on to není grál, je to fetiš, ke kterému se lidé modlí. Ale modlí se, aniž by existoval jediný důkaz, že hrozí ona obávaná ztráta nezávislosti.
Důkazy nejsou, ale ty obavy přiživujete. Ruku na srdce, je dobré se při přípravě takového zákona opakovaně nechat fotografovat se slovenskou ministryní kultury, jejíž změny ve veřejnoprávních médiích vedly k velkému poklesu sledovanosti, nebo se sám coby ministr pouštět do úvah, zda má ČT vysílat StarDance?
Může to k tomu svádět. Ale zahájili jsme sbližování vlád pomocí společných zasedání, každý ministr se setkal se svým protějškem a vyměnil si zkušenosti. Já mám v kultuře paní Šimkovičovou, tak jsem se setkal s ní. To nejsou ideologická zasedání, ale vyloženě věcná, pracovní sezení. Neříkáme si, jak to máme dělat, ale jenom jak to dělají oni a jak my. K druhé části vaší otázky – ministr samozřejmě televizi do toho, co vysílá, mluvit nemá. A my to také – jak je z návrhu zákona zřejmé – necháváme zcela na nich.
Proč jste to tedy říkal?
Chtěl jsem jen zmínit, že StarDance v drtivé většině, konkrétně z 65 procent, vysílají komerční televize. Začali mi hned vyčítat, že to je přece formát BBC – což já samozřejmě vím. A zase jsme v tom simulakru – je to formát BBC, tak by ho přece měla vysílat veřejnoprávní ČT. Ale já jí ho neberu. Dobře, možná jsem to neměl říkat, všichni se toho chytili. Ale chápu, kdo by nechtěl tančit s krásnou herečkou.
Šel byste do toho?
Hned. Ale jsem asi takový tanečník jako operní zpěvák.
Něco jste přece v kapele J.A.R. odtančil.
To bylo spíš takové poskakování.
Zpět k diskusi o nezávislosti médií. Hodně pozornosti vzbudilo i to, jak jste odvolal bývalého ministra kultury Martina Baxu (ODS) ze správní rady Pražského jara. Stalo se tak poté, co jste kritizoval, že Státní fond audiovize hodlá podpořit milionem korun film s queer tematikou. Baxa vám vyčetl, že chcete zasahovat do rozhodování fondu, načež jste reagoval úsečným: „Pan Martin Baxa mě v poslední době dost řeší. Tak jsem ho vyřešil.“ Bylo namístě odvolávat někoho jenom kvůli rozdílnému názoru na rozdělování dotací?
Pan Baxa už neměl s výkonnou mocí nic společného. Odpovědnost za financování Pražského jara převzali jiní lidé, jsme to my a my chceme spolupracovat s lidmi, kteří jsou s námi. Nikoli z bývalé vlády. Forma – pan Baxa mě řeší, tak jsem ho vyřešil – je pozůstatek mé mnoholeté reklamní činnosti, který často v sobě zadržuji, abych neglosoval. Dovolím si to opravdu jen někdy. Toto byl ten slogan, kterému se neubráníte. A tušil jsem, že si to za něj vyslechnu.
Takže jste zkrátka k Baxovi coby členovi bývalé vlády neměl důvěru?
Ono to nebylo ani o důvěře, nemyslím si, že by Martin Baxa škodil. Není tím typem člověka. Ale Pražské jaro převzala nová vláda a nový management napojený na nás a pan Baxa v něm zkrátka není.
Navenek to ale vypadalo, že někoho odvoláváte za rozdílný názor, jakým filmům udělovat dotace. Nemělo by to být věcí komise, která to má v popisu práce?
Souhlasím, že je to jejich věc. Spousta lidí také čekala, že budeme jejich rozhodování ovlivňovat, škrtat, ničit, zastavovat dotační řízení – a neděláme to. Ty komise fungují roky a vědí, proč takto rozhodují. My se samozřejmě budeme těmi dotačními mechanismy ještě zabývat, máme to v agendě. Dopodrobna budeme zkoumat, jak ten mechanismus funguje, jestli pomáhá české kultuře – jestli jí pomáhá hodně. Jestli by nemohl pomáhat ještě víc.
Jak by tedy mohl pomáhat kultuře víc?
Budeme postupovat po malých krůčcích. Hrozně bych si přál, aby se náš zájem otočil do regionů a podhoubí, ze kterého teprve vzniká ta excelence. Velké hvězdy se o sebe už umějí postarat, mě zajímají ti méně viditelní.
Z toho, co jsem slyšel, je ale zatím příliš nenavštěvujete. Proč?
Zatím jsem na tyto akce nanominoval svoje náměstky. Já jsem obrážel svět, kterému jsem se vůbec nevěnoval do této doby – a to je svět velkých divadel a velké opery. V tom jsem byl nováček. Ale mám tady spoustu pozvání, od vernisáží až po galakoncerty. Budu se těšit, až budu mít víc času začít je navštěvovat.
Zatím jste tedy neměl čas?
Jsem ve funkci pět měsíců. Nejsem extrémně rychlý, mladý člověk, který nasaje mu svěřený úkol a orientuje se bleskurychle. Zatím jsme se věnovali základům toho domu. Je tady dotační řízení, třicet příspěvkových organizací, se všemi se musíte seznámit, jsou tady asociace, odborové organizace, musíte se seznámit s financováním, na co dáváte peníze, musíte vytvořit nějaké rezervy a chovat se s péčí řádného hospodáře, kterému je svěřeno 17,5 miliardy korun. Je tady 6500 zaměstnanců, ti lidé jsou v nízkých platových třídách, je potřeba se o ně postarat. Takže jsem se spíš cítil jako manažer, který se seznamuje a hodlá co nejdřív pochopit chod a správné řízení jemu svěřeného podniku, než jako výletník po kulturních akcích. Nikdy jsem ani nebyl večírkový typ.
Ale k pozici ministra kultury přece patří i tato část, nemyslíte?
Ano, patří. Ale uvědomte si, že ministr kultury je manažer vlády, není to manažer umělců nebo živého umění. To je spíš takový bonus.
O jednom večírku, jehož jste se nezúčastnil, jste se nicméně rozmluvil sám. V Deníku jste zalitoval, že vás pořadatelé hudebních cen Anděl nepozvali na jejich předávání. Oni vyrukovali s ukázkou z jejich pošty, podle které jste ale pozván byl. Najednou to z vaší strany působilo jako zbytečný výpad. A člověk si spíš kladl otázku, jestli se nesnažíte utéct od toho, že kdybyste přišel, publikum by vás vypískalo. Jak to bylo?
Zažil jsem věci, kdy se mnou protest hudebníků opravdu neotřese. Ale ukázalo se, podle screenu pořadatelů, že ten e-mail zůstal neotevřený. A já jsem ho ve své poště ani neviděl, nemám ho. Je to škoda. Ale ano, ty události pokračují. Pak se vyjádřili rapeři u pana Čestmíra (Strakatého – pozn. red.) velmi nelichotivě na moji adresu. Stále hledám ten důvod, čím jsem jim ublížil. Důvod, na základě kterého by mohli říct: To je ten zlý Oto Klempíř. Ten důvod nemají.
Vedle už probírané nedůvěry kolem vašich kroků směrem k veřejnoprávním médiím jsem slyšel, že působíte arogantně, nekomunikujete, těžko se s vámi lze sejít. Jak tohle vnímáte?
Tak, že mě takové vnímání mrzí, protože jsem různé lidi sem zval. Nesčíslněkrát. Nikdo nepřišel.
Na sociální sítě jste o sobě nedávno napsal: „From Zero to Hero“. Upřímně řečeno, připadáte si tady na ministerstvu jako Hero (hrdina)?
Byl to bonmot a dědictví toho, jak jsem působil v oné dnes už neexistující J.A.R. S Danem Bártou jsme si nemuseli říkat, co je fór. Některé věci zavánějící provokací, ať už to byl Baxa, StarDance, nebo ten Hero, neberu jako fakt. Ale je pravda, že si na to možná budu muset dávat pozor. Protože je to interpretováno naprosto doslovně.
Politika je v tomto neúprosná. Neříkáte si: Proč jsem do toho šel?
Neříkám. Víte, osmnáct let dělám něco, čemu se říká spin doctor. Vymýšlím stranám a politikům, s čím mají vyjít na veřejnost. Takže jsem byl součástí toho světa dlouhou dobu. Každý si myslí, že hudba pro mě byla stěžejní, ale je to naopak. Hudba tvořila maximálně deset procent mé kariéry, jenom byla hodně vidět. Nikdy jsem nebyl součást umělecké komunity, neznal jsem se s nimi. S nimi se znal Roman Holý, Dan Bárta, ale já vůbec. Byl jsem spíš takový solitér. Základní poučka, kterou jsem ale viděl v politice, byla, že závěr patří mistrům. Před lety to byli Piráti, kterým jsem pomáhal: „My se za vás porveme.“ Podobně se mi podařilo pomoci třeba ODS v závěru jedné kampaně k eurovolbám. Působil jsem, myslím, v politické komunikaci jako docela silný element. Naposledy heslo „Volte Motoristy, nikdo se to nedozví“ byl přesně ten breakpoint. Podařilo se trefit tu náladu a humor, které mají Češi rádi. Ale musí to být uvěřitelné. Ne jako chudák Petr Fiala, který jezdí v košili na traktoru. A já chápu, že ta autenticita je těžká. Protože jak máte být autentický, když trávíte většinu dne v Poslanecké sněmovně, která nemá s realitou nic společného? Jste tam celý den zavřený s asistenty a novináři, máte předepsaná slovíčka, která musíte před kamerami zahrát jako theatrum mundi. A pak vyjdete ven, do světa, který je úplně jiný.
Vím, že na kdyby se nehraje. Přesto si pokládám otázku, kdybyste měl možnost vrátit čas a opět stál před možností jít coby krajský lídr jedné ze stran do volební kampaně, šel byste do toho znovu?
Na tisíc procent. Začíná to drobnými poznáníčky. A já jsem po těch letech politického marketingu toužil poznat víc. Je to tak, že děláte kampaň, ale nepohybujete se ve sněmovně, neznáte tu strukturu. Navrhnete politikovi podle vás naprosto skvělou kampaň, a on s ní má problém. Vůbec nedokážete pochopit proč, když nemáte tu politickou zkušenost. Potřeboval jsem to nutně pochopit. To znamená, dělal jsem to kvůli sobě. A také kvůli svému liberálně-pravicovému vnitřnímu přesvědčení. Nemohl jsem najít tu správnou stranu. Kdysi dávno jsem byl u toho, když Martin Přikryl dělal výbornou kampaň s heslem „Chlapi sobě“. A najednou se objevilo něco, co se jmenovalo Motoristé sobě. To mi bylo velmi blízké. K tomu, že předseda strany Petr Macinka je muzikant a super chlap. A že neřídíte jednu firmu, ale 30 příspěvkových organizací, řídíte monstrum. To vyžaduje změnu myšlení.
Petr Macinka, o kterém říkáte, že je super chlap, se vás nedávno zastal slovy „Sny o odvolání Klempíře jsou projevem absťáku levicových vyžírek“. Chápu, že se to dobře poslouchá, když jste na jedné lodi, ale není to od něho jen provokace za každou cenu?
Možná jo, ale spíš si myslím, že to je promyšlená strategie, jak být nezaměnitelný a stále vidět. A že je Macinka, co se sloganů týče, trochu lepší než já, to trochu žárlím.
Umíte si představit, že byste dnes jako ministr pořád byl i frontmanem J.A.R.?
Po tom všem, co se stalo, už si to představit vlastně nedokážu. Ale tehdy jsem vyhazov z kapely bral jako velký šok.
Nebyla ale z vaší strany zrada, že jste to kolegům, s kterými jste měl kapelu 35 let, neřekl předem? Popravdě by mě asi taky hodně naštvalo, kdybych se o tom, že jdete do voleb, nedověděl od vás osobně, ale ráno před koncertem z tiskové zprávy.
Taková věc se nedá probírat předem. Kdybych o tom začal mluvit, tak by to v tu chvíli věděli všichni. To neznáte muzikanty. Oni si mysleli, že se to bude měsíc dopředu probírat. Já jsem si zas myslel, že to skousnou. Ale neskousli. Zadruhé jsem myslel, že to může koexistovat. A zatřetí jsem ze své praxe politického marketingu věděl, že to musíte udělat jako ránu.
Najednou jste vyměnil skoro celou sociální bublinu. Jaké to pro vás osobně je?
Víte, já jsem vlastně v žádné sociální bublině nebyl a celý život jsem hodně solitérní člověk. Měl jsem kapelu, ale bylo to spíš sdružení muzikantů, kteří milovali funk, americký styl muziky… A zahráli dvacet koncertů ročně. Před takovými osmi lety jsme mysleli, že budeme J.A.R. pomalu rozpouštět do ztracena a necháme to být. A potom přišel malý zázrak v podobě výhry tří Andělů za Eskalaci dobra. Je to emocionální deska, kterou považuji za svoje vnitřní nastavení – i tady. J.A.R. to katapultovalo ohromným způsobem, ale zase v intencích, že děláme menšinovou a složitou muziku. Nějaký čas jsme se udrželi, přišla další deska, dobrá, ale už nedorovnala Eskalaci dobra. Postupně jsem sledoval takový vnitřní rozkol, kdy si každý našel nějaký svůj projekt a J.A.R. byl pro všechny spíš zábava, než abychom si řekli: Máme před sebou možná posledních deset let v nejlepší formě, musíme si vybudovat pořádné koncertní postavení. Že by to třeba začalo naplňovat nějaký ekonomický potenciál, to se nikdy nestalo.
Nikdy vás to neživilo?
Vůbec, to bylo spíš dobrovolné sdružení. A zpětně považuji za obrovskou chybu, že jsme to nikdy ekonomicky nezúročili. To by se z té kapely jinak neodcházelo.
Takže vás to přestalo naplňovat?
Byl to pocit – a možná ani ne pocit, spíš spektrum pozorování –, že už to není ono. A tím nechci vůbec snižovat hodnotu těch pětatřiceti let s J.A.R., za hodně z toho jsem vděčný.
Jak vás naplňuje současná pozice?
Je to úžasné.
I když média píšou o tom, že by vás premiér Babiš z pozice ministra nejradši odvolal?
Jsem přesvědčen, že to byl čistý mediální konstrukt. Ale pure one hundred per cent (čistých sto procent – pozn. red.).
Například Deník N psal o údajných stížnostech Babiše na vaši práci, prý „jen tak vlajete“.
A jak se to ten Deník N mohl dovědět? Já s premiérem jednám. A věřím tomu, že by mi takovou věc řekl. Vím, jak se takové hry hrají. Buď to tomu Deníku N někdo záměrně řekl, aby mě oslabil. Nebo si to prostě vymysleli. Řekli si: Tak koho osolíme? Otu. Podívejte se na Zuzanu Mrázovou, během čtrnácti dní z této velmi schopné ženy a starostky udělali úplného čerta.
Informace, že ministryně žije ve 130metrovém obecním bytě s nájemným 4500 korun měsíčně, si o pozornost řekne, nemyslíte?
Dobře, ale co je to za konstrukt, kdy se najednou řekne: Mrázová není v bytové nouzi. Nebo stojíme za kulturou, Klempíř ji chce zničit. Všechno jsou to simulakra.
00:01
