Islámský terorismus se v poslední dekádě etabloval jako poněkud ponurý, ale jinak ustálený rys západní Evropy. Jde o typ události, u níž si lze poměrně bezpečně vsadit, že se někde v průběhu roku objeví, pravděpodobně to bude v jednom ze starobylých hlavních měst, a už jen málokoho to skutečně překvapí. Betonové zátarasy na bulvárech a náměstích, jež sice podvědomě stále připomínají možnost dalšího útoku, se staly trvalou součástí městského mobiliáře a už dávno nešokují, stejně jako útoky samotné postupně zevšedněly a proměnily se v samozřejmý díl evropského koloritu.
A lze jít ještě o krok dál: nejenže už to nikoho příliš nevzrušuje, ale ve slušné společnosti se nad tím příliš vzrušovat dokonce nenosí. Sofistikovaný člověk ví, že podobné věci je třeba cíleně nevidět – jako ohyzdný šrám na jinak pohledné tváři, na nějž není zdvořilé upozorňovat. Činit tak, jak káže přijímaná moudrost, znamená rozdmýchávat všeobecnou nenávist a k problému dále přispívat.
Stojí za to si připomenout, že tomu tak nebývalo vždy. Jakýmsi úvodem do této éry byl útok na redakci satirického plátku Charlie Hebdo v lednu 2015, při němž islamisté zavraždili dvanáct lidí. Davy tehdy ještě vyšly do ulic, aby se napříč světem dušovaly, že jde o neakceptovatelný akt násilí. „Je suis Charlie,“ ozývalo se jímavě ze všech koutů světa ve jménu solidarity; účinky to však mělo nicotné. Ještě v listopadu téhož roku si Paříž vysloužila reprízu, která za sebou tentokrát nechala hned 130 mrtvých. Pár měsíců poté přišly na jaře bombové útoky v Bruselu (32 obětí), v létě tuniský řidič nákladního vozu v Nice (86) a ke konci roku, svátečně, berlínské vánoční trhy, tentokrát s dodávkou (12). V roce 2017 v květnu jsme měli výbuch na koncertě Ariany Grande v Manchesteru (22), v červnu London Bridge (8) a v srpnu Barcelona a Cambrils (16), opět s pomocí vozidla.
Po roce 2018, kdy zkolaboval Islámský stát a na boj s terorismem se začalo soustředit obrovské úsilí bezpečnostních složek, se charakter útoků změnil. Místo velkých koordinovaných masakrů tu máme menší a rozptýlenější akce jednotlivců či malých skupin. Přijdou, odejdou a za pár měsíců si na ně už sotva někdo vzpomene. Kdo si ostatně dnes například vybaví střelecký útok ve Vídni z roku 2020, tři ubodané na předloňském festivalu v německém Solingenu nebo uřezanou hlavu učitele Samuela Patyho ve Francii? (Paty mimochodem byl zavražděn, protože vedl hodinu o svobodě projevu, při níž studentům ukazoval karikatury proroka Mohameda z Charlie Hebdo.) Kdybych v minulosti nebydlel kousek od londýnské židovské čtvrti Golders Green, asi by mne dočista minul tamní žhářský útok a čtyři pobodaní – to bylo letos v dubnu. Nejnovější zpráva Europolu zachycuje dnešní podobu terorismu v Evropě téměř učebnicově. V roce 2025 připadala na džihádisty většina teroristických útoků evidovaných v EU. Ze 486 lidí zatčených kvůli terorismu jich 347 čelilo podezření v souvislosti s islamismem. Navíc právě džihádistické akce byly zároveň zdaleka nejkrvavější, s pěti mrtvými a 81 zraněnými – všech devět dokonaných útoků provedli jednotlivci, osm nožem a jeden automobilem. Kolik z nich vám zůstalo v paměti?
Selektivní filtr abstrakce
Lze očekávat, že podobně se zapomene i na dva útoky, které se udály v krátkém sledu po sobě předminulý týden: k prvnímu došlo v sobotu 25. července v Berlíně, kde jistý Abdul B. najel autem do průvodu hrdosti sexuálních menšin, přičemž zabil jednu ženu a víc jak třicet dalších lidí zranil; druhý o pár dnů poté v Paříži, kdy pachatel pobodal tři ženy kuchyňským nožem, jedna z nich byla těhotná. Teroristické akce tohoto léta však byly přece jen v něčem mimořádné: nikoli svou brutalitou, nýbrž reakcemi na ni. Obligátní slepota vůči skutečnosti, že hrůzný čin může mít něco společného s radikály z řad muslimů, byla totiž tentokrát tak okatá, že dosáhla až parodické kvality, čehož si všimla kritická masa lidí kolem. Virálně se například sdílel článek agentury Reuters informující o pařížském incidentu. V jednom odstavci jsme se dočetli, že když bodavého pachatele konečně na zemi zpacifikovali kolemjdoucí, tak dále fanaticky odříkával větu „Přikázal mi to Alláh“. O kousek dál jsme se v textu ovšem dozvěděli, že „motiv útoku zůstává neznámý“. Patrně bylo třeba počkat, až jej zločinec přestane opakovat nahlas.
Ještě větší díl pozornosti si nicméně vysloužila odezva na berlínský nájezd autem do hrdého davu. V rámci liberálního řádu patří totiž „LGBTQI+ komunita“ (formulace Ursuly von der Leyenové) vysoko na žebříčku chráněných menšin, a útok doslova do jejích řad proto nemohl zůstat mezi evropskými špičkami dlouho bez reakce, jak se stává u jiných případů terorismu. Odsouzení se dostavilo z různých stran, přičemž pozoruhodné bylo především pojmenování příčiny, respektive její absence. Původce hrůzného činu se totiž posunul o několik úrovní abstrakce výše, pročež se nemluvilo o útoku spáchaném islamistickým radikálem, nýbrž o důsledku nenávisti, tedy jakési obecnější zhoubné síly ve společnosti. K ní se odkazovala šéfka Evropské komise, berlínský arcibiskup Heiner Koch a mnozí další. Českou verzi téhož katechismu přidal například bývalý ministr vnitra Vít Rakušan, který na sociálních sítích razil tezi, že „nenávist nesmí mít v Evropě místo“, a následně se jal kvůli předsudečnosti peskovat komentující, kteří si dovolili upozornit, že v tomto případě – stejně jako v nepohodlně velkém množství dalších – nešlo o nenávist abstraktní, nýbrž o nenávist specifickou, živenou extremisty jednoho konkrétního náboženství.
Akcent na nenávist se na první (a povrchní) pohled jeví jako elegantní řešení svízelné situace. Lidé přirozeně tíhnou ke kmenovosti a pojmenování skupiny, k níž pachatel patří, může snadno sklouznout ke kolektivní vině, která dopadne i na ty, kdo s činem nemají nic společného. Jenže zde se směšují dvě různé věci: předsudek vůči lidem a kritika jejich přesvědčení či postojů. Je třeba rozlišovat mezi kolektivní vinou a pojmenováním relevantního ideového či institucionálního kontextu. Islám není neměnný znak, nýbrž náboženství; radikální islamismus pak představuje zvrácený politicko-náboženský program, který motivuje jednání, a proto je legitimní jej zkoumat, kritizovat – a ano, dokonce i nenávidět. Notabene podobný univerzalismus lze navíc brát vážně pouze tehdy, uplatňuje-li se spravedlivě bez ohledu na totožnost pachatele. Kdyby stejný útok ovšem spáchal německý neonacista nebo radikál spojený s AfD či podobnou stranou, lze si jen těžko představit, že by se Ursula von der Leyenová, Vít Rakušan a spol. zdráhali pojmenovat věc pravým jménem, spokojili by se s odosobněnou nenávistí a apelovali by na zdrženlivost, co se zobecňování týče. Abstrakce zde nefunguje jako humánní princip, nýbrž jako selektivní filtr: některé ideové a skupinové souvislosti rozpouští, jiné naopak zdůrazňuje.
Kéž by to byl běloch
Berlínský případ byl pozoruhodný tím, že tato obyčejně nevyslovená logika zazněla de facto napřímo. Část aktivistů předvedla v lecčems obdivuhodný výkrut mentální gymnastiky a útok obratem zasadila do příběhu o krajní pravici. Německá aliance Widersetzen jej označila za výraz fašistické ideologie a obrátila pozornost k těm, kteří podobné násilí politicky „zneužívají“. V českém kontextu se obdobně vyslovila i politička za Zelené Johanna Nejedlová. Ještě názornější byl projev zpěvačky jménem Nyya na pietním shromáždění před Braniborskou bránou. Ta prohlásila, že když se dozvěděla o teroristickém útoku, její první myšlenka byla: Snad je pachatelem bílý křesťan, a ne nějaký „kanak“ (tj. člověk, který nevypadá jako etnický Němec, ale jako přistěhovalec cizího původu). Mezinárodní publikum zachytilo z proslovu jen rasový rozměr věci, ovšem podstatnější byl dovětek umělkyně, který obnažoval její důvody: „Právě tady se znovu ukazuje intersekcionalita – nebojujeme všichni stejné boje, ale v takových chvílích stojíme jeden při druhém,“ dodala.
Nevyjádřený podmět „my“ zde neznamená „my lidé“, nýbrž „my, utlačované menšiny“. Intersekcionalita je dnes již dobře známý koncept kritické teorie, který zavedla americká akademička Kimberlé Crenshawová. Jde o levicový analytický rámec, jenž nahlíží společnost skrze dynamiku útlaku a privilegií a sleduje, jak se různé skupinové identity navzájem protínají. Teorie říká, že jedinec může být například privilegovaný jako muž, ale utlačovaný jako černoch; jeho postavení proto nelze pochopit bez zohlednění obou těchto členství a jejich průniku – tedy intersekce. V aktivistické praxi z toho vyrůstá solidarita různých menšin, které by se navzdory odlišným zkušenostem měly chápat jako spojenci ve společném zápase proti jhu většinové společnosti. To také vysvětluje, proč v západních průvodech Pride vlají palestinské vlajky, ačkoli v Gaze ovládané Hamásem je homosexualita postavena mimo zákon a hrozí za ni kruté tresty. V tomto schématu totiž není rozhodující míra skutečného utrpení, nýbrž to, jak jej lze použít v rámci širšího politického příběhu o vinících a obětech. Nyya byla zklamaná, že pachatelem nebyl běloch, protože islamistický útočník s libanonskými kořeny tento model narušoval. Všimněme si, jak zde zabitá žena a několik desítek zraněných ustupují do pozadí – jsou to rozbitá vejce, která je třeba strpět ve jménu výsledné ideologické omelety.
To je ovšem reakce značně necitelná, což nás na závěr přivádí zpět k nenávisti. Z té se totiž v Evropě posledních let stal účinný klacek na politické odpůrce i prostředek, jak nepohodlné otázky převést z roviny faktů do roviny charakteru. Kdo se problém snaží pojmenovat, sám jej vytváří a přiživuje; kdo ztrácí trpělivost nebo dává najevo znepokojení, stává se šiřitelem zášti. Jenže tato strategie se používá příliš dlouho a příliš bezostyšně. Paradoxní navíc je, že morální odsudek nenávisti mohl fungovat pouze proto, že domácí populace přijala předsudečnost za vlastní hřích a soucitnou snášenlivost za téměř posvátnou hodnotu, kvůli níž byla ochotna leccos vytrpět. Taková velkorysost však není nevyčerpatelná, zvlášť když se stále zřetelněji ukazuje, že nebude opětována, nýbrž pouze proměněna v nárok na další ústupky.
00:06
