Jára Cimrman šedesátiletý, ale nad hrobem

KOMENTÁŘ

Jára Cimrman šedesátiletý, ale nad hrobem
Filmový plakát Jára Cimrman ležící, spící Foto: Ústřední půjčovna filmů
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V uplynulém týdnu byly připomínány jedny nevšední kulatiny: šedesát let od narození smyšleného národního hrdiny Járy Cimrmana. Je to letos už poněkolikáté, co si toto jméno připomínáme – doposud to ale bylo pokaždé kvůli někomu z jeho apoštolů. Připomněli jsme si devadesátiny Zdeňka Svěráka, zemřel Jan Hraběta a nedávno oznámil jeden z posledních dávných pamětníků divadelního ansámblu, Petr Brukner, že po aktuální sezoně skončí s hraním. Příští týden nás ještě čekají druhé letošní devadesátiny, tentokrát je oslaví další ze zakladatelů Cimrmanova divadla, Miloň Čepelka.

Ony Cimrmanovy šedesátiny logicky připomněla skoro všechna relevantní média a bylo vlastně úsměvné, jak se šermovalo suverénností. Třeba v Událostech České televize zazněla ústy Michala Kubala věta: „Dnes je to přesně šedesát let, kdy do české společnosti vstoupila asi nejvýznamnější fiktivní postava tuzemských dějin.“

 

To je skutečně odvážné hodnocení, které bere v potaz jenom naši éru, ani nad ní příliš nepřemýšlí, ale rozhodně nebere v potaz minulost. Skutečně má Cimrman větší zásah než Josef Švejk? Stačí si otevřít knížku Klobouk ve křoví Jiřího Voskovce a číst si vzpomínky na to, jak jeden ze slavného páru V+W četl Haškův román na studiích ve Francii a musel tam spolužákům vysvětlovat, čemu že se to pořád směje, a jak druhý četl tutéž knihu v pražských tramvajích, taky se chechtal a s ním další našinci, kteří taky měli Švejka čerstvě zažitého a měli ho plnou hlavu a duši.

Nebo má smysl porovnávat Cimrmana s vítězstvími doby, z níž čerpá, o niž se opírá, z níž si utahuje? Tedy s národním obrozením? Je Cimrman věhlasnější než babička Boženy Němcové? Tedy žena, k níž se národ upřel, když mu bylo pod nacisty opravdu zle? Stačí si vzpomenout na válečné sbírky Jaroslava Seiferta nebo Františka Halase. Nebo na filmovou verzi Františka Čápa z roku 1940, v níž babička neumře, v níž naopak národ ponouká k síle a sebevědomí za finálních tónů písně Ktož sú boží bojovníci. A je snad Cimrman významnější než ve své době hrdinové básní zejména Královédvorského rukopisu? Nebo než hrdinové starých českých bájí, o jejichž životě nic nevíme, ale vyprávíme si o nich?

Samozřejmě že nikoli. Citovaná věta – a jiné její oslavné variace – nejsou než dokladem, že na historii zapomínáme, nesvedeme si představit jiné epochy (ačkoliv politicky je rádi srovnáváme) a žijeme jenom dneškem. To je ovšem podstatné: Cimrman sice slaví šedesátku, ale největší věhlas zažil v devadesátých letech, kdy se dostaly na veřejnost v dostatečném množství audionahrávky jeho her. (Takže vrcholu se dočkal nikoli za normalizace, jak se rádo říká.)

Do divadla sice nadále chodí mladé generace, ale z obecného povědomí Cimrman mizí. Kamarád hungarista, který rád využívá toho, že Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem zaplétali do některých her hojně maďarštinu, mi každoročně referuje, že čím jsou jeho studenti mladší, tím méně se chytají na hlášky, které lidé o generaci starší mají za nesmrtelné. Můj patnáctiletý syn měl silné cimrmanovské období vloni, vydrželo mu půl roku, dnes už o Cimrmana nezavadí – a to ani všechny hry neslyšel. Samozřejmě – může se to změnit.

Trend je zjevný: jako se umenšil vliv Švejkův, protože reálie staré monarchie už neznáme a neumíme si je představit; jako se umenšil vliv Babičky, protože reálie venkovské idyly jsou také tentam, upadne také vliv Cimrmanův. Jsme čím dál víc vzdáleni ideálům národního obrození, čím dál míň je této epoše rozuměno, čím dál míň je na ní bazírováno ve výuce, protože český stát, český národ i česká svoboda jsou vybojovány a jsou samozřejmé. Zároveň čím dál víc se národní svébytnost rozmělňuje v evropském tavicím kotlíku – který musí existovat, má-li myšlenka jednotné Evropy fungovat.

Ale něco tím ztrácíme: vztah k vlastnímu já. Respektive vztah k němu se mění, posouvá, možná rozmělňuje. Sice ještě kupříkladu vznikají nová holičství Járy Cimrmana (opravdu, v Brně) nebo nové vtipy. Cimrman sice přežil normalizaci a našel půdu pod nohama i v kapitalismu a demokracii. Sice je to pozitivní postava, sympatická svým nekonečným úsilím o zlepšení světa i svým neustálým smolařstvím. Ale nakonec odumře na proměnu českého světa. Odumírat už vlastně začala.

×

Podobné články