Osamělý vlk Josef František. „Tento drzý Čech jako kdyby nepatřil do svého národa“
LETECKÉ ESO Z RAF
Josef František zahynul 8. října 1940, den po svých 26. narozeninách, při návratu z rutinní operační hlídky, kdy se jeho Hawker Hurricane oddělil od formace a František se následně pokusil o nouzové přistání. Proč není tato výjimečná postava v českém prostředí všeobecně známá?
Foto: Profimedia.cz
4
Evropa poskytne Ukrajině co nejsilnější podporu během nadcházející zimy, zvýší dodávky elektřiny, podpoří vytápění a rovněž posílí ukrajinskou protivzdušnou ...
Do kin vstoupil snímek Osamělý vlk. Dokudrama režiséra Ondřeje Veverky vypráví prostřednictvím kombinace hraných scén a archivních záběrů příběh letce Josefa Františka, rodáka z Otaslavic u Prostějova a jednoho z nejvýraznějších stíhacích es bitvy o Británii. Po německé okupaci Československa uprchl v roce 1939 do Polska, kde vstoupil do tamního letectva. Když Polsko padlo, přes Rumunsko se přesunul do Francie, kde se nepohodl s československými vojenskými úřady, rozhodl se nepřipojit k československému letectvu a zůstal po boku Poláků. Po pádu Francie se dostal do Velké Británie a vstoupil do 303. polské stíhací perutě RAF. Během pouhých 28 dnů si připsal 17 potvrzených sestřelů a stal se nejúspěšnějším zahraničním stíhačem RAF v bitvě o Británii.
Zahynul 8. října 1940, den po svých 26. narozeninách, při návratu z rutinní operační hlídky, kdy se jeho Hawker Hurricane oddělil od formace a František se následně pokusil o nouzové přistání. Proč není tato výjimečná postava v českém prostředí všeobecně známá? A proč se vlastně dalším příběhem z druhé světové války vůbec zabývat? Hovořili jsme na toto téma s režisérem snímku. Dodejme, že autor rozhovoru se projektu účastnil v roli odborného poradce.
"Chybí mi větší snaha dostávat jejich příběhy přirozeně mezi lidi, do vzdělávání a k mladším generacím tak, aby z nich nebyly jen postavy z učebnic nebo jména na pamětních deskách, ale skutečné a srozumitelné vzory," říká režisér filmu Osamělý vlk Ondřej Veverka.
Foto: Michal Čížek
Kdy jste se poprvé o Františkovi dozvěděl?
Druhá světová válka je můj rajon, zajímám se o ni od dětství. Realizoval jsem jeden celovečerní dokument a dvě dokusérie z tohoto období a už během studií natočil řadu historických filmů. Přesto jsem o existenci Josefa Františka netušil. Když se mě producent Vítězslav Jandák mladší poprvé zeptal, zda znám příběh Josefa Františka, automaticky se mi vybavil císař František Josef. Teprve vzápětí začal vyprávět o RAF a tomto československém letci. Když jsem si pak dohledal jeho životopis, samotného mě překvapilo, že jsem o něm předtím neslyšel. Šlo přece o nejúspěšnějšího československého stíhače bitvy o Británii, který během pouhých osmadvaceti dnů dosáhl sedmnácti potvrzených sestřelů.
Pak jsem navíc zjistil, že jde o velmi známou postavu v Polsku i ve Velké Británii. U nás ho samozřejmě dobře znají odborníci – Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu o něm napsal skvělou knihu Josef František. Pokus o pravdivý příběh československého stíhače, ale mezi širokou veřejností jeho jméno zdaleka tolik nerezonuje. A právě tehdy jsme si řekli, že by stálo za to změnit to.
A zaslouží si to? Čím vás ten příběh oslovil, že jste na projekt kývnul?
Tak zaprvé jsem to vnímal jako velkou příležitost. Relativně mladému režisérovi se málokdy dostane do rukou tak silné téma a zároveň projekt takového rozsahu. A zadruhé mě velmi zasáhlo, v jak mladém věku František vše dokázal, vlastně i všichni ostatní kluci, kteří v roce 1939 prchali z Protektorátu do Polska. Nemuseli. Přesto se rozhodli, že to nenechají být. A byli přitom skoro stejně staří jako já.
Když jsem si pročítal Františkův příběh, často jsem přemýšlel, co bych na jeho místě udělal já. Postupně mi docházelo, že tahle generace byla vychovávaná trochu jinak než my. Určité postoje, vztah k vlasti a pocit odpovědnosti jim byly vštěpovány odmala, takže rozhodnutí, která tehdy dělali, jim mohla připadat zcela přirozená, i když třeba pro nás jsou dnes jen těžko představitelná. Byli ochotni nasazovat životy, protože tomu věřili a protože byli přesvědčeni, že je to správné. A já jsem si při tom kladl otázku, kolik z nás by dnes bylo schopných udělat totéž.
Když v Polsku před dvaceti lety vznikalo Muzeum Varšavského povstání, ve Varšavě se objevily plakáty, na nichž byli dnešní mladí lidé převlečení za povstalce a k tomu otázka: „Obětoval bys život za vlast?“ Vzbudilo to velké pobouření. Tehdy mnozí vysvětlovali, že v dnešním světě jde o zastaralý přístup, že vlastenectví znamená platit daně a sbírat výkaly po svém psovi. Potřebujeme takové příběhy?
Myslím, že ano. Člověk, který se dlouhodobě zabývá historií, si podle mě velmi přirozeně vytváří vztah k vlastní zemi. Už jen proto, že se setkává s příběhy lidí, pro něž byly jejich země, jazyk, kultura nebo národní sounáležitost natolik důležité, že za ně byli ochotni riskovat a někdy i položit život. A zároveň díky tomu člověk lépe chápe, že je skutečně na co být hrdý.
Připadá mi, že právě rozmanitost jednotlivých kultur, jazyků a tradic je jednou z krásných vlastností naší civilizace. A mám někdy pocit, že se o část téhle rozmanitosti dnes trochu dobrovolně, možná i nevědomky připravujeme. Navíc žijeme v poměrně turbulentní době. O to důležitější podle mě je vědět, kdo jsme a odkud přicházíme. Protože pokud společnost ztratí historickou paměť a přestane rozumět sama sobě, začne tím podle mě ztrácet i schopnost přemýšlet o své budoucnosti.
Proto jste pro svůj film zvolil žánr dokudramatu? Je to dokument, přesto v něm divák nenajde mluvící hlavy, které by postavu Josefa Františka analyzovaly z různých úhlů, ale souvislý příběh postavený na hraných scénách z jeho života.
Ano. Vlastně to byla forma, která nám vzhledem k množství dochovaných materiálů dávala největší smysl. O Josefu Františkovi toho máme překvapivě málo – existuje jen několik fotografií, ale nepodařilo se nám dohledat jediný filmový záznam, kde bychom ho mohli prokazatelně vidět. Pamětníci už nežijí a zbývají především písemné prameny, vzpomínky a odborná literatura, například právě kniha Jiřího Rajlicha.
Zároveň bych ale upřesnil, že Osamělého vlka nevnímám jako klasické dokudrama v pravém slova smyslu. Neoficiálně tomu říkáme spíš hraný film s dokumentárními prvky. Hrané pasáže nejsou koncipované jako ilustrativní dotáčky k výkladu, ale jako plnohodnotné filmové scény, které nesou hlavní část příběhu. Dokumentární rovina do nich vstupuje prostřednictvím archivních materiálů a historického kontextu. A právě to jsme nakonec vnímali jako velkou výhodu. Chtěl jsem Františka ukázat především jako člověka a vyvolat v divákovi emoci, ale současně zachovat silnou informační rovinu. Myslím si, že právě propojení obojího nám dává šanci dostat jeho příběh i k lidem, kteří by po klasickém historickém dokumentu možná nesáhli – a zejména k mladší generaci. Pokud je příběh nejprve emocionálně vtáhne, třeba si pak sami začnou hledat další, podrobnější a analytičtější zdroje.
Takže by se dalo říct, že potřebujeme legendy a potřebujeme hrdiny…
Ano, a dnes možná víc než kdy jindy. Mám pocit, že my Češi máme někdy až příliš silný sklon k sebemrskačství. Samozřejmě jsme v historii měli řadu pohnutých a temných okamžiků a je důležité se jim věnovat. Ostatně ani má dosavadní tvorba se jim rozhodně nevyhýbá. Zároveň mi ale připadá, že někdy neumíme stejně samozřejmě pracovat s vlastními hrdiny a pozitivními vzory. Jako bychom byli spokojeni s tím, že jedním z nejsilnějších symbolů češství je Švejk. Samozřejmě máme osobnosti, které si připomínáme a uctíváme, ale často je to poměrně oficiální a strnulé. Chybí mi větší snaha dostávat jejich příběhy přirozeně mezi lidi, do vzdělávání a k mladším generacím tak, aby z nich nebyly jen postavy z učebnic nebo jména na pamětních deskách, ale skutečné a srozumitelné vzory. A právě Josef František je podle mě člověk, který takový potenciál má.
V Polsku se tomuto sklonu vytahovat do popředí to nejhorší z vlastních dějin říká „pedagogika studu“…
Já vůbec neříkám, že se nemáme věnovat negativním kapitolám vlastních dějin. Naopak. Sám jsem dosud točil spíš o ambivalentních nebo temnějších tématech – třeba o Kuratoriu pro výchovu mládeže za Protektorátu, organizaci určené k ideologické převýchově české mládeže, a jeho generálním referentovi Františku Teunerovi. A připravujeme i další projekt, který se zabývá širším tématem kolaborace.
Je důležité zkoumat zlo už jen proto, že máme často tendenci ho zpětně karikovat a zjednodušovat, přestože skutečné lidské příběhy a rozhodnutí bývají mnohem vrstevnatější a méně černobílé. Ale právě proto pro mě bylo natočit tentokrát film o skutečném hrdinovi velkou změnou. A cítím i úplně jinou energii ze strany lidí. Myslím, že obojí potřebujeme zároveň – vracet se k bolestivým a problematickým kapitolám minulosti, ale současně nezapomínat na pozitivní vzory. Druhá světová válka pro nás zůstává jedním ze zásadních historických referenčních bodů a většinou ji vnímáme především jako varování. Jenže je zároveň plná příběhů lidí, kteří se v krajních situacích dokázali zachovat mimořádně. A právě tyhle příběhy podle mě potřebujeme znát také.
Když se dívám na Josefa Františka a jeho životopis, nelze si nepoložit otázku, co byla ta síla, která ho hnala vpřed přes celou Evropu? Nebyl to nakonec jen mladý kluk, který měl rád dobrodružství a adrenalin?
Takových teorií jsem slyšel poměrně dost: že měl nějakou psychickou poruchu nebo že svých mimořádných úspěchů dosahoval právě proto, že mu do určité míry chyběl pud sebezáchovy. Určitě to byl velmi nespoutaný živel. Člověk, který se příliš nedíval daleko před sebe, ale často jednoduše zavřel oči a běžel vpřed.
Ne každý může být hrdina. Musíte být trochu zvláštní, abyste dělal věci jako František. Na druhou stranu není jedno, jakým směrem tu energii nasměřujete. Mohl zůstat v Otaslavicích a potřebu adrenalinu uspokojovat třeba rvačkami v hospodě. Arkady Fidler, polský novinář, autor nejznámější knihy o 303. peruti, o něm napsal: „Takoví lidé buď umírají jako zločinci, nebo se stávají hrdiny. Josef František se stal hrdinou.“
A přesně to je podle mě na Františkovi podstatné. Nešel pro ránu daleko, ale z dochovaných vzpomínek zároveň vyplývá, že se často pral právě ve chvíli, kdy měl pocit, že někdo ublížil jeho přátelům nebo jeho zemi. Tak to měl zkrátka nastavené. Velmi těžce nesl Mnichov, následnou nečinnost a ještě silněji německou okupaci v březnu 1939. Ten vztek a pocit národní potupy v něm podle všeho postupně narůstal a byl jedním z hlavních impulzů, proč odešel do Polska. Tam se k tomu přidala bezprostřední zkušenost s válkou. Dne 2. září 1939 zažil v Dęblinu mohutné bombardování, při němž zahynuly desítky lidí, mezi nimi i tři českoslovenští letci – vůbec první českoslovenští letci, kteří padli ve druhé světové válce. Pro Františka a jeho druhy to byl první skutečný kontakt s hrůzou války a podle všeho také jeden z nejsilnějších.
Podle vzpomínek jeho blízkých pak František prakticky nezaváhal. Vzal si za své pomstít národní potupu i kamarády, kteří padli, a šel si za tím. Myslím, že jeho mimořádné výsledky během bitvy o Británii souvisely i s tím, že konečně mohl upustit ventil. Předchozí rok byl z velké části obdobím čekání a frustrace – nejprve nečinnost po Mnichovu a okupaci, potom jen omezené zapojení do bojů v Polsku, ve Francii podle všeho do boje nevzlétl vůbec a i v Británii musel čekat, než byla 303. peruť skutečně nasazena. Teprve v září 1940 mohl naplno začít bojovat a dělat to, kvůli čemu celou tu cestu přes Evropu absolvoval.
Přes všechno to vlastenectví měl Josef František opakovaně problémy s československými úřady. Není to vlastně ten hlavní důvod, proč je tady pozapomenutý? Že poslední rok života strávil jako polský voják a na náhrobní desce má polského orla?
František měl problém s autoritami prakticky celý život – v československé armádě, v polské armádě i později v RAF. Je to vlastně jedna z červených nití jeho příběhu. Koneckonců i jeho poslední válečné úspěchy jsou do určité míry spojeny s nedisciplinovaností, kdy se odpojoval od formace a vyrážel za německými letouny na vlastní pěst.
Je ale nezpochybnitelné, že poslední rok a půl jeho života byl velmi silně spojený s Polskem a polským letectvem. Po odchodu z Československa se rozhodl pokračovat právě s Poláky a nakonec se stal součástí 303. polské stíhací perutě RAF. Jeho nejbližšími přáteli přitom byli další členové takzvaného českého čtyřlístku: Josef Balejka, Matěj Pavlovič a Wilhelm Kosarz, tedy Vilém Kosař, původem Polák z Karviné. Víme také, že konflikt s československými vojenskými úřady ve Francii nesla celá skupina velmi těžce. Po tom všem, co během září 1939 v Polsku zažili, byli po příchodu do Francie konfrontováni mimo jiné s obviněním z dezerce a s otázkami, kde vlastně celou dobu byli. Pro Františka, jenž už velmi těžce nesl Mnichov, následnou nečinnost a okupaci v březnu 1939, to bylo podle všeho něco, přes co se nedokázal přenést. Rozhodl se proto setrvat u polského letectva.
Na jeho náhrobku na londýnském hřbitově Northwood je dnes polský orel, ale když jsem viděl fotografii krátce po pohřbu, na prvním provizorním dřevěném kříži byla namalovaná československá vlajka. A to podle mě jeho příběh vystihuje velmi přesně. Byl československým hrdinou, polským hrdinou a zároveň hrdinou bitvy o Británii.
Není to trochu i tím, že povahově Josef František tak nějak zapadá do stereotypního polského sklonu k riskování až šílenství spíš než do českého ideálu racionality a uměřenosti? Ocituji ještě jednou Arkadyho Fidlera: „Tento drzý Čech jako kdyby nepatřil do svého národa: nebyl ani usedlý, ani nekonfliktní.“
Je fakt, že jeho nezkrotnou povahu nakonec asi nejlépe dokázali uchopit právě velitelé 303. polské stíhací perutě. Místo aby se ji snažili za každou cenu potlačit, dokázali ji do určité míry tolerovat a využít ve prospěch celé jednotky. František se totiž v určité fázi začal odpojovat od formace a lovit německé letouny na vlastní pěst. Aby jeho specifický způsob boje nějak institucionalizovali, získal dokonce postavení jakéhosi čestného hosta perutě. Britské velení z toho samozřejmě nebylo úplně nadšené, ale polští důstojníci zřejmě vycítili, že Františkovi bude nejlepší ponechat určitou volnost a umožnit mu bojovat způsobem, jaký mu vyhovoval. Do jaké míry mu to procházelo také proto, že byl v peruti cizincem, nedokážu říct. Každopádně právě určitá flexibilita a schopnost improvizace byly podle mě jednou ze silných stránek 303. perutě, která se během bitvy o Británii zařadila mezi vůbec nejúspěšnější stíhací jednotky RAF.
Přijde mi osudové, že Osamělý vlk měl premiéru v podstatě ve stejný den, kdy se v médiích objevila zpráva o dezinformační kampani, zřejmě inspirované z Ruska, která měla rozhádat Poláky a Čechy kolem Těšínska. Jak může postava a příběh Františka přispět k česko-polským vztahům?
Zrovna před naším rozhovorem jsem otevřel sociální sítě a spatřil obrázek, který zveřejnil polský premiér Donald Tusk: český Krteček si na něm podává ruku s polským Reksiem a k tomu věta, že Polsko a Česko jsou opravdoví přátelé. V první chvíli jsem se, protože teď zprávy moc nestíhám sledovat, skoro zaradoval, že máme tak dobré PR, že se k polskému premiérovi už dostala zpráva o našem filmu. Josef František má podle mě obrovský potenciál oba naše národy propojovat. Možná je to právě teď potřeba ještě víc než dřív a v současné situaci je dobré tu vzájemnou sounáležitost připomínat co nejsilněji. Doufám, že i náš film k tomu může alespoň trochu přispět, přestože se nijak nevyhýbá ani tomu, že František měl během své cesty problémy jak s československými, tak s polskými vojenskými autoritami.
Na druhou stranu už jsem z polské strany zaznamenal i hlasy, že si Františka tak trochu chceme „ukrást“ nebo přivlastnit. Vzhledem k tomu, že je v Polsku dodnes mnohem známější než u nás, asi podobné reakce chápu, ale připadají mi zbytečné. Na jeho příběhu je podle mě krásné právě to, že není pouze český nebo pouze polský. Je společný.
Film končí vzkazem: „Věnováno všem, kdo nezůstávají stranou.“ Jak jste to myslel?
Přemýšlel jsem, co na úplný závěr filmu napsat, aby Osamělý vlk nezůstal jen příběhem z minulosti, ale aby měl přesah i k dnešku. Nevím, jestli někdy budeme stát před podobně krajními volbami, před jakými stáli kluci z českého čtyřlístku. Doufejme, že ne. Ale rád bych věřil, že kdyby taková chvíle přišla, ani my bychom nezůstali stranou. Souvisí to pro mě i s vědomím, že to, co tihle lidé dělali – nasazovali životy a umírali –, nedělali jen sami pro sebe. Dělali to pro celek, ve který věřili a který neměl jen svou přítomnost, ale i budoucnost. Tedy pro další generace, vlastně i pro nás. Dokázali rozpoznat, že to, co se děje, ohrožuje budoucnost jejich společenství, a byli ochotni svůj vlastní, řekněme „malý“ život obětovat něčemu většímu. A právě k tomu má to věnování odkazovat.
00:01
