„Slova, slova, slova.“ Slavná odpověď z Hamleta napadá člověka při sledování evropské politiky dost často. Navzdory tomu, že tvrdá realita se do mezinárodních vztahů vrací stále rychlejším tempem, se nelze ubránit dojmu, že se nůžky mezi deklaracemi a fakty rozevírají stále šířeji a mizí poslední zábrany před přechodem do fáze zcela virtuální politiky. Dvě momentky z posledních dnů.
Bude válka?
Podle britského listu Financial Times prohlásil polský premiér Donald Tusk v rozhovoru, že ruský útok proti některému z členů NATO může být „otázkou měsíců, nikoli let“. Když výrok převzala média z celého světa, začal z něj vycouvávat, ale nepříliš přesvědčivě. Ve stejném rozhovoru zapochyboval, za by v takovém případě USA dostály svým závazkům podle článku 5 NATO.
Pokud jste premiér frontové země a právě jste v jednom z nejvýznamnějších médií na planetě připustil možnost útoku v řádu měsíců, neměl byste se podle toho chovat? Analytik Sławomir Dębski, bývalý ředitel Polského ústavu mezinárodních vztahů, v reakci na Tuskův rozhovor rozčíleně napsal: „Neměli bychom okamžitě obnovit povinnou vojenskou službu? Zahájit mobilizaci? Neměl byste okamžitě sedat do letadla a objíždět spojence?“
Pochopitelně se nic z toho neděje. Pro polské politiky je otázka návratu k zapojení veškerého obyvatelstva do obrany vlasti stále tabu. Země sice dělá obrovské nákupy, snaží se rychle modernizovat armádu, nicméně „lidský faktor“ je bolestivou slabinou procesu. A namísto burcování spojenců Tusk v další větě začíná veřejně pochybovat o nejvýznamnějším z nich. Můžeme mít velké pochybnosti ohledně chování USA v posledním roce a spolehlivosti Trumpovy administrativy, nicméně je faktem, že je to americká armáda, která stále je – vedle vlastní síly – zárukou bezpečnosti východního křídla NATO. V Polsku je podstatně více amerických vojáků než těch z jiných zemí EU. Zkrátka Tuskovy výroky neodrážejí uvažování státníka, který doopravdy pociťuje tíhu blížící se bouře.
Zrovna v případě Polska by člověk očekával míru respektu k realitě, diktovanou jak neblahými historickými zkušenostmi, tak skutečností, že hned za hranicemi má země ruské iskandery s jadernými hlavicemi. Přesto i tam už viditelně dosáhla evropská nemoc infantilizace politiky, v níž reálná bezmoc vůči globálnímu vývoji pudí politiky ke stále silnějším výrokům. Jasně, na prvním místě, jak správně poukazuje Debski, je domácí politika: „zastrašit veřejnost… a prezentovat sám sebe jako jediného strážce národního přežití“ je v tuto chvíli taktika, kterou Tuskova koalice zvolila pro volby v příštím roce. Na druhé straně by nebylo od věci si uvědomovat, že takové výroky mají své důsledky – i v zahraničí. Ve Washingtonu je řada lidí, pro které jsou taková slova velká pomoc v jejich plánech na oslabování americké přítomnosti v Alianci.
Evropskou armádu hned?
„Musíme společně vytvořit evropskou armádu. Ne za dva roky, zítra,“ prohlásil před nedávnem španělský premiér Pedro Sánchez. Ten si podobnými výroky a činy vydobyl pozici hrdiny velké části evropského veřejného mínění. O tuto Sánchezovu slávu se zasloužila asertivita vůči USA (nepovolení americkým letounům využívat španělské základny pro útok na Írán a opakované výzvy k odpoutání EU od USA) a přihlášení se k myšlenkám, které se v evropské debatě dneška řekněme už netěší tak entuziastické podpoře jako ještě před několika lety: obnovitelným zdrojům či podpoře masové migrace a multikulturalismu.
Problém ovšem je, když se opět od slov podíváme na činy. Španělsko sice v letošním roce zdvojnásobilo své výdaje na armádu, avšak tento impozantní výsledek je možný díky tomu, že předtím byly nejnižší v celém NATO. V roce 2021 se pohybovaly na úrovni 1,1 procenta HDP. V tom minulém, čtyři roky od ruské invaze na Ukrajinu a nové bezpečnostní situace, dosáhly úctyhodného 1,4 procenta. Z takové úrovně se zvyšuje vcelku snadno. Španělsko je zároveň jediná země, která otevřeně odmítla závazek z posledního summitu NATO ohledně nutnosti dalšího zvyšování výdajů.
Autonomie vůči USA? Pedro Sánchez má na to specifický recept: v tomto volebním období byl už čtyřikrát v Pekingu, kde opakovaně volá po zvyšování spolupráce a vyzývá Čínu, aby „převzala větší díl zodpovědnosti za svět“. Poslední návštěvu využil k tomu, aby se aktivně nabízel jako nástupce Viktora Orbána v roli „hlavního hubu“ čínských investic v EU.
Obnovitelné zdroje? Určitě, španělské podnebí přímo vybízí jak k využití solární, tak větrné energie. Pak ovšem máme jiný ukazatel – nákupy ruského LNG. To není zatím terčem tak razantních sankcí jako plyn transferovaný standardní cestou. A ruský podíl na španělských nákupech stabilně roste, aby nyní dosáhl 26,1 procenta celkového množství plynu, který země spotřebovává. Španělsko se chlubí štědrou podporou ukrajinského válečného úsilí, přičemž druhou rukou svými nákupy podporuje Putinovu armádu.
A tak si tady v Evropě žijeme. Realistických hlasů, nejen z řad expertů a vojáků, je stále více. Přesto je proces hodně bolestivý. Komisař pro obranu Kubilius tento týden poukázal na to, že zatímco Rusko aktuálně produkuje ročně 1100 řízených střel s plochou dráhou letu, země EU dohromady zvládnou cca 300. V případě balistických střel je skóre 900 : 0. Jak komentuje už citovaný Dębski, navzdory všem velkolepým deklaracím, že „starý svět skončil“, velká část evropské politické elity vsadila vše na to, že je současná změna pouze dočasná a stačí si půjčit a přečkat, až se opět vrátíme do starých kolejí. Proto teatrálnost politických výroků, která má suplovat aktivitu, tady s námi bude i nadále.
00:08
