Když reportér listu The Wall Street Journal Bojan Pancevski v srpnu 2024 zveřejnil text, v němž poprvé shrnul základní fakta o tom, jak Ukrajinci v roce 2022 zničili podmořské potrubí plynovodů Nord Stream, někteří na něj reagovali s jistou nedůvěrou. Dílem proto, že výbuch byl do té doby zahalen informační mlhou. Různí politici a „zdroje“, západní i východní, vypouštěli náznaky zaručených informací, kdo sabotáž spáchal.
Někteří západní politici ukazovali na Rusy. Radosław Sikorski, tehdy opoziční politik, v záhy smazaném tweetu poděkoval Spojeným státům („což mezi lidmi, kteří ho dobře znají, vedlo ke spekulacím, že buď má nějaké speciální informace, anebo pil,“ poznamenává Pancevski). Nejvíc pozornosti upoutalo tvrzení proslulého, ale ne vždy spolehlivého amerického investigativního novináře Seymoura Hershe, který velmi podrobně popsal, že útok provedla CIA ve spolupráci s Nory na přímý rozkaz prezidenta Bidena. Na Hershe jednou výslovně odkázal i Vladimir Putin; ruská média nicméně časem bez vysvětlení přešla na verzi, že pachateli byli Ukrajinci, ale „někdo jiný tahal za nitky“.
Spekulacím pomohla i náhodná okolnost, že v té době v Baltském moři NATO konalo námořní cvičení za účasti lodí z řady zemí včetně USA – a ty zase stínovaly ruské lodě.
Ale hlavně se průměrný západní komentátor zdráhal uvěřit, že by Ukrajinci něco takového dokázali. Zmínky o Jamesi Bondovi nebraly konce. Provést něco tak technicky náročného a beze stop, to by dokázal jen někdo jeho formátu, a ne dysfunkční, chudá, postsovětská země, znělo resumé těch komentářů.
K dnešnímu dni Německo vzneslo obvinění proti dvěma členům týmu, kteří opustili území Ukrajiny (jednoho zadrželi a vydali do Německa Italové, druhého odmítli vydat Poláci) a jistě jich má připravených víc. A Pancevski letos v červnu vydal o příběhu knihu s názvem The Nord Stream Conspiracy: The Inside Story of the Explosions That Shook the World.
Partyzánský startup s důchodcem
Mluvil s mnoha lidmi, ale je zjevné, že nejdůvěrněji s ním mluvili čtyři. Na německé straně jsou to šéf německé federální policie Dieter Romann (kterého jako jednoho z mála uvádí jménem, zatímco ostatním přisoudí přezdívky) a Hlavní vyšetřovatel, na ukrajinské klíčové postavy akce, důstojníci SBU a později armádní rozvědky, kterým říká Generál a Plukovník. Když mu Generál vysvětluje, že jejich klan je něco jako deep state, Pancevski opáčí, že spíš než byrokratický deep state mu připadají jako startup, a Generálovi se to zamlouvá. Tak vzniklo jméno, které pak Pancevski v knize používá.
„Klany jsou vybudovány napříč politickými a bezpečnostními strukturami a normálně závisí na financování od jednoho nebo několika spřátelených oligarchů a opírají se o ochranu politické strany nebo častěji jednoho vlivného politika. A jednají v zájmu toho oligarchy a politika, kteří jsou někdy jedna a tatáž osoba,“ vysvětluje Pancevski tento ukrajinský fenomén. Ale dodává, že „Startup byl trochu jiný. Měli financování od různých bohatých a trochu podezřelých postav, ale ne jen od jediného oligarchy ani jediného politika“. V podobně ironickém tónu pro skupinu, která sabotáž provedla, používá módní konzultantský termín „public-private partnership“. Takže otázku, jež je klíčová mj. pro rozhodování soudů – šlo o státní, nebo soukromou akci? – je ošidné zodpovědět.
Startup je velmi výstižné pojmenování. Staré motto Silicon Valley „Move fast and break things“ padne dokonale – jeden z německých vyšetřovatelů přemítá, že kdyby oni měli podniknout takovou akci, plánovali by ji léta. A výstižné je to i v ochotě přijímat riziko neúspěchu. Nejenže potápěčům šlo jeden den, kdy byla na Baltu bouře, podle německé analýzy opravdu o život. Ale i v tom, že, jak prozrazuje Pancevski, celý plán vlastně vyšel jen na 50 procent. Paralelně probíhal i pokus o sabotáž plynovodu TurkStream pod Černým mořem. Jenže ten skončil debaklem, plachetnici, která vyplula z rumunské Mangalie, se nepodařilo proniknout do tureckých vod, námořní hranice byla příliš dobře hlídaná.
Detailní, technický popis toho, jak spiklenci postupovali, zde nemá cenu podávat. Startup akci naplánoval během pár týdnů, náklady okolo 250 tisíc eur pokryli spřátelení boháči. Hlavní problém byl, že ukrajinské, ale ani žádné jiné zvláštní jednotky nedisponují potápěči schopnými pracovat v hloubce 80 metrů. Museli tedy sáhnout po civilistech. Technicky schopných adeptů měli dost, ale ti lidé museli obstát pod tlakem, umět mlčet, být ochotni riskovat život. A taky případně nést následky, a to nejen v podobě dopadení v cizině, ale i vrtochů ukrajinské politiky („Němečtí policisté mi často říkali, že přijde doba, kdy budou potápěči v největším bezpečí v německé soudní síni,“ píše Pancevski.). Vybírali je pomocí psychotestů a sledování.
Sedmičlenná posádka – kapitán, dva vojáci a čtyři potápěči – vycestovala do Německa, kde si pronajali jachtu – patnáctimetrovou plachetnici Bavaria 50, kterou fanoušci plachtění dobře znají. Polsko-ukrajinskou hranici překročili na ukrajinské pasy s falešnými jmény, jež jim poskytla SBU, v schengenském prostoru se pak pohybovali s falešnými občanskými průkazy různých zemí EU, jež Startup opatřil od kriminálních gangů. V první polovině září křižovali Baltské moře mezi Německem, Dánskem a Švédskem a položili nálože. Když 23. září vybuchly, tým už byl zpátky na Ukrajině.
Nálože jim pomohl zkonstruovat vědec v důchodu z jednoho kyjevského výzkumného ústavu. Museli je umístit na nejzranitelnější místo – svár trubek. V potrubí byl stále plyn pod tlakem – když nálož prorazila svár, trubka se roztrhla v délce sto metrů, jak ukázaly pozdější fotografie. Stačily tak nálože řádově menší než 400 kg, o jakých mluvili „experti“ v médiích.
Třeba ten příběh bude zfilmován. Ale podívejme se na některé jiné motivy, které z knihy vystupují a mohou překvapit nadšené podporovatele Ukrajiny neméně než ty, kteří hovořili o Jamesi Bondovi.
Když se na půdě Evropy potkají americká a sovětská tradice
V každodenní zkušenosti běžného Čecha Ukrajinci znamenají hlavně dělníky a teď uprchlíky, málokdy to jsou lidé zvládající fyzicky a technicky nesmírně náročnou dovednost na světové úrovni jako potápěči v tomto příběhu. Někteří se potápěním – organizováním plaveb a kurzů – živili. Ruská invaze je zpravidla zastihla v cizině, kde trávili většinu času – v Rudém moři, v Thajsku, Mexiku… Vrátili se, aby pomohli bránit zemi proti agresorovi.
Dalším zajímavým momentem je krystalizace ukrajinské identity, kterou válka akcelerovala. Řada postav mluvila dřív primárně rusky. „Proč používat ten jazyk fašistických sviní?“ zareagoval potápěč, na kterého se Pancevski obrátil vzkazem v ruštině – a přitom mluvil ukrajinsky špatně. Zároveň by nic na Ukrajině neexistovalo bez sovětských kořenů. Rozvědčíci byli školeni starými kágébáky, Generál jako mladík hltal sovětské špionážní romány. I ten vědecký institut, kde jim pomohli s náloží, měl sovětskou tradici. A krymský Sevastopol byl centrem potápění už za sovětských dob. Ale po roce 2014 se ze všech stávali vlastenci – anebo prchali do Ruska. I v řadách tajných služeb takových byla spousta.
Když ne James Bond, pomáhala Ukrajincům se sabotáží CIA? Podle Pancevského ne, nicméně její přítomnost na Ukrajině byla výrazná a o plánu věděla. A byla proti, šéf místní stanice CIA si na rozkaz ředitele CIA Burnse od Generála vymohl písemný slib, že plán se ruší. Jenže Generál to interpretoval tvořivě: zrušil se jen původní plán, který měl proběhnout 19. července. Byl prostě odložen na tak dlouho, jak podmínky na moři umožňovaly, což znamenalo září.
I ta přítomnost CIA na Ukrajině má složitější historii. Běžná představa je, že postupný nárůst ukrajinských národních a prozápadních aspirací, podporovaný Američany, vedl v roce 2014 k Majdanu a ten k Putinově anexi Krymu a válce na Donbasu. Jenže rozvědčíci podle Pancevského fanoušky Majdanu nebyli, naopak ho i pomáhali potlačovat. Dav nemá co svrhávat zvoleného prezidenta, vyjádřil to jeden z nich. Teprve anexe Krymu je radikalizovala a teprve tehdy se ukrajinští „silovici“ rozhodli k obratu k Západu. Do té doby pod vlivem tradice KGB a rusky orientovaných lidí ve službách brali Západ stále jako nepřítele. Když Generál počátkem 21. století u SBU začínal, jedním z jeho prvních úkolů bylo umístit odposlouchávací zařízení v ložnici zástupkyně amerického velvyslance. Ta žena se později vrátila na Ukrajinu jako velvyslankyně a Generál jí to přiznal. Vzala to prý s úsměvem. Teprve po Krymu můžeme, chceme-li, hovořit o Ukrajině jako o americkém „klientovi“. Kombinace amerických technologií a peněz se sovětskou tradicí „lidské inteligence“ pak podle Pancevského z SBU vytvořila velmi schopnou tajnou službu.
Pancevski prohlašuje, že nehodlá vynášet morální soudy, a skutečně je jeho reportování primárně vedeno zvídavostí, potřebou porozumět, jak to bylo. Zároveň je ovšem zjevné, na čí straně jsou jeho sympatie – na straně odvážných a vynalézavých ukrajinských vlastenců, ale i systematických německých vyšetřovatelů – a na čí ne – putinovského Ruska, německé zahraniční a energetické politiky představované Angelou Merkelovou, Zelenského a hlavně jeho dnes už bývalého šéfa kabinetu Jermaka (ten se ve snaze „zabít“ jednu Pancevského reportáž obrátil na Lachlana Murdocha, syna majitele Wall Street Journal).
Jedním ze stále nedoceňovaných momentů celého příběhu je německo-polský střet o vydání jednoho z podezřelých, kterého němečtí vyšetřovatelé našli v Polsku. Zpočátku Poláci jen zdržovali a uhýbali. Pak ale polský premiér Tusk napsal 17. srpna 2024 na Twitteru: „Všem iniciátorům a patronům Nord Streamu 1 a 2: Jediné, co byste ohledně toho měli dnes udělat, je omluvit se a mlčet.“ Pancevski píše, že už pár dní předtím řekl totéž do očí šéfovi kabinetu kancléře Scholze jeho polský protějšek. Byla to diplomatická vzpoura, jaká nemá obdoby ve vztazích „nových“ členských zemí EU k jejich západním mentorům, ale možná ani v celé historii poválečné evropské integrace. Tato epizoda vám k úvahám o tom, zda někdy za našich životů vznikne společná evropská armáda a zahraniční politika, říká vše, co potřebujete vědět.
00:01
