Na karlovarském filmovém festivalu se v hlavní soutěži představil snímek Pramen pojednávající o nucené sterilizaci romských žen. Film se odehrává v polovině 80. let v zapadlé okresní nemocnici kdesi u maďarsko-ukrajinsko-slovenských hranic a otvírá nevyřešenou kapitolu československých dějin, kdy o možnosti mít děti rozhodoval stát. Velký sál hotelu Thermal přivítal asi třicetičlennou delegaci v čele s hlavními herečkami – Aňou Geislerovou a teprve sedmnáctiletou Simonou Boledovičovou. Režisér, scenárista, producent a dokumentarista Ivan Ostrochovský si na rozhovor udělal čas druhý den po premiéře – klidný, věcný, bez patosu, stejně jako jeho filmy.
Pro drama o nucených sterilizacích romských žen v socialistickém Československu zvolil nečekaně lyrický styl, vyobrazující pomalu se vyvíjející přátelství hlavních hrdinek, elitní lékařky a romské sanitářky. „Chtěli jsme jednoduše udělat hezký film, aby to těžké téma lidi v kině neodrovnalo,“ vysvětluje svůj přístup s tím, že ve filmech reflektujících totalitní minulost podle něho už není třeba slušným lidem neustále a doslovně vysvětlovat, že „komunismus byl prasárna“. Snímek (v zahraniční distribuci bude pod názvem Only Beautiful Things to Look At) uvádějí česká kina od 16. července.
Pramen vychází ze skutečných událostí. Kdy jste na téma nucených sterilizací narazil?
Už na škole jsem měl námět o interrupčních komisích za socialismu, protože jedna žena v naší rodině si tím musela projít. Věděl jsem, že se to děje a jak to probíhá. Původně jsem vystudoval dokumentární tvorbu, ale u tohoto tématu mi bylo hned jasné, že jako dokument to natočit nepůjde. Lékaři o těchto věcech z logických důvodů nechtějí mluvit. Navíc v době, kdy jsme o tom začali uvažovat, už byla řada případů u evropských soudů, které romské ženy často vyhrávaly. A po úspěchu rumunského filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny s podobným tématem jsem myšlenku na dokumentární film nadobro opustil. Další rešerše nás ale přivedly k nuceným sterilizacím a soudním sporům, které nám přišly v našem kontextu důležité a stále aktuální. Nakonec rozhodlo, že za deset, patnáct let by ty třicet nebo čtyřicet let staré kauzy možná už nikoho nezajímaly. Ty ženy stárnou, svědků ubývá.
Jak vypadala spolupráce se scenáristou Markem Leščákem? Spolupracovali jste už na filmech Koza, Služebníci nebo Světloplachost…
S Markem je to náš třetí hraný film. Naše spolupráce vypadá hlavně tak, že se hádáme. Všechno děláme pomalu, samotné rešerše trvaly asi dva roky. Pomohly nám studie občanských sdružení z 80. let, které mapovaly osudy konkrétních žen, i když bez jmen – samy o tom mluvit nechtějí, a nedivím se jim. Však to byla taková malá československá genocida.
Co vás na rozhovorech s lékaři nejvíc zaskočilo?
Mnozí z nich jsou s tím úplně srovnaní. Jsou přesvědčeni, že neudělali nic špatného, a naopak žijí v domnění, že dělali správnou věc. Argumentují, že neporušili zákon a de facto těm ženám zachránili život před dalším rizikovým porodem, nebo jim „usnadnili“ život v chudobě – místo deseti dětí má jenom čtyři. Fascinovalo nás, jak dokáže člověk ohýbat svou argumentaci, ale zároveň jsme je nechtěli soudit a snažili se je pochopit. Přijde mi, že je dnes módní odsuzovat, co se dělo v minulosti.
Silným motivem vašeho filmu je i rozpor mezi zákonem a morálkou…
Přesně tak. Ne všechno, co je zákonné, je taky morální. Podobně se lidé vymlouvali i za nacistického Německa – že jen plnili rozkazy, že neporušili zákon. Právě tahle touha po snadném životě podle mě vede i k excesům, jako jsou nucené sterilizace. Člověk si musí stanovit vlastní hranice sám, nemůže mu je diktovat stát ani nikdo jiný. A není to jen téma sterilizací, ten samý problém měly v 70. a 80. letech USA, Kanada nebo Norsko. Socialistické Československo v tom nebylo výjimkou, jen jedním z míst, kde většina rozhodovala o tělech menšiny.
Česko ženy nakonec odškodnilo, Slovensko zatím ne. Proč?
Slovensko je konzervativnější, ke katolické církvi se hlásí kolem šedesáti procent lidí a politici tohle téma rádi zneužívají k polarizaci. V Česku ženy dostaly aspoň nějaké odškodnění, byť nebylo lehké ho vybojovat, ale na Slovensku zůstalo jen u vládní omluvy. Doufám, že film může tu diskusi znovu otevřít – ne aby se hned všichni začali mít rádi, to se nestane, ale možná se to pomyslné spektrum názorů posune aspoň o milimetr a lidé se zamyslí nad tragédií, která se těm ženám stala. Zákony samy lásku k menšinám nenaučí, o to se musejí starat knihy a filmy. Legislativa a kultura dělají každá jinou práci a jedna bez druhé nefunguje.
Nehrozí, že se z takového filmu stane jen moralizování?
Přesně tomu se bráním. Podle americké filozofky Marthy Nussbaumové dnešní době vládne „epidemie rozhořčenosti“, kdy je pobouření samo o sobě příjemné, ale nic neřeší. Tato kultura založená na veřejném hněvu, touze po odplatě a resentimentu ale nikam nevede. Filmů, které jen ukazují prstem na zlý komunismus, je podle mě dost. Chtěl jsem natočit něco, co dává naději, že se lidé dokážou naučit spolu žít, i když se nikdy nebudou milovat. Mám i vlastní teorii o společnosti – i v totalitě nebo za války je jen úzký segment lidí ochoten o realitě přemýšlet a něco s ní dělat, zbytek chce být hlavně neviditelný.
S Pramenem jste se dostal do karlovarské hlavní soutěže. Jak tento festival vnímáte?
Tady diváci tématu rozumějí jinak než třeba na Berlinale nebo v Benátkách, kde se ptají hlavně na formu a střih. Ve Varech jsou rozhovory víc o společenském dopadu. Karlovy Vary by pro tvůrce ze středoevropského regionu měly být tím nejdůležitějším festivalem, protože sdílíme podobné hodnoty, historii, politické figury i smysl pro humor a absurditu. Někdy máme zbytečný komplex a potřebujeme potvrzení ze Západu, přitom středoevropský a východoevropský trh je obrovský a naše příběhy jsou si blízké.
Mluvíte o takzvaném filmovém kolonialismu…
Utápíme se ve zbytečném komplexu, protože pořád čekáme, jak jsem řekl, na potvrzení Západu, že to, co děláme, je v pořádku. Přitom střední a východní Evropa nabízí stomilionový trh, který sdílí podobnou minulosti i témata. V 90. letech bylo automaticky „cool“ mít cenu z Berlína, Cannes nebo Benátek. Dnes už se ale středoevropský region ekonomicky více či méně dorovnal a já bych se chtěl už vymanit z toho nastavení, kdy se západní filmová kultura vnímá jako ta jediná určující. Je čas s tímto kolonialismem skončit.
Vaše filmy jsou vizuálně velmi odlišné: Koza dokumentární, Služebníci stylizovaní, Pramen zase lyricky odlehčený. Jak k formě přistupujete?
Nejde mi o realitu samu, ale o to, co o ní chci říct. U Služebníků jsme chtěli přenést pocit nedůvěry a nejistoty z bohosloveckého semináře do vizuálu blízkého hororu nebo filmu noir. U Pramene jsme se záměrně vyhýbali častému „rekvizitářskému“ pojetí filmů o socialismu, kde jde jen o správné účesy a svetry – zajímalo nás chování lidí té doby, ne kulisy. Pracuju hodně s neherci, a ty nemůžete nutit hrát emoce, ty musíte vystavět prostorem, lokacemi, hudbou. Člověk stojící uprostřed katedrály cítí něco jiného než člověk v deštivém lese. Atmosféra je klíčová. Nechci dělat takové ty klasické visegrádské dobovky.
V Karlových Varech máte letos hned tři tituly, jako režisér i producent. Můžete přiblížit snímek 33 kroků a dokument Igor a potom?
33 kroků je debut Šimona Domčeka a jeho manželky Anny, který za mnou přišel s rozpracovaným filmem ještě ze studií na bratislavské VŠMU. Vypráví příběh muže, kterého v Bratislavě přepadli a málem zabili skinheadi, s následky se potýká dodnes. Formálně jde o experimentálnější polohu, hledali jsme cestu, aby téma nezmizelo pod filmařinou. Igor a potom je dokument o kameramanovi Igoru Lutherovi, jenž natáčel s Volkerem Schlöndorffem, Andrzejem Wajdou i Michaelem Hanekem – to je kariéra skutečně mezinárodní, o níž málokdo ví. Strávili jsme s ním poslední dva roky jeho života, natáčet jsme začali poté, co u něho objevili rakovinu. Je to takový dokumentární pohled na Lutherův divoký život a na to, proč s ním bylo na konci života tak těžké vyjít.
Producentskou roli si držíte schválně?
Ano, produkuji si vlastní filmy hlavně proto, aby mi do nich nikdo nemluvil. Je to sice práce a zodpovědnost navíc, ale jsem sám sobě pánem. Koza byl můj první film a rovnou i první, který jsem si sám produkoval, teprve pak za mnou začali chodit další lidé se zakázkami. Radši natáčím šedesát dní místo obvyklých pětadvaceti a ušetřím jinde, třeba postprodukcí na notebooku doma v kuchyni místo ve studiu. Nechápu spěch, s jakým se filmy jinde natáčejí – nikdo nedostane cenu za to, že film vznikl rychle, důležitý je výsledek. S produkcí cizích projektů ale teď postupně končím, nepřináší mi to radost, většinou to moc nevydělává a hlavně mi to bere čas, který chci věnovat vlastní tvorbě.
Vaše filmy často vycházejí z reálných událostí. Právní spory nyní řeší i vámi koprodukovaný snímek Sbormistr. Jak se k tomu stavíte?
V Evropě osobnostní právo stojí nad autorským zákonem. I když dnes s někým podepíšete smlouvu a on scénář schválí, za pět let může u soudu uspět s tím, že se mu film nelíbí a cítí se v něm vylíčený nespravedlivě, byť se scénář nezměnil. Jediné místo, kde lze osobnostní práva fakticky koupit a mít jistotu, je Kalifornie – hollywoodský systém dává investorům záruku, že jim film nikdo dodatečně nezablokuje. Obávám se, že podobné spory mohou fondy a televize v Evropě do budoucna od filmů na základě skutečných událostí odradit. Beru to ale jako přirozený proces, nové téma se nejdřív řeší emocionálně, časem debata zracionální a systém se nastaví o něco lépe.
Na závěr obligátní otázka: co chystáte do budoucna?
Při rešerších na Pramen jsme navštívili indiánskou rezervaci v Novém Mexiku a zjistili, že se tam dělo totéž, jen brutálněji – bezplatné nemocnice pro indiánky z kmene Navahů, kam ženy přišly kvůli zlomené noze a odcházely sterilizované, bez placení, bez souhlasu. Zvažujeme proto možný remake Pramene právě v tomhle prostředí. S Markem Leščákem taky připravujeme dokumentárně-hraný road movie o muži z Ostravy, který jezdí do USA soutěžit v rychlojedení. Zajímá nás ten „redneckovský“ střed Ameriky, který je dnes sám o sobě čím dál polarizovanější.
00:07
