Jak upozornili kolegové Adam Růžička a Daniel Kaiser, státní představitelé podivuhodně rychle vyloučili obnovitelné zdroje a přetoky z Německa coby příčinu nedávného blackoutu. Podobně rychle se objevily disentní hlasy, které tento závěr zpochybňují. Ve veřejném prostoru se tak odehrává zuřivá debata o výkladu celé nehody. Ať už se nakonec ukáže, že to bylo jakkoliv, je dobře, že k debatě došlo. Obě strany tak mohou otestovat své argumenty, snažit se přesvědčit nezaujaté – a závěr díky tomu bude o to důvěryhodnější. Proto jsou tak znepokojivé snahy o její předčasné uzavření. Ve výsledku to může vést jen k dalšímu podrývání důvěry ve stát. Příklad toho, jak bývá státní tutlání kontraproduktivní, nyní můžeme vidět ve Velké Británii.
Že je svoboda vyjadřování ve Spojeném království značně na štíru, se ví už celkem dlouho. Většinou se ale lidé soustředí na stíhání lidí za projevy na internetu. Britský stát však má v rukou mnohem mocnější zbraň, kterou může použít k úplnému utnutí debaty. Britské soudy mohou vydat příkaz nemluvit o určitém tématu.
Většinou jednají na podnět nejrůznějších celebrit, které se tak snaží zabránit přetřásání svých skandálů v tisku. Záminkou je právo na soukromí. Tento soudní příkaz (injunction) může být povýšen na superinjunction, tedy superpříkaz, nebo možná nadpříkaz, který zakazuje veřejně reportovat o detailech kauzy, ale i o existenci samotného soudního příkazu zakazujícího o ní mluvit.
Příkladem je superinjunction, jejž si v roce 2011 vynutil fotbalista Manchesteru United Ryan Giggs, aby zabránil médiím psát o své nevěře. Veřejnost se o kauze dozvěděla díky poslanci Johnu Hemmingovi, který, chráněn poslaneckou imunitou, ji provařil v Dolní sněmovně.
Minulý týden se Britové dozvěděli, že jeden takový soudní superpříkaz byl uvalen na žádost samotné vlády. Dopady ale byly mnohem vážnější než reputace jednoho fotbalisty. Jednalo se totiž o tajný plán, jak dovézt do země několik tisíc Afghánců.
Příběh začíná v únoru 2023, kdy britský důstojník, který měl na starost prověřování žadatelů o azyl z Afghánistánu, omylem rozeslal excelovou tabulku obsahující přes 25 tisíc jmen. Některá z nich patřila lidem, kteří spolupracovali s britskou armádou nebo sloužili jako špioni.
Seznam se začal šířit a zhruba osmnáct měsíců poté britské úřady kontaktoval Afghánec, jemuž byla zamítnuta žádost o azyl, s tím, že seznam předá Tálibánu, pokud nebude do země vpuštěn. Vláda zpanikařila. Požádala soud o uvalení soudního příkazu. Argumentovala, že pokud by se informace dostala na veřejnost, byly by ohroženy životy až 100 tisíc Afghánců. Původně chtěla ponechat zákaz v platnosti čtyři měsíce, později ale trvala na době neurčité. Tutlání pokračovalo i po volbách, kdy konzervativce vystřídali labouristé. Když úředník ministerstva obrany usoudil, že nebezpečí je přeceňované a pominulo, soud příkaz zrušil.
Zároveň se Londýn rozhodl zachránit co nejvíce lidí na listině. Přesný počet Afghánců, kteří využili nabídku přesídlit do Británie na základě úniku listiny, je sporný. Podle některých zpráv bylo kvůli úniku dat přestěhováno skoro sedm tisíc lidí. Jiné mluví o tom, že 16 156 přestěhovaných bylo „postiženo únikem dat“. Rozpor je nejspíše v tom, že těch sedm tisíc využilo program zřízený pro lidi na zmíněném seznamu, zbytek jiné programy. Celkově se do května 2025 do Británie přesunulo 35 245 osob. Konečná cena za přestěhování těchto lidí je někde mezi 6 a 7 miliardami liber.
Najde se celá řada osob, které tajnosti, peníze i čas vynaložený na přestěhování Afghánců brání. Jsou to bývalí spojenci, kteří se ocitli v ohrožení života. Zachránit je bylo správné a čestné. S tím lze souhlasit. Západní armády operovaly v Afghánistánu dvacet let, nenechat své partnery napospas Tálibánu je minimum, co pro ně mohou udělat. Problém je, že do této kategorie spadá jen menšina přestěhovaných Afghánců.
Podle bývalého ministra Johnnyho Mercera bojovalo za celou dobu po boku britských speciálních jednotek jen nějakých 1000 až 1200 Afghánců. Celkově s Brity úzce spolupracovalo pouze asi 5000 Afghánců. Odkud se berou desetitisíce přestěhovaných Afghánců, těžko říct.
Zároveň vyšlo najevo, že Tálibán se seznamu zmocnil už brzy po prvotním úniku. Veškeré tutlání tedy bylo zbytečné. To ale bylo mnohem širší než zmiňovaný soudní příkaz. Afghánci přijatí na základě úniku nebyli zahrnuti do oficiálních statistik. Jejich přesun nebyl financován z rozpočtu ministerstva obrany, ale z rezervních fondů ministerstva financí. Vládní právníci také řekli soudu, že potřebují čas na vytvoření „dohodnutého narativu“, jímž by zdůvodnili zvýšený počet přestěhovaných Afghánců. Tedy potřebovali čas na vymyšlení lži.
Soudce, který soudní superpříkaz nakonec zrušil, upozornil, že pokud by došlo k veřejné diskusi, k takto masivnímu přesídlení Afghánců by nejspíš nikdy nedošlo. Ukázalo by se totiž, že počet opravdu ohrožených ze strany Tálibánu je relativně nízký. Výsledkem je, že britská vláda před svými občany skoro dva roky tajila zásadní selhání a přesun tisíců Afghánců, z nichž většina nejspíše nemá k Británii žádný vztah. A pak se diví krizi důvěry ve státní instituce.
Český blackout je sice z trochu jiného soudku než tajný přesun tisíců migrantů. Snaha zabránit diskusi ale může být stejně kontraproduktivní.
00:01
