Podzim, čas pro lepší náladu

KOMENTÁŘ

Podzim, čas pro lepší náladu
Podzim je mediálně velmi málo doceněn, ale to není jeho vina, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Je docela možné, že s lidstvem to do několika let neskončí dobře. Tedy aspoň s tou částí, s níž máme co dělat, řekněme s Evropany starého druhu. Nejspíš sice umřou přirozenou smrtí, ale pravděpodobně s oprávněným pocitem, že po nich to bude ještě horší. K tomuto bilančnímu pesimismu byly vždycky nějaké důvody, ale zdá se, že se jich nyní nahromadilo víc, než je únosné a než se zdá být zvládnutelné. Něco je takzvaně objektivně, ale hodně toho si také děláme sami, jaksi na sobě. Nikdy se na člověka toho nevalilo tolik, nikdy nebyl tak napojený na krevní oběh planetárního systému, nikdy si do žil nepouštěl tolik nerozředěných jedů světa, nikdy nepřihlížel on-line všemu, co se kde hrozného šustlo, aniž by to jakkoli mohl ovlivnit, ba aniž by k tomu měl jakýkoli skutečný vztah.

Duševní stav člověka napojeného do toho všeho toxického dění nemůže být jiný než na pokraji kolapsu a zhroucení. Buď jeho organismus rezignuje, stane se apatickým a zcela ztupělým, nebo naopak počne se chovat jak maniak, začne vyvíjet horečnatou aktivitu, kdy neví, jestli vyhlíží apokalypsu, nebo revoluci, což je tedy jedno a to samé. To první se týká spíš starších, to druhé mladších. Vždycky to tak bylo, ale to moc člověka neuklidní.

 

Cesta ven se z toho nabízí jediná. Odpojit se, aspoň trochu, aspoň to zkusit. Právě teď je k tomu skvělá příležitost, protože… Protože přichází podzim, ta zlatá mince darovaná slepci, jak ho nazval básník Halas. Podzim, to je společensko-kulturní jev, i když ne každý si jej všimne. Přichází sice trochu nepravidelně, ale svou práci odvede nakonec spolehlivě. Jakmile zežloutne listí na zbylých stromech, hned víme, že je tady a že je třeba se podle toho začít chovat. Po krajině se ráno rozprostře mlžnatý opar. Slunce jej sice ještě do oběda dne rozežene, ale jeho paprsky už nás moc nerozehřejí. Člověk se ponoří do vlahých par melancholie.

Její hebký van způsobuje, že se cítíme jaksi ušlechtileji, oduševněleji, rysy nám změknou, mozek též. My citlivější jsme plačtiví třeba i při pohledu na příliš malou houbu, kterou ale většina bez milosti rve z hlíny. Vracíme se z hub a jsme rádi, že jsme schopni takové hezké činnosti, která se v teplých měsících moc provozovat nedá. Podzim je přitom mediálně velmi málo doceněn, ale to není jeho vina. V novinách se kdysi psalo, že začala „sezona“ rýmy a depresí, čímž je podzim hrubě urážen, protože je schopen mnohem lepších věcí. Politici o něm většinou vůbec nevědí, ignorují jej, nezajímá je a jeho hlubší podstatu nejsou schopni pochopit. Do kampaně s ním nevlezou, do programu se jim nehodí. Ale tím se podzim nemusí zabývat a my, kteří na něj čekáme od jara, také ne. Podzim je vidět, ale především je cítit. Při procházce v parku či v sadu se v nose brzy objeví vůně tlení, nahnilých jablek, rozkládajících se ponrav a teplomilného hmyzu, základu humusu pro jaro.

Neodbytně se ve smyslech vynoří vzpomínka na dávno ztracené dětství: starší hoši pouštěli za stodolou draka, pasáčci sháněli stáda a děvčata pekla v ohníčcích brambory. Já se ryl v hlíně a občas si kousek strčil do pusy. Chutnala nevalně, přitom výrazně, hořce a sladce dohromady – celý život už vím, že takhle chutná podzim. Na cestě parkem zavadí náš pohled o tělíčko mrtvého ptáčka, neduživé oběti prvních mrazíků. Vezmeme je opatrně do rukou, udiveni křehkostí toho zcepenělého tvorečka, a zblízka mu pohlédneme do mrtvého očka. Myslíme v tu chvíli na ty, již jsou nám nejdražší, ale nejsou s námi, čímž se dostaneme mentálně do atmosféry dušičkové. Tyto nejkrásnější svátky roku jsou již za dveřmi a tehdy by naše vznešená melancholie měla vrcholit.

Tak se ničeho nebojme, všechno dobře dopadne. A po zimě už se zase těšme na jaro.