Při možném rozpadu NATO začala Evropská komise chystat plán B pro obranu Evropy. Má to ale háček

Evropská kolektivní obrana by měla přestat být jen ideou na papíře, míní Evropská unie. Americký prezident dříve v tomto týdnu uvedl, že vážně uvažuje o stažení Spojených států ze Severoatlantické aliance – důvodem je podle Donalda Trumpa neochota dalších členských států NATO podpořit americké cíle ohledně Íránu. V návaznosti na to Brusel začal připravovat detailní manuál, jak využít méně známé bezpečnostní ustanovení Lisabonské smlouvy. Informují o tom zahraniční média.

Může se Evropa dál spoléhat na americkou ochranu? Trump závazek vyplývající z článku 5 NATO testuje svými výroky dlouhodobě, nejen ve svém druhém funkčním období. Nicméně podle některých insiderů to tentokrát může být jiné. „NATO se nachází v nejhorší situaci od svého založení,“ citovala agentura Reuters slova Maxe Bergmanna, bývalého úředníka amerického ministerstva zahraničí. Proto přichází znovu na přetřes odstavec 7 článku 42 Lisabonské smlouvy o společné obraně.

Úvahy ovšem narážejí na základní neshodu: EU není vojenskou aliancí, a tak její členské státy mají rozdílné strategické zájmy. Klauzule sice členské státy zavazuje poskytnout napadené zemi pomoc „všemi prostředky“ – což se může zdát na papíře jako ještě silnější než závazek v rámci Severoatlantické aliance, u něhož je aktivace podmíněna jednomyslností –, nejde však o automatický vojenský závazek po vzoru NATO. Neexistuje tak společné velení či armádní struktura, přičemž každý stát si tak může určit sám, jakým způsobem pomůže – nemusí jít o vojenské zapojení.

Právě tato neurčitost je podle unijních činitelů, na něž se odvolávají zdroje serverů Euractiv či Berliner Zeitung, problémem. Existující mechanismus navíc nikdy nebyl plnohodnotně otestován a není tak jasné, jak by fungoval v praxi. V zásadě byl využit jen po pařížských teroristických útocích v roce 2015 Francií, která domlouvala vše s dalšími zeměmi bilaterálně. Byť politickou a logistickou podporu poskytly všechny členské země, reálné kroky činila zejména Velká Británie (letecké údery v Sýrii) či Nizozemsko a Německo, které se více zapojily do operací proti Islámskému státu.

Seznam možností

Podle informací z Bruselu proto vznikají první konkrétnější scénáře, jak článek v případě potřeby aktivovat. Detailní manuál tak má řešit například to, kdo by koordinoval pomoc, jak rychlá by reakce mohla být. Má jít zejména o seznam toho, jaké nástroje by členské státy skutečně mohly poskytnout. Aktuálně se ale věc nachází ve stavu debaty velvyslanců jednotlivých zemí.

Dle dostupných informací by mělo dojít k rozlišení několika situací: zdrojů, které je možné využít při aktivaci článku 5 NATO, zdrojů využitelných při aktivaci článku 42 Smluv EU, případně obou dvou ve stejnou chvíli. V extrémním případě by se totiž mohlo hypoteticky stát i to, že dojde ke konfliktu mezi závazky vůči EU a NATO. Například pokud by se spor dotkl zemí stojících na opačných stranách těchto struktur – ačkoliv Turecko je součástí NATO, dlouhodobě je ve sporu ohledně Kypru, kdy jedna část ostrova je členskou zemí EU. V minulosti vzaly kvůli podobným obtížím za své i úvahy o jednotné evropské armádě – politici včetně těch českých hovořili o tom, že není dobré struktury dublovat.

EU si také dlouhodobě klade otázku, co by se stalo, kdyby USA zrušily svůj jaderný deštník nad Evropou. To je nyní zcela nemyslitelné, neboť vybudování zcela nezávislého evropského jaderného štítu, který by se mohl počtem rovnat tomu americkému a odstrašit tak například srovnatelně silné Rusko – by stálo miliardy eur a zabralo by dlouhý čas.

Šéfka Komise Ursula von der Leyenová na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově nakousla téma nezávislosti evropské obrany. Sdělila, že článek 42. Smluv „má váhu pouze tehdy, je-li založen na důvěře a schopnostech“. Generál Seán Clancy, předseda Vojenského výboru EU, následně reagoval slovy, že jeho útvary jsou „připraveny“ pomoci s novým vymezením pojmu evropská společná obrana.